reklama

Žena by měla zůstat především ženou: Díky mateřství jsem objevila svůj potenciál

Charismatická Lucie je už od pohledu ženou s velkým „Ž“. Asi jako každý člověk, i ona ušla dlouhý kus ne vždycky příjemné cesty, aby dospěla tam, kde je dnes. Nejde o konečný cíl, spíš o jeden z mnoha dílčích; ale už teď má co sdílet a předávat dál.

Foto: soukromý archiv

Lucie Vybíral Pastrňáková patří do skupiny žen přihlášených do soutěže o Cenu Sophia. Ta je určena všem maminkám, které našly inspiraci a v rámci mateřské dovolené objevily svůj skrytý potenciál spojený s realizací vlastního projektu.

Lucku znám už řadu let a bylo mi velkým potěšením si s ní - po delší době - opět popovídat. Bylo to inspirativní, mnohdy překvapivé a silně nakažlivé. V tom nejlepším slova smyslu!

Lucko, jak by ses krátce našim čtenářkám představila? 

Srdečně zdravím všechny čtenářky! Profesně jsem lektorkou jógy a Pilatesovy metody, učitelkou cizích jazyků a nadšenou spisovatelkou (ve smyslu, že miluji slovně pojmenovávat jak své zkušenosti, tak výsledky svých pozorování a sdílet je formou článků, blogů či knihy).

V osobní rovině jsem bosonohou turistkou, milovnicí kávy a pokornou obdivovatelkou potenciálu přírody. Jsem také velmi šťastnou dvojnásobnou maminkou, rebelující manželkou a v neposlední řadě si uvědomuji, že se cítím být čím dál tím více ženou, a to přímo nespoutanou :)

Zmiňuješ mateřství… Co ti přineslo především?

Mateřství vnímám jako obrovský dar. Já nikdy nebyla ten typ holčičky, co by si hrál s panenkami, v podstatě jsem ani po dětech nijak neprahla. Možná jsem byla příliš mladá a nezralá…na dnešní dobu. Bylo mi 28 let, když se narodila dcera. Byla jsem také velmi sobecká, a přesto velmi, velmi nesebevědomá. V podstatě se dá říct zakomplexovaná. Doslova.

Prvorozená dcerka byla vším, co s sebou přinesla, v kombinaci s tím, jak já jsem to prožívala, signálem, že je třeba něco začít dělat jinak. Co dělat, přemýšlet jinak! Chtělo to radikální změnu v jádru, změnit způsob nahlížení na svět, způsob uvažování o sobě a okolním světě…

  "Myslím si, že žena je vnitřně velmi silná bytost, snese hodně a pod tíhou nároků dnešní společnosti se její ženství nachází na prahu devastace." Lucka, Sophia, žena.cz

Druhorozený syn, který se narodil o dva a půl roku později, byl a je důkazem, že jsem se vydala na správnou cestu. Díky svým dětem a mateřství jsem začala postupně objevovat, kdo skutečně jsem, a co víc, začala jsem se takto přijímat a mít se ráda! Objevila jsem svůj skutečný potenciál. Díky bohu za jógu, která mi byla opěrnou berlí v tomto bouřlivém období.

Jaký potenciál jsi tedy v sobě objevila ty? A především - jak jsi na něj navázala?

Zažila jsem a uvědomila jsem si kouzlo kruhu mateřství-seberealizace-naplnění-rodina-mateřství. Ve stručnosti se s tebou o tuto zkušenost podělím, a ráda.

Rané mateřství s dcerkou pro mě bylo velmi fyzicky i duševně náročné, vysilující. Asi jako pro mnoho žen. Já si v té době našla pomocníka, jógu. Již dlouho jsem ji cvičila, ale já ji začala konečně žít a vnímat i vnitřně, začala jsem pozorovat své prožitky, emoce a co je za nimi. To mě přivedlo ke mně samotné, hlouběji, než bych čekala.

Cvičení samotné mě drželo pohromadě po fyzické stránce. A tím, že jsem vystudovaná filoložka (studium cizích jazyků), napadlo mě hned, že své nadšení z malých úspěchů musím sdílet, aby se stalo prospěšným i ostatním.

Začala jsem učit jógu. Z vášně se postupně stala obživa. Jógu jsem velmi intenzivně studovala a studuji. Začala jsem se realizovat, věnovala se své vášni a to mě nabíjelo. Sice jsem pravidelně (1x - 2x za týden) odcházela večer od rodiny za svými kurzy, ale vracela jsem se naprosto šťastná, plná radosti a o to chápavější, více tolerantní a milující maminka a partnerka. A tím se náš kruh uzavírá.

Až po své zkušenosti jsem objevila Maslowovu pyramidu lidských potřeb. Pan psycholog Maslow definoval potřebu seberealizace jako tu nejvyšší. Nevnímám to tak, že se nemůžeme realizovat tehdy, pokud nemáme vyřešeny ostatní oblasti života jako ty čistě fyziologické, potřeby bezpečí, lásky či uznání. Cítím to tak, že pokud najdeme oblast své vlastní realizace, která je v přímém souladu s naším cítěním a hodnotami, může nám seberealizace pomoci sluncem prozářit i ty okamžiky v životě, kdy strádáme v jiných oblastech. A právě to se snažím sdílet…

To jsi vyjádřila moc hezky. Máš tedy potřebu sdílet a předávat své zkušenosti, pocity, poznatky dál. Pověz mi o tom víc.

V podstatě vše, čím si procházím, je pro mě obrovskou lekcí a studnicí poznání. Vždycky jsem byla napůl psycholožka a napůl učitelka… Tak to teď konstruktivně propojuji

Vše začalo výukou jógy a později Pilatesovy metody. Začala jsem k józe vést i děti, nejen své, ale i ostatní děti ve školách a školkách. Vytvořil se kolem mě široký okruh žen a spřízněných rodin. Každý si procházíme právě tím, čím máme, a nikdo nemá mandát k tomu, radit či vnucovat svá řešení. Co však my ženy potřebujeme, je sdílet a čerpat inspiraci. Každá v příběhu té druhé najde svá vlastní zrcadlení, která jí mohou pomoci vydat se na dalším rozcestí tou správnou cestou.

Právě proto jsem strávila dva roky života kompilací knihy Mateřství a seberealizace. Kniha vyšla na podzim 2015 a jsem za ni vděčná. Hodně jsem se díky tomuto projektu naučila. Kniha je pestrou mozaikou skutečných životních příběhů žen, českých maminek, které nehledaly výmluvy, ale naopak se snažily najít řešení…v oblasti partnerství, výchovy dětí a především seberealizace.

No a pak to vypadalo, že mám vyřešeno… Děti, manžel a dobrá práce, která je mým velkým koníčkem. Jenže všechny ty nánosy, které jsme na sebe ne/vědomě nabalili a které nám příšerně komplikují život, se odlupují jako slupky cibule. Jednu sundáš a objeví se další. Právě ve chvíli, kdy máš pocit, že je relativně klid…

Přišla partnerská i finanční krize, téměř rozvod, který jsme ustáli a jedeme dál, o mnoho bohatší (vnitřně). Ono totiž v době krize se ukázalo, že sebevědomí, které přišlo se seberealizací, je fajn, ale není zakořeněné. Vlastně uvnitř jsem pořád byla ta malá holka, která si stále myslela, že mě za rohem pomlouvají kvůli tomu, že mám třeba malá prsa.

Když si nevěříš, všechno se ti sype jako domeček z karet. A já si uvědomila, že pokud si mám pomoct, tak jedině sama. Protože nikdo mi nepomůže tak, jako jsem toho schopná já sama. Sebereflexí a výživným výcvikem v oblasti seberozvoje jsem objevila své skutečné kostlivce ve skříni, mezery ve vnitřní jednotě, které mi bránily v plném prožívání radostí života. Myslela jsem v jednu chvíli, že mě to asi úplně porazí. Ale uvnitř jsem cítila, že to nechci vzdát. Věděla jsem, že se vše děje pro něco.

A v tomto duchu pracuji dnes i se svými klientkami. Do své praxe začleňuji jógu, jógovou terapii, vědomou práci s tělem a myslí, tantru a terapii těla. Je to úžasné, protože na vlastní oči vidím výsledky. Ženy se stávají skutečnými ženami, mají radost ze života a vnitřní sílu.

Jak tvou práci vnímají tvé klientky, s čím se třeba často setkáváš a jak ty osobně vnímáš současnou ženu?

No, já se jich nikdy neptala, jak vnímají mou práci. Často se mi ale stává, že se na meditacích rozpláčou (i ve skupinových kurzech) a pak přijdou s blaženým výrazem, že to byla ta nejlepší jóga. To mě vždycky velmi zahřeje u srdce. Opravdu mě to těší, vidím v tom skutečný význam. Ta hluboká očista duše a následná lehkost bytí, která se dostavuje, za to stojí.

Současnou ženu vnímám tak, že nemá vůbec lehkou pozici. Na jedné straně byla práva žen v našich kulturách velmi potlačována. V rekci na konstantní popírání ženského potenciálu vzniklo emancipační hnutí, které obléklo ženy do kalhot a téměř jim naimplantovalo penis. Bohužel. Tedy vnímám, že se nacházíme na druhé straně extrému.

Dnešní muž je jejím odrazem. Tedy v protipólu. Je dnešní muž dostatečně mužný? Nebo je více jemný, chápavý, tolerantní, respektující, povídavý a hloubavý?

To je fajn, že v sobě má i tyto polohy, někdy je jich potřeba. Žena také dokáže být aktivní, cílevědomá, soutěživá a ambiciózní. Ale když je toho soutěžení v přemíře, žena onemocní… Žena má být především ženou a mě velmi těší, že kolem sebe vídám ženy, které jsou již na cestě k sobě sama.

Jsem také velmi ráda, když si žena jen uvědomí, že ženou touží zase být. Vezme si sukni a jako jemné stvoření s ladností, milujícím srdcem a otevřenou myslí vyráží v ústrety bohatství života.

Pokud bys chtěla ženám něco vzkázat, co by to bylo?

Ženy, nebojte se být samy sebou! Muži možná budou chvíli překvapení smrští emocí, slz a iracionálního chování, ale v závěru se velmi rádi a ochotně stanou opět muži se silnými pažemi, připraveni nás chránit. Přeneseně i doslovně.

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama