Trnitá cesta za snem. Jak předejít zklamání i neúspěchu?
Když jsme motivovaní vlastní představou, snem nebo touhou něco dokázat, práce jde od ruky. Ale pak přijde zásek: realita probíhá úplně jinak. Co dělat v případě neúspěchů, které nám hatí plány i nadšení?
Toužíte po něčem, čeho byste chtěli dosáhnout, ale jakmile začnete vykračovat za svým snem, máte pocit, že vám okolí jen hází klacky pod nohy. Prostě se nedaří tak, jak byste si představovali.
"Člověk prostě neskáče z jednoho světlého okamžiku do druhého," píše ve své knize Velké kouzlo Elizabeth Gilbertová, jejíž dílo Jíst, meditovat, milovat se stalo i v Česku velkým bestsellerem. Přichází také s malým trikem, jak se vyrovnat s velkým neúspěchem: "Ovládání frustrace je podle mého názoru zásadním aspektem vaší práce, možná tím jediným aspektem," tvrdí Gilbertová. Jak si nejlépe zajistit postup k úspěšnému cíli?
Pachuť neúspěchu
Americký bloger Mark Manson v tom má jasno. Říká, že klíčem k nalezení smyslu života je upřímná odpověď na otázku: "Jaká je vaše oblíbená příchuť hořkých pilulek?" Co tím chce říct? Že motivace a vzrušující nadšení, které panuje na začátku jakéhokoliv snažení, po čase vyprchá a přinese s sebou vlastní nemilé vedlejší účinky. Kolikrát jste museli zažít odmítnutí, než vás přijali do práce podle vašeho gusta? Nebo kolikrát jste upadli na tvrdou zem, než se vám podařilo udělat první oblouček na lyžích nebo bruslích? Kolikrát jste museli přemlouvat sami sebe, než jste začali pravidelně běhat? Nebo vám přijde nesmyslné trávit většinu dne v práci, ale přitom toužíte se stát veleúspěšnou právničkou nebo podnikatelkou?
"Všechno někdy stojí za houby," píše Manson zcela na přímo na svém blogu. Jen vy se musíte rozhodnout, s jakým "na houby" jste schopni se vypořádat. Spíš je potřeba si položit otázkou, co vás baví natolik, že dokážete vydržet i ty nejnepříjemnější aspekty dané věci.
Bolestivá realita
Jen v paměti zapátrejte, co všechno jste jen za posledních pár let chtěli zrealizovat. A co všechno z toho nevyšlo? A proč se vám nakonec nepodařilo dojít zdárně k cíli? "Nejdůležitější je být reálný," podotýká koučka Monika Hansson Tutterová. "Jestli se někdo chce stát třeba krasobruslařkou, musí být k sobě naprosto upřímný a zeptat se sám sebe, jestli je to opravdu to, co chce. A co mu to dá, až to bude mít," podotýká Hansson Tutterová.
S tím souhlasí i lektorka a koučka Jitka Ševčíková: "Je třeba si reálně sepsat, kolik tomu jsme schopni dát. Času, energie, peněz, pozornosti, co potřebujeme začít dělat, co potřebujeme přestat dělat." Váš cíl by měl být formulovaný v pozitivu a v přítomnosti (například: Jím méně sladkostí a víc zeleniny). Tedy žádné "až".
Rychle a zběsile
Pamatuju si, jak jsem se před časem nadchla pečením domácího chleba. Tehdy jsem každou volnou chvilku trávila pročítáním kuchařek a blogů, aby ten můj výtvor byl co nejkrásnější, nejzdravější a nejrychlejší na přípravu. A jak myslíte, že můj první chleba dopadl? Ztvrdlá a nepoživatelná katastrofa. Podobně nepříjemná pachuť neúspěšného úsilí člověka potká často. A dá pak rozum, že takové "hořké pilulky" dodají pocit zoufalosti a nechuť dál pokračovat.
"Rozdělte si cíle na menší, dejte si milníky a odměňujte se za každý větší pokrok. Když svůj cíl rozdělíte na menší, pravděpodobně udržíte tempo. Dejte tomu čas a neočekávejte výsledky okamžitě. Držte se při zemi. Doporučuji dělat sedmdesát procent toho, co jsme si naplánovali. Ale pravidelně," radí koučka a lektorka Jitka Ševčíková, která zároveň doporučuje si najít kompetentního parťáka: třeba trenéra, když chcete zhubnout, individuálního lektora při učení angličtiny nebo odbornici na výživu při změně jídelníčku.
Jak na to
Nadšení je velkým motorem, ale svádí nás hned na začátku vše přepálit a pak brzy skončit s velkým naštváním a zklamáním. Naše zbytečně zrychlené jednání pak vede jen k tomu, že takzvaně "spadne řetěz" a už nic nedotáhneme do vysněného cíle. "Šedesát procent úspěchu tvoří příprava. Reálný plán. Myšlenková mapa, vize zhmotněná ať už formou obrázků, tabulky, nebo psaná v bodech. Co je psáno, to je dáno a má to mnohem větší šanci na realizaci," vysvětluje lektorka Jitka Ševčíková.
Pozitiva snažení
Někdy se dokonce může stát, že vás cesta za původním snem dovede úplně někam jinam. A dokonce vás to může obohatit mnohem víc, než jak jste předem předpokládali. "Můžeme být inspirací a motivací i pro ostatní. Můžeme založit skupinu, nový projekt, nadchnout, strhnout, překonat se," vyjmenovává výhody a přínosy snažení ve snaze dosáhnout vlastního cíle či snu lektorka a koučka Jitka Ševčíková.
"Získáváme tím i sebeúctu, posilujeme vůli, disciplínu. Trénujeme tím schopnost se radovat. Učíme mozek pozitivní inteligenci a uvědomujeme si sféru svého vlivu," dodává Ševčíková s tím, že zákonitě přijdou nutkání, která nás budou odrazovat. Buďte na ně připraveni a odolejte jim. Od běhání vás nebudou odrazovat jen kamarádi, ale také počasí, únava, lenost, zaběhnuté stereotypy. Koučka Monika Hansson Tutterová vidí také přínos v tom, že si uvědomíme další rozměr našeho snu: "Pozitivum a přínos můžeme vysledovat i v tom, že si sami uvědomíme, kam jsme se posunuli, kým jsme byli předtím a kým jsme teď, jak jsme se změnili."
Zklamání na počkání
Jenže si představte, že skutečně dojdete do bodu, kdy už jste na vážkách, zda skutečně chcete pokračovat ve snažení a polykat ony hořké pilulky, které se vám při cestě za vaším cílem naskytují, nebo se raději svého snu vzdát. "I to, že si uvědomíme, že nás snažení mnohem víc vyčerpává, než nabíjí, je důležité. Život jde dál," uklidňuje koučka Monika Hansson Tutterová. "Nikdy nevíte, co přijde. A to, co jste se naučili na cestě za snem, který nevyšel, určitě použijete v cestě za jiným snem, který vyjde. Všechno má svůj užitek, jen v jiném světle," dodává Hansson Tutterová.
A když skutečně dojde na zklamání, klidně plačte. "Odvykli jsme si plakat, přitom slzy úlevy jsou normální reakcí na nenormální situaci. V soukromí, klidu, v bezpečném prostoru bez svědků. A pokud to z těla nedostanete, někde se vám to zpravidla usadí," varuje lektorka Jitka Ševčíková.
Nastavte zrcadlo
Často se ale také stává, že jsme svědkem vehementního snažení našich blízkých a netušíme, jak je v cestě za snem správně podpořit, nebo zda je raději naopak přesvědčit, aby toho nechali. "Nejlépe uděláte, když se pokuste objektivně shrnout situaci. Popište, co vidíte, jak se věc vyvíjí, nikoliv to, co daný člověk dělá špatně," radí koučka Monika Hansson Tutterová a dodává, že účinnou metodou je tzv. zrcadlo: "Nechte druhého člověka, aby sám mohl přijít na odpovědi a sám o své situaci začal přemýšlet z jiného úhlu pohledu." Zasáhnout můžete skutečně jen v takových případech, kdy jde o život, zdraví nebo existenci. "Můžete pouze nabídnout řešení, doporučit. Nikoliv nařizovat, demotivovat, shazovat nebo kritizovat," zakončuje lektorka Jitka Ševčíková.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
