reklama
 

Popularita je o tom, jak člověk obstojí se svými postoji, říká herec Marek Němec

Dvacet let se věnuje divadlu, ale až role Davida Hofbauera v seriálu Modrý kód ho proslavila. Jak Marek Němec prožívá samotné natáčení, divadelní práci a kdy se stíhá věnovat rodině?

Foto: Archiv FTV Prima

Sešli jsme se jednoho rána v Divadle v Celetné při mátovém čaji se zázvorem. Byl viditelně unavený, ale neobyčejně vstřícný, vlídný, neuhýbavý a upřímný i v autentických pochybnostech, které ho někdy v odpovědích provázejí. S lehkou ironií sobě vlastní na konci rozhovoru zkonstatoval, že jeho David Hofbauer je scenáristy napsán jako opravdový hrdina. Po tom, co mi odvyprávěl svůj každodenní režim posledních čtrnácti měsíců, bych řekla, že je to skutečný hrdina všedního dne.

Jak to teď všechno zvládáte: seriál, divadlo, režie, rozhlas, o rodině nemluvě?

Není to nic pěkného. Je to práce od půl šesté od rána do jedenácti do večera každý den. V těch jedenáct přijdete domů a musíte se učit dvacet stran textu na další natáčecí den.

Víkendy máte volné?

Ne.

Jakým způsobem probíhá natáčení seriálu?

Každý cyklus má devatenáct dní. A během toho cyklu se pracuje denně. Po těch devatenácti dnech máte den volna, což má štáb, aby se vzpamatoval, jenže my herci máme divadelní závazky, takže my si chodíme odpočinout do divadla. A takhle natáčíme od srpna minulého roku a pojedeme do května příštího roku. Mám toho hodně, bohužel/bohudík to mám rozjeté najednou na hodně frontách. Teď budu ještě režírovat v Ungeltu. A čeká mě moderování Cen ministerstva kultury, takže se musím připravit. Naštěstí jsem už nechal školy.

Učil jste herectví na DAMU, bavilo vás to?

Bavilo, ale už mi přišlo nepatřičné k veškeré práci ještě učit, když mám doma sám děti. Už toho bylo tolik, že tohle by byl už skoro podvod na vlastní rodině. Chtěl jsem ale vydržet s ročníkem až do čtvrťáku a "odvést" ho do Disku.

Jak držíte pohromadě a jak zvládáte ten vojenský režim v rámci uměleckého života?

Silou vůle. Víte, že to jednou skončí. No a jinak musím být hrozně hodný. Po představení díky, čau, domů a pak mátový čaj se zázvorem.

Nechytá vás občas panika, že to všechno nezvládnete podle plánu?

Chytá, ale musím se nějak zvetit. A do toho mi chybí děti, když vidím, jak rychle rostou. Ale zatím nemám pocit, že bych o ně úplně přicházel. V každém volném čase se snažím být s nimi, ale je fakt, že se možná jen tak utěšuju. Místo nějakého svého koníčka jsem s rodinou.

Takže nemáte ani malinké pnutí, že byste trávil čas jinak než prací nebo s rodinou?

Ale to samozřejmě mám. Víte, jak bych se sám zabavil? Před čtrnácti dny jsem v rozhlase dělal komentáře pro jeden zajímavý dokument o Stonech a Beatles a úplně jsem to hltal, protože jsem se něco dozvěděl. Vůbec nemám čas číst. Ale zaplaťpánbůh jsme doma zdraví. Někdy se večer v té únavě modlím, když mě čeká ještě strašně moc textu na učení, aby nás nepotkalo třeba nějaké blinkání nebo nemoc. Člověk je občas domýšlivý a myslí si, že všechno poběží, jak má.

Podívejte se na ukázku z filmu MY 2, kde Marek Němec hraje po boku Jany Plodkové:

Marek Němec ve filmu My 2 | Video: CinemArt

V seriálu Modrý kód hrajete geniálního lékaře Davida Hofbauera s maniodepresivní psychózou, který je lehce bezemoční a možná jistým způsobem odosobněný. Nenahrává váš skutečný stav vaší roli?

Teď se to dorovnalo. Ale ona to byla ode mě trochu prozíravost… Nemám rád takové to české dojímání se nad vším. S každým pacientem lidi brečí jak labrador, to mě likviduje. Takže jsem si říkal: to je skvělý, ten doktor je asociál, to může trochu vzbudit diskusi. Ale jinak ona ta Hofbauerova "mimoňskost" neznamená, že je necitlivý, naopak, je hypersenzitivní, jen mu některé věci připadají zbytečné řešit.

Je ta postava váš protipól?

Ne vůbec. Na druhou stranu v životě jsem "řešič", a hlavně k režii to patří. Pronikat někam dovnitř, nevidět ty věci jenom z venku.

Divadlo děláte dvacet let, máte za sebou filmovou, rozhlasovou práci. Seriál točíte čtrnáct měsíců a díky němu teď zažíváte jistou formu popularity. Jak tu změnu vnímáte?

Moc to neprožívám, ale jsem rád, že se mi docela daří. Celá ta popularita je i o tom, jak člověk obstojí se svými postoji v celém tom humbuku. Naštěstí mě televize nenutí chodit otevírat akvaparky, obchody nebo česat ovečky. Teď jsem teda byl na nějaké charitativní akci, kde jsem měl malovat hrošíka, který by se pak vydražil na nákup plen pro větší děti, které mají inkontinenční potíže. Říkal jsem jim, víte co, uděláme to tak, že nebudu nic malovat, ty pleny vám nakoupím. Prostě musím šetřit čas.

Proč jste se vůbec stal hercem? Vystudoval jste stavební průmyslovku…

Měl jsem babičku, která učila dramaťák na LŠU v Chebu, bohužel ale zemřela, když mi byly čtyři roky, nicméně možná odtud pramení nějaké geny. DAMU mě zajímalo, byly tam osobnosti, které jsem měl rád, třeba paní Hlaváčová, tak jsem to chtěl zkusit. Ale taky jsem inklinoval k architektuře, takže kdyby mě napoprvé nevzali, tak se asi věnuju jí.

Působíte na mě jako introvert, netrpěl jste jako kluk studem?

Jsem introvert a jsem stydlivý.

Co se pak na jevišti nebo před kamerou změní?

Najednou máte skrz dobrý text mandát vylézt před lidi a něco jim říct. Ale ten stud je tam vlastně pořád. V pubertě jsme měli s klukama kapelu a já jsem nebyl schopný vylézt před lidi. Nebo jsme se ségrou chodili do sboru a taky jsem nebyl schopný vystoupit, takže to ségra musela odzpívat celé. Takže vlastně je až s podivem, že před lidi pořád lezu.

Co tréma?

Tu nemám. Pokud je to fakt připravené a člověk je s každou větou srozuměn a ví, proč ji říká, tak si to jdete mezi diváky spíš užít. Ale když to není hotové a cítíte, že to má díry, tak je to blbé a tréma se může dostavit. Ale do jisté míry je tréma pozitivní faktor, člověk se vzchopí. Ale nejde o život.

Kdy jste se od herectví dostal k režii?

Už na DAMU. Mám za sebou deset režií.

Jak ji vnímáte v kombinaci s herectvím?

Doplňuje se to.

Když hrajete, nenajíždí do vás automaticky režisér?

Ne. Jako herec jsem hodný, nevzpouzím se koncepci. Jsme tady od toho, abychom režisérovi vyšli vstříc. Režisér potřebuje důvěru od herců, pak nabude dojmu, že může proletět vesmírem. Vím, co herci potřebují.

Co potřebuje herec?

Důvěru, oporu, potřebuje mít zkušenost s řemeslem, protože ne vždycky se vám chce. Takže ta práce vyžaduje sebekázeň a schopnost se zkoncentrovat.

Kde berete inspiraci?

To už taky nevím, ale ještě pořád asi ve mně něco je. Těším se, až skončí ten záhul, že si budu moct na chvíli dovolit vypnout, relaxovat a žít tak, jak mě to těší. Chodit na výstavy a do toho si číst.

Naposledy jste hrál ve filmu Zdeňka Tyce Jako nikdy. Čím to, že film se vám relativně vyhýbá?

No, teď jsem například jednu nabídku musel odmítnout, protože jsem to už neměl kam vměstnat. Ale film mě baví moc, když máte čas a prostor si s tou postavou fakt hrát. Teď se možná něco rodí, ale ještě o tom nesmím mluvit. Což je taková obligátní odpověď, že?

Marek Němec ve filmu Jako nikdy | Video: Magic Box

Jak moc se vás dotýkají názory druhých?

Někdy jo, ale souvisí to s amplitudami sebevědomí. Když víte, že jedete z podstaty, tak se najednou sami cítíte zevnitř vykradeni, pak může nastat okolnost, kdy se necháte ošálit druhými. Ale to jde jak v negativním slova smyslu, tak v tom pozitivním, kdy si necháte mazat med kolem huby. Když se mi režie podaří tak, jak jsem chtěl, ale lidi to ofrflají, tak je mi to jedno. A samozřejmě si musíte vybírat lidi, kterým důvěřujete i v tom náhledu a názoru. Mám takové sudičky - doufám, že to jsou stále ještě moji kamarádi, protože na ně nemám čas…

Doteď jsme se bavili o práci. Co vaše partnerka?

Drží. Držíme. Je z oboru, teď podruhé na mateřské a práce jí taky chybí.

I vy jí musíte chybět…

To taky. To, že se nevidíte, samozřejmě ničemu neprospívá. Na jednu stranu to vyžaduje mnohem větší velkorysost. Nemůžete vlastní frustraci promítat do vztahu, protože to je pak pro něj likvidační. Taky musíte věřit, že to skončí. Chybíme si, protože to minimum společného času je o managementu dětí. Ale jsme oba ve fázi víry.

Na náš rozhovor jste přišel s lehkým skluzem, protože jste vezl dcerku do jeslí. Je cenné, že i v tom zápřahu, jaký máte, vykonáváte i tyto činnosti…

To bych si jinak připadal už úplně hrozně. A protože vidím, co by pak nastalo: rozvine se zbytnělé ego, které oddělí prolínání mužských a ženských světů a bude to o tom, že já se uzavřu do pozice debilního macha, co vydělává peníze, a všechno ostatní přehraju na druhou stranu a pak se budu hrozně divit, proč ten soused k nám chodí tak často.

Co svatba?

Musíme to stihnout, jsme spolu devět let. To už je taky trapné: říkat přítelkyni "moje holka". Navíc to "moje holka" není, protože když se vám narodí děti, někdo vám tu holku vezme.

O ruku jste přítelkyni požádal?

Ano. Ale musím kupovat nový prsten, protože už je to víc než rok.

Co všechno jste byl ochotný udělat pro lásku ve dvaceti a co dneska?

Myslím, že člověk udělá pro lásku v každém věku maximum (pokud se bavíme v té absolutní rovině). Jen ve dvaceti jde o společnou cestu, tříbení vkusu i postojů a dnes spíše o respektování a podporu druhého v jeho konání. Mladý člověk žije víc život v rovině idejí, představ a tužeb. A pak, čím víc vás požírá schéma toho praktického světa, je člověk "vsunut" do systému, do rodiny. Ale jsem přesvědčený o tom, že bych pro lásku udělal vždycky všechno, čeho bych byl schopný.

Náprsenka dokonale kopírující každou křivku. Zendaya ohromila na cenách kritiků | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama