reklama
 

Nechci se srovnávat se Zdeňkem Pohlreichem, říká Jitka Pagana z pořadu Ano, šéfová!

Nový pořad Ano, šéfová! volně navazuje na úspěšný formát, v němž léta působil Zdeněk Pohlerich. Jaká je nová "šéfová" Jitka Pagana, která společně se svým synem Santem radí majitelům restaurací?

Foto: FTV Prima

Rodinné duo Pagana, matka Jitka a syn Santo, převzali pomyslnou štafetu po "šéfovi" Zdeňku Pohlreichovi, který českou gastronomii posunul o kus dopředu. Jitka a Santo se věnují nejen kuchyni, ale také chodu restaurace, obsluze a mezilidským vztahům.

Ačkoli jde o jiný pořad, srovnání se Zdeňkem Pohlreichem se vysloveně nabízí.  

Jste na to připravena?
Nejsem, protože nikdo nemůže vědět, co přijde. Ale nerada bych, aby mě někdo srovnával, protože já jsem já a on je on. Udělal pro českou gastronomii ohromný kus práce, je to persona grata a já se s ním vůbec nechci srovnávat.

Znáte se s ním osobně?
Setkala jsem se s ním v létě na tiskové konferenci FTV Prima. Seznámili jsme se a mně i Santovi popřál hodně štěstí.

Co na něm obdivujete?
Hlavně cestu, kterou za těch devět nebo deset let ušel. Všichni víme, jak začínal… To se sice hodně zapomíná, ale on také někde nějak začínal. Udělal úžasný pokrok - jak osobně, tak gastronomicky a vážím si ho jako gastronoma i jako člověka.

Jitka Pagana v pořadu Ano! Šéfová

Jitka Pagana v pořadu Ano! Šéfová

Dlouhé roky provozovala několik luxusních restaurací v Německu, ale před lety se i se synem vrátila do Česka. Každý z nich zde vede vlastní restauraci, v níž se snaží zúročit zkušenosti s italskou pohostinností a německou precizností. Diváci uvidí nejen to, jak svým osobitým stylem pomáhají neprosperujícím restauracím a hospodám, ale budou také moci nahlédnout do svérázného vztahu matky a syna. Ten je plný humoru a emocí, což je určitě dáno i tím, že Jitka se před mnoha lety provdala za Sicilana a Santo jako správný syn své matce neodporuje - má totiž německou výchovu, ale i italskou vášeň a hlavu plnou vlastních nápadů.

Čeho byste se ve vašem pořadu chtěla vyvarovat, respektive v čem se váš pořad liší od "Ano, šéfe!"?
Liší se především tím, že jsme na to dva. Probíhá tam dialog nejen nás s obsluhou, ale i mezi námi dvěma. Se Santem spolu v některých věcech občas i nesouhlasíme. On si třeba všímá věcí, kterých si já nevšimnu, a naopak. A občas je to i vtipné - Santo nemá přece jenom po letech v zahraničí dokonalou češtinu a sem tam pronese slovo, které mě rozesměje až k slzám. Také se zaměřujeme více na to lidské, nejenom na jídlo.

Co vás na natáčení překvapilo?
Fakt, že přestože si nás majitelé či provozovatelé podniků sami zvou, protože mají nějaký problém, vůbec se jim pak nelíbí, když odhalíme příčiny toho problému a adresujeme je. Několikrát z toho vznikla i nepříjemná situace. Lidem se zkrátka nelíbí, když jim někdo sáhne na zub…

Koukáte se na sebe v televizi?
Co, "koukám"… Daleko horší je sama sebe slyšet! Lidský hlas zní hrozně rozdílně, když slyšíte sami sebe, je to neskutečný rozdíl oproti nahranému hlasu. Nedá se to poslouchat. (smích)

Rozhodovala jste se dlouho, než jste na nabídku účinkovat v tomto pořadu kývla?
Chvíli jsem to zvažovala. Když nabídka přišla, nechtěla jsem do toho jít, protože jsem si myslela, že mne kamera nemá ráda. Ale když přišla myšlenka, že bychom to mohli se Santem dělat spolu, kývla jsem. Oba máme v oboru hodně zkušeností a myslím, že se v pořadu dobře doplňujeme.

Myslíte si, že vám tenhle pořad změní život?
Asi bude nějaká změna tím, že budou lidé závidět, budou nepříjemní, budou psát připomínky a budou pomlouvat. Ale můj život je můj život a já si ho nenechám zničit nějakými anonymy u monitorů. A do jisté míry už mi ho to vlastně změnilo, když jsme museli jezdit na natáčení. Nerada opouštím svoji restauraci. Vždycky mám pocit viny, jako bych doma nechávala svoje dítko samotné…

Ve svém pořadu radíte provozovatelům restaurací, jak jejich podnikání zlepšit. Dá se obecně shrnout, co české pohostinství potřebuje?
Hlavně potřebuje to, aby to lidé dělali s láskou a rádi. Když to berou jen jako zaměstnání, jako zdroj peněz, tak to se vždy ukáže a je to špatně. Je potřeba ukázat lásku k tomu řemeslu, protože je to služba. Je třeba si zákazníků vážit.

Co musím mít, kromě peněz, když si chci otevřít restauraci?
Talent, přehled o tom, co chcete dělat, zkušenosti v gastronomii a bylo by dobré mít dobrý tým. Dobrý tým je základ, protože když přijde na něco, co nevíte vy, někdo z toho týmu to vědět bude. A takhle si předáváme zkušenosti.

Provozujete restauraci, chodíte často na jídlo ke konkurenci? Do jakých podniků případně chodíte?
Chodím málo, protože si vážím toho, že můžu být doma. Všechny všední dny trávím u sebe v restauraci, kde řeším vše od faktur přes nákupy potravin až po servis. Takže jsem ráda, když jsem jednou doma. Nebo když jedeme s partnerem na jih Čech do přírody. Ale když už jdu, tak mám svoji oblíbenou mexickou restauraci, kam chodím už léta. Českou kuchyni mám moc ráda a ráda ji i vařím doma pro své blízké. A pak mám samozřejmě ráda italskou, ale tu mám ve své restauraci.

Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou v kuchyni?
V Německu jsem mívala šéfkuchařku, ale za celou dobu v Česku mám v kuchyni jen muže. Osobně si ale myslím, že je to jedno. Je důležité, jak člověk obor ovládá, a pak je jedno, jestli je to muž, nebo žena. Jsou muži, kteří mají pro podávání pokrmů a jejich aranžmá na talíři větší cit než lecjaká žena. Nezáleží na pohlaví, ale na zápalu pro věc.

Co by měla každá máma svou dceru naučit vařit?
Myslím, že snídaně je základ dne. A pak samozřejmě základy - guláš, jak udělat dobrou polévku a vývar.

Jaké jsou vůbec současné trendy v gastronomii?
Momentálně je to fusion, tedy spojování různých trendů, různých nacionálních pokrmů. Asie se spojuje s Francií, Francie s Itálií. Já osobně toho moc velký fanoušek nejsem, mám ráda jednoduchost na talíři, ale mnohdy z toho vyjdou moc dobré věci. Kuchař se nesmí bát a musí zkoušet. Já osobně ale preferuji jednoduchost jídla.

Co česká klasika v podobě omáček a knedlíků - myslíte, že je na ústupu, nebo si svou oblibu stále drží?
Řekla bych, že oblibu si drží. Obzvlášť teď, když spousta podniků dělá českou kuchyni moderně. A v klasických hospodách se pořád vaří guláš, svíčková, koprová a rajská, takže na ústupu určitě není. Problémem je, že tuhle kuchyni brzy nebude mít kdo učit. Vyučení kuchaři tohle moc neumí, často se oboru věnovat vůbec nechtějí. Takže nejsou lidé, kteří by v české tradiční kuchyni do budoucna pokračovali.

Myslíte tedy, že se tradiční česká kuchyně časem změní?
Ano. Ne, že by zmizela, ale přerodí se v něco trochu jiného. Osobně si myslím, že to v jejím případě bude spíš návrat ke kořenům. Já tomu říkám "back to babička". Že se česká kuchyně začne vracet k surovinám a postupům, které u nás dříve byly, ale v důsledku trendů se změnily. Proč nedochutit něco sádlem? Proč olivový olej extra virgin? To by mě těšilo, já totiž českou kuchyni miluju.

reklama

Komerční tip

reklama