reklama
 

Nejlepší česká volejbalistka Helena Havelková: Čím jsem starší, tím víc se mi stýská

O životech hokejistů nebo fotbalistů, kteří hrají v zahraničních klubech, se toho ví spoustu. Jak jsou na tom ale ženy? Přinášíme rozhovor s nejlepší českou volejbalistkou Helenou Havelkovou. Jak se žije vrcholové sportovkyni v zahraničí?

Foto: archiv PR

Každá mince má dvě strany. Na té jedné se může nejlepší česká volejbalistka Helena Havelková chlubit tím, že působí v Dynamu Moskva, jednom z nejlepších i nejbohatších klubů na světě. Na druhou stranu je v Rusku odříznutá od své rodiny i přítele, kterého vidí jen zřídka. A většinu času tráví na hotelích.

Jaký je život profesionální volejbalistky v Rusku?

Tento rozhovor jsme naplánovali na den vašeho volna. Kolik takových máte?
Záleží na tom, kolik hrajeme zápasů, protože volno máme právě jen po zápase. Teď v listopadu to bylo například šest dní.

Co ve volné dny podnikáte?
Na začátku sezony jsem se snažila objevovat Moskvu a vidět místa, na která se jinak celý rok nepodívám. Ale třeba dneska odpočívám a chystám se zajít na thajskou masáž.

Jak se žije profesionálnímu sportovci v Rusku?
Asi jako všude jinde na světě. Protože ať už hrajete v jakékoliv zemi, vždycky se pohybujete mezi hotely a halami. Tady v Rusku je to akorát specifické tím, že kvůli rozlehlosti země nejezdíme na zápasy autobusem, ale často létáme.

Řada sportovců zůstává po kariéře v místě, kde hráli. Dovedete si představit, že byste žila v Moskvě?
Rozhodně ne. Čím jsem starší, tím víc se mi stýská po domově. Z míst, kde jsem hrála, si dovedu představit život snad jen v Itálii, a to kvůli jazyku, počasí a jídlu.

Co je na životě v Rusku nejtěžší?
Asi přelety. Vzdálenosti mezi městy jsou obrovské a pro nás jako profesionální sportovce je to velmi náročné, protože to klade vysoké nároky na rehabilitaci. Když sedíte pět hodin v letadle a druhý den máte hrát, musíte dát tělo po každém letu do pořádku.

Máte nějaké tipy, jak dlouhé lety zvládat?
Vozím si s sebou takovou osobní terapii - spoustu přístrojů, na které jsem si zvykla. Začíná to kompresními kalhotami, díky kterým nemám po letu tolik oteklé nohy. Končí to masážní pistolí, která lokálně prokrvuje svaly.

Okouzlilo vás Rusko něčím?
(dlouze přemýšlí) Tuhle zemi musí milovat každý, kdo má rád sníh a zimu. Ale to já nejsem. (směje se) Líbí se mi vyžití, jaké je v Petrohradě a v Moskvě. Jsou tu miliony klubů, restaurací a další zábavy. Zejména v porovnání se zbytkem Ruska je výběr obrovský.

Jak vám vlastně sedí ruská nátura?
Je potřeba si na některé věci zvyknout. Třeba vám nikdo s ničím nepomůže. Že by někdo pozdravil nebo přidržel někomu dveře, to se neděje. Oni jedou trochu na sebe. Já jsem naopak ukecanější typ, ráda pomůžu, ráda se na něco zeptám. Ale tady v Rusku jsou lidé chladnější.

Vy hrajete v Moskvě, váš přítel v Petrohradu. Jak často se vidíte?
Hodně záleží na tom, jaký máme zápasový plán. Loni to vycházelo tak, že jsem za ním létala jednou za čtrnáct dní. Ale i tak to bylo hodně na krev: v noci po mém zápase jsem letěla za ním, druhý den večer už jsem zase letěla zpátky, takže jsme na sebe neměli ani 24 hodin.

To musí být pro psychiku i vztah dost náročné.
Beru to jako součást života profi sportovce. Dokážu si v hlavě vytřídit, co k mé práci patří, co nepatří, a snažím se takové věci přijímat jako fakt. Díky tomu se mohu soustředit na věci, na které je potřeba se opravdu koncentrovat.

Přibývá případů, kdy měli sportovci odříznutí od svých rodin a přátel psychické problémy. Jak se dá takovým depresím ubránit?
Můj život se točí kolem volejbalu, takže hodně záleží na tom, jestli se vyhrává, nebo prohrává. Když se vyhrává, tak jde všechno super. Když se prohrává, tak se v tom patláte jako tým i jako jedinec. Nenazývala bych to depresemi, ale když jsem unavená a sportovně se nedaří, tak na sobě cítím, že jsem negativní. Takových dní je ale minimum. Trochu mě to přepadá jen o Vánocích.

Rusové mají Vánoce až po Novém roce. Jak je slavíte? A dostanete se domů?
Za patnáct let kariéry jsem se na Štědrý den dostala domů pouze jednou, když jsem hrála v Polsku, které je nábožensky založené. Letos hrajeme 25. a 26. prosince finále ruského poháru, což znamená, že 24. prosince budeme mít trénink, po kterém budu sedět na hotelu.

Tak si alespoň pustíte pohádky?
Přesně tak. Loni jsme ten den strávili celý v letadle, tak jsem si stáhla filmy jako Sám doma, Tři oříšky pro Popelku a celou cestu jsem na ně koukala.

A dovolíte si řízek a salát?
Jsou Vánoce, kdy si ho sama udělám. Třeba v Itálii jsem ho mívala. Ale letos si počkám až domů.

Božská Taylor a vyzývavá Selena. Jinak byly ceny AMA přehlídkou divnosti | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama