reklama
 

V našem rodě byly ženy samy a musely se postarat, říká Tereza Černochová

Proč zpěvačka zažívá nejšťastnější období v životě? Co jí do něj přinesla dcera a jaké to je být jedinou ženou v kapele Monkey Business? A kdy nejčastěji myslí na svého otce, zpěváka Karla Černocha?

Foto: Profimedia.cz

Je člověkem, kterých je v dnešní době, plné drzosti, přeexponovaných ambicí a průměrných talentů, jako šafránu. Neuvěřitelně pokorná, sebezpytná, ryzí a odzbrojujícím způsobem otevřená. Až tak, že máte tendenci ji ochraňovat. A při tom všem má stejný dar od Pánaboha, jaký měl její táta: Umí pohladit hlasem.

Přiznám se, že jsem šla na náš rozhovor s obavami. Poslední dobou se totiž setkávám s tím, že známé osobnosti o sobě nechtějí mluvit, přestože většina z nich je velmi otevřená v tom, co sama pouští ven přes sociální sítě.

Na sociálních sítích si to prostě všechno korigujete sama. Přečtete si jen komentáře, ty negativní se smažou a je to. Rozhovor je osobní a hlavně je to dialog tváří v tvář. Když se s dotyčným budete bavit, může mu to být nepříjemné, protože položíte otázku, která mu bude připadat na tělo. Přitom na sociálních sítích se fotí minimálně v podprsence a kalhotkách. To na tělo není?

Co vy a sociální sítě? Nemáte pocit, že by vám pomohly v práci?

Mám pouze Facebook, osobní a pracovní. Spousta lidí mi říká, že jsem hloupá, že nevyužívám sociální sítě víc. Kdybych prý měla Instagram, mohla bych mít sponzory. Ale to je zase problém, protože se "selfíčkama" to neumím a fotit se účelově ve věcech, ve kterých bych firmy propagovala, se mi nechce. Radši si zaplatím na Facebooku propagaci. Je to dané mou povahou.

Jaká jste?

V určitých věcech introvert a tradicionalista. Mám za to, že jsou určité návyky, které by se měly dodržovat. Vyznávám pravidlo tří P: pozdravit, poprosit a poděkovat, což se snažím naučit i svou dceru. Pak samozřejmě je ještě čtvrté P, a tím je pomoc. Mě tohle moji rodiče naučili a lidi by to měli umět. Strašně mě štve, že se to vytrácí. Spíš nám jde lhaní, škodolibost a závist.

Jak se teď máte?

Skvěle. Mám to nejkrásnější pracovní období v životě. Být součástí kapely, kterou jsem vždycky bytostně zbožňovala, je krásné. Takže žiju hudební svátek. Je to velká satisfakce za to, co bylo předtím.

Co bylo předtím?

Byla jsem častým hostem u mnoha zpěváků a kapel, což byla taky skvělá škola, ale když zjistíte, že se za rok naučíte čtyřicet cizích písniček, ale nenazpíváte ani jednu svou, kterou byste si složila, začne vás to štvát. Můj hlavní mindrák, který jsem vždycky měla, byl ten, že nejsem opravdový muzikant. Studovala jsem klavír na hudebním gymnáziu, a tam jsme celou dobu někoho interpretovali. Teprve až před třemi lety jsem si koupila své první klávesy a snažím se si něco skládat. Ted mám poprvé pocit, že do hudby hlouběji pronikám.

Co jste musela udělat proto, abyste byla v tak dobrém pracovním nastavení?

Vydala jsem dvě sólové desky a zjistila, že jsem spíš týmový hráč. Že mi dělá dobře, když jsem obklopena nějakou partou. Baví mě kapela. Měla jsem ohromné štěstí, že mojí první opravdovou zkušeností po Black Milk, bylo působení ve výborné brněnské kapele. Ale nestalo se tam úplně takové to "wow", kdy bychom prorazili a začali víc hrát.Měla jsem jasnou vizi, jak bychom to měli dělat. Ale neměli jsme ani finanční prostředky, a tak se bohužel nic moc nestalo. Pak začali postupně odpadávat muzikanti. Do toho jsem chtěla dělat s Romanem Holým druhou desku. Tam jsem zjistila, jak moc mi chybí, že si nenapíšu jediný pořádný text, že mi dělá problém vymyslet si svou hlasovou linku a mít představu o té písni.

Nakolik šlo opravdu o vaše limity a nakolik o vaše nesebevědomí?

Nesebevědomí vám dává strašné limity. Uvědomila jsem si, že se musím otevírat, dívat se jinak na sebe, na svět, psát klidně i blbé texty, ale psát, otravovat s tím ostatní a sbírat rady. Číst knížky, začít se vzdělávat. A pak jsem odjela na čtyři a půl měsíce do Německa ke koním, abych se na sebe zdravě naštvala. Přijela jsem zpátky, jela jsem za Romanem do Sušice a řekla jsem mu, že chci dokončit rozpracovanou druhou desku. A do toho jsem otěhotněla,což byla další inspirace, a v těhotenství ji dodělala. Škrábnutí bylo pro někoho moc depresivní, intimní, ale vykreslovalo přesně tu dobu, jak jsem ji prožívala.

Toho silného vnitřního kritika máte i v jiných oblastech života?

Mám to ve všem a celoživotně. Nevím, kde se to vzalo, ale pracuju na tom, aby se to zlepšilo…. Člověk si totiž pak ve vývoji brání vlastně sám. Samozřejmě jsem absolvovala řadu sezení s lidmi, kteří se tím zabývají. Od psychoterapeutů, po kineziology a čaroděje, ale není to o tom, že se vám hned rozsvítí a všechno vám je jasné. Třeba mi někdo něco řekl a mně došlo až za tři roky, co ta věta znamenala.

Celou dobu, co tady s vámi sedím a dívám se na vás, vidím vašeho tatínka, jen ty vousy chybí. Do jaké míry vás v životě svazovalo to, že jste jeho dcera?

Mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, jestli tím, že jsem ho vlastně tolik milovala a obdivovala, jsem neměla pocit, že se mu v životě nemůžu vyrovnat… A jsou samozřejmě i situace, a je to hrozné, že to takhle říkám, kdy mě napadá, jestli neodešel proto,abych já se dokázala "rozvázat". Zároveň mě ale strašně mrzí, že teď se mnou to šťastné pracovní období nezažívá. Ale jsem ráda, že jsme mu první sólovou desku předali, i když už byl na tom špatně.

Co bylo po desce Škrábnutí?

Zvláštní prázdno. Vyjela jsem na koncerty a tam skoro nikdo nebyl. Do toho jsem kojila a byla jsem psychicky úplně vyřízená. A pamatuju si moment, kdy jsem s dcerou jela za Romanem Holým do Sušice a on se mě zeptal, jak to jde. Já mu řekla, že nejde. On na to tenkrát: "Víš,co by bylo úplně nejlepší? I když teda oba víme, ve které kapele (myslel Monkey Business) by ti to slušelo nejvíc a zároveň, že se to nestane, a že to není možné: Kdybys měla kapelu, kterou máš ráda, která by tě zajištovala materiálně a tebe by to bavilo. A vedle toho by sis pozvolna dělala svou sólo kariéru." A pak mi zanedlouho na to zavolal manažer Monkey Business, co prý dělám v létě, protože Tonya Graves potřebuje odletět za rodinou do Ameriky. Potom se Tonya přiznala, že by vlastně chtěla dělat sólovou kariéru, a že se jí to kříží, jestli bychom se nemohly střídat a najednou přišlo další léto, kdy řekla, že potřebuje skončit. Tak takhle to všechno začalo.

Jaký teď máte soukromě-pracovní režim?

V neděli se vrátím z koncertování, vyzvednu si u mámy dceru, té se věnuju, vařím, peču, žehlím a uklízím. Když je ve školce, tak u počítače řeším vokály, pak se věnuju jí, ve čtvrtek si připravím kostým, v pátek sednu do auta, jedu koncertovat a v neděli zase domů.

Jaké to je být jedinou ženou mezi šesti muži?

Nevadí mi dělat věci, které potřebují, třeba se starat o kostýmy. To jsou takové ženské záležitosti, které by žena měla mužům nabízet. Je fajn nebýt "přepíčenou fúrií", která potřebuje sólu šatnu.

Doma jste zase naopak takový ženský gang…

Jsme. V našem rodě spíš ženy žily samy a musely se postarat.

Vaši rodiče spolu ale byli dlouho…

Táta byl velká výjimka. Já jsem to u nich vnímala tak, že to je naprosto normální. Když jsem u sebe zjistila, že to není normální, šokovalo mě to. Nicméně táta si prošel prvním manželstvím, které nebylo úspěšné. Tam začal utíkat a poznal moji mámu a zamiloval se do ní.

Kde se potkali?

Máma v mládí zpívala. A táta ji zbystřil na pódiu pěvecké soutěže, kde byl v porotě nebo tam jen vystupoval, to už přesně nevím. V té době soutěžila s profi zpěvačkami a k tomu studovala medicínu. Táta byl ženatý, jezdil za mámou tajně do Prahy, do Ústí, pak spolu chodili čtyři roky, než se rozvedl. Pro mámu to nebylo nic skvělého. Nevěděla, co bude, zároveň věděla, že má táta malého syna, že to je náročné pro všechny. Do toho jednou za tátou přijela mámina maminka, co to má znamenat a pak byla za mámou tátova máma, že bourá rodinu. Takže to muselo být psycho.

Nakonec se vzali, narodila jste se vy a byli spolu přes dvacet let. Co si myslíte, že je kromě lásky drželo spolu?

Táta mámu velice uctíval a obdivoval. Vážil si jí za to, že nechala hudby a vystudovala medicínu, aby pomáhala lidem. V tátově rodině se protloukali, jak se dalo, nikdo neměl vysokoškolské vzdělání, ani on. Takže to moc obdivoval. A protože máma zase zbožňovala hudbu, tak zase obdivovala jeho, jak krásně zpívá.

Jak to všechno brala - svou kariéru, kariéru vašeho táty a péči o vás?

Občas ji mrzelo, že když měla volné víkendy, táta byl pryč.

Věříte na lásku na celý život?

Věřím, ale nevím, jestli to vůbec v praxi jde ustát. Zažila jsem jednu opravdovou lásku v životě a mám z toho až strach. Myslím,že to úplně ustát neumím. Lidi si pak druhého začnou přivlastňovat, očekávat, manipulovat. Je mi pětatřicet let a měla jsem dva vážné vztahy. Do toho nejsem člověk, který by furt s někým chodil. Bojím se, že mi někdo ublíží, nebo že naopak já ublížím jemu. Možná mám v sobě nějaké temné síly.

Jak tohle ale řešit?

Samotou. I když to není rozhodně ideální. Pak přijdu na jeviště, a všechny emoce, včetně sexuálního napětí, vylítnou. Kluci v kapele mi říkají." Možná, že to je takhle dobrý, protože nemáš chlapa. Kdybys ho měla, byla bys na tom jevišti úplně marná!" Jsem vlastně pořád mezi chlapama. Jediné, co s nimi nemám společného, je intimní život.

Chodíte někam mimo svůj domácí ženský rajón a ten mužský, co máte v práci?

Samozřejmě, že ne. Co si myslíte, že se stane po hraní na koncertě? Sedím s kapelou v šatně jak pecka, místo toho, abych šla mezi lidi.

Co vás na sobě překvapilo, když jste se stala sama maminkou?

Myslím, že to, co každého. Že existuje bezbřehá láska. Láska k rodičům, partnerovi, sourozencům, se tomu dost podobá, ale tohle je ještě něco jiného. Mrzí mě, že nemám trpělivost na delší hru, že to dlouho nevydržím, že jsem přísná, stejně jako byla moje maminka a její maminka. A pořád mám v sobě tu myšlenku, že to nechci pokazit.

Přísná jako máma…Jaká specifika vidíte ve vztahu dcera matka, z pozice vaší dvojrole-dcery i matky?

Dcera jako vaše dítě, vás zjemní. Přála jsem si syna a jsem šťastná, že mám dceru. Všechny dcery v dospělosti říkají, že budou ve svém mateřství jiné, než jejich matka. Do určité míry to tak je, ale pak nastane okamžik, kdy každá překvapíme samu sebe, jak jsme si s našimi mámami strašně podobné. V mnoha věcech jsem začala svou mámu chápat, vnitřně jsem se jí začala za hodně věcí omlouvat, snažím se jí to i říkat, nebo aspoň už tu chybu nedělat. Přesto si myslím, že nejste dítě pouze své mámy, ale že je ve vás i kus toho otce.

Co všechno máte po tátovi vy?

Velkorysost, lásku k jídlu a vaření, požitkářství, a jednu dobu jsem měla jeho nedochvilnost a "vyhnívání" věcí, ale na tom jsem zapracovala.

Ve kterých okamžicích vám chybí?

Něco uvařím a řeknu si: "To by si pošmákl…" Nedávno jsem seděla v Plané nad Lužnicí po koncertě v hospodě na polívce a hráli v rádiu tátův duet s Marií Rottrovou Pár slov, pár kroků,pár gest a já se úplně rozložila. Chybí mi jeho smích, jak seděl ráno u stolu, kouřil cigáro a pil kafe. Naše hudební diskuze. Jeho vůně Fahrenheit. Jeho hlas.

reklama

Komerční tip

reklama