reklama
 

Když žena rozumí sama sobě, odejdou z ní intriky a závist, říká Magdalena Mikulandová

Před 25 lety založila Studio pro ženy, ve kterém se věnuje těhotným, ženám, které nemohou otěhotnět, těm po porodu nebo v klimakteriu. Poslední roky se kromě porodnictví zabývá výživovým poradenstvím a slaví úspěchy s metodou metabolic balance.

Foto: archiv PR

Magdalena Mikulandová má německo-italské předky, což je vám na první pohled jasné. Ačkoliv je jí okamžitě všude plno, střídá se v ní vřelá autenticita i zvláštní druh bystrosti s rozvážností a systematičností. Zdravě si věří, umí být trefně sarkastická, a zároveň klidně sama sebe shodí, pokud si to okolnosti žádají. A to je u krásné, schopné a zralé ženy ďábelsky atraktivní kombinace.

Proč jste si kdysi vybrala zrovna rození dětí?

V roce 1987 jsem skončila nástavbu při medicíně a nastoupila do karlovarské nemocnice. Porodnictví se mi vždycky líbilo. Obecně mě služba člověku odmalička naplňovala. Když pochopíte, co znamená sloužit druhým, je to to nejlepší, co vás může v životě potkat.

Jaké vlohy pro tento obor musíte bezpodmínečně mít?

Je to chirurgický, tvrdý obor. Nemůžete si tam nic moc vypočítat. Najednou vám začnou rodit tři rodičky a nemáte dost personálu, něco se zkomplikuje a musíte reagovat. Člověk pracující v porodnictví musí být heroický, nesmí se bát, musí se umět dobře a rychle rozhodnout a nevracet se už k jiným možnostem rozhodnutí. Musíte být empatická, což je dneska zprofanované slovo. V žádném případě to nesmí dělat altruista. Těch já se bojím. Když mi někdo posedmé řekne: "Já to udělám, já tam dojdu," tak už si říkám: "S tebou určitě ne."

Je potřebná při rození dětí víra?

V jakém smyslu?

V jakémkoliv smyslu. Myslela jsem třeba i víru v dobré konce…

Narodila jsem se s tím, že věřím v Boha. Umím si ten život poskládat dobře i ve chvílích, kdy se mi nedějou úplně dobré věci. Je dobré se života nebát. Lidé se totiž hrozně bojí. Neumí se otevřít a říct: "Pojď sem, živote, ať jsi, jaký jsi." Okolí si o mně myslí, že jsem dítě štěstěny, ale nejsem, je to jen otázka vnitřního nastavení člověka. Štěstí ke mně ale opravdu přichází, jenže jen proto, že si ho ze všeho vymodeluju. Nemám ráda, jak lidi pořád žehrají na osud, dětství, jak to měli těžké, a dělají si z toho celoživotní kariéru. V porodnictví je dobré mít optimistickou povahu.

Mluvila jste o tom, že se lidé bojí života. Jaké emoce se nejčastěji vyskytují při porodu?

Muž u porodu věří v to dobré, má tam očekávání a velmi často vřelý cit k ženě a strach o miminko. U rodičky je to vždycky strach o miminko a to, zda bude ona tak dobrá a všechno zvládne. Správně je tam cítit i mírný strach o sebe, to je přirozené.

A teď co to miminko? Ano, i to má nějaké city a my víme, že v procesu porodu je velmi silné. Nicméně také má obavy, protože se domnívalo, že jeho život je v děloze, a nyní ho ten hodný prostor (děloha) někam posouvá "kanálem", který je malý, a ono neví, co tam dál je. Když se narodí, musí s ním být také zacházeno hezky, protože je pro něj všechno nové. Určitý strach a obava je u něj také. Víte, jak se moudře říká: "Náš život začíná a končí strachem o život." A k tomu já dodávám - užijme si moudře to, co je uprostřed!

Kdy vznikl nápad, že založíte vlastní Studio pro ženy?

Ve špitále se mi líbilo, ale víc a víc mi chyběla ta část psychologie, kdy žena něco chtěla, ale nemocnice jí to nebyla schopna dát. Tím je ale nechci vůbec kritizovat, protože musím říct, že máme medicínu na obrovské úrovni. Zcestovala jsem celý svět a ani ve vyspělých státech se nedostanete tak rychle k odborníkovi jako tady. Co tu trochu selhává, je lidská rovina. Třeba jsem celou noc seděla s rodičkou, protože rodila sama, tak jsem jí pomáhala, a druhý den mi okolí řeklo, ať to nedělám, že by to pak lidi chtěli po všech. Mě právě na práci baví ty doteky, interakce, autentičnost. Postupem času jsem vymyslela, že bych dávala ženám servis v těhotenství, který v té době nefungoval. A tak jsem v roce 1993 otevřela nestátní zařízení. Baví mě zprocesovat věci, o kterých si ostatní myslí, že jsou nezrealizovatelné. A pořád věřím, že s dobrým nápadem a slušností dojdete daleko. Začali jsme na koleně, s nadšením a s vizí, bez kalkulu, proto si myslím, že to dobře dopadlo.

Během našeho rozhovoru přišla vaše asistentka několikrát řešit termíny klientů. Znamená to, že jste pořád v terénu a nejste "jen"majitelka společnosti?

V současnosti hodně přednáším. Ale jinak dělám úplně všechno. Zrovna nedávno jsem byla v porodnici u porodu, hodně se věnuju metabolic balance a antiageingu.

A přijímáte ještě nové klienty?

Pořád. Samozřejmě. Lidé mi často volají večer a domů. A nejde vždycky o porod. Zrovna včera mi volala v deset večer paní ohledně květáku.

Kde máte tu stopku? Jste v zápřahu tak osmnáct hodin denně. Co na to říkají doma?

Večer si lehnu a ráno jsem úplně ready. Pro všechny. Pro klienty i pro rodinu.

Říkala jste, že jste nedávno byla v porodnici u porodu. Jak vnímáte porody doma?

Ať si každý vybere tu svou cestu, ale nejsem pro. Když jdu rodit, nečekám, že se se mnou někdo bude mazlit. Nám se vrací maminky na šestinedělní kurzy a říkají: "Bylo to vlastně dobré, jedna sestřička tam nebyla příjemná, ale jinak to šlo." Jistě, za těch pět dní tam těm sestrám projde třicet žen, ony nemohou s každou ženou všechno spoluprožívat. Ale většinou jsou slušné, dají ženám, co v té chvíli potřebují.

Máte tři děti. Jaké jste měla porody?

Různé, tak jak to u porodů bývá. Císařem i přirozenou cestou. A všechno tak mělo být. Nevěřím ani na to, že když porodíte císařem, že se hůř hledá vazba mezi dítětem a matkou a podobně. Nebo když prožijete nějaký stres nebo trauma, že to dítě poznamená. U svého posledního syna jsem měla v těhotenství škaredou bouračku. Strašně jsem se o něj bála. Když mi udělali ultrazvuk, tak si v břichu pěkně hajal a cucal si prst. A dneska je mu třináct, má už teď život absolutně srovnaný. A vždycky jsme měli úžasný vztah, stejně tak jako se starším synem a dcerou.

Pojďme k vašemu výživovému poradenství. Metabolic balance je metoda, kdy na základě krevních testů jedince zjistíte, jaké potraviny by měl jíst a kterým by se měl vyhnout. Není otročina se do takové míry věnovat jídlu?

Není. Lidé si na to přijdou. Po prvním měsíci se jim udělá zdravotně tak dobře, že už ani nic jiného nechtějí jíst.

Já třeba celoživotně nejím maso. Zato jím hojně cukr v nejrůznějších podobách, což vím, že je špatně. Nepřekvapilo by mě, kdyby mi vyšlo, že mám jíst hlavně to maso. Co dělat, když člověk má k nějaké potravině, kterou by podle testů měl jíst nejčastěji, až odpor?

S každým člověkem si musíme sednout, udělá se hluboká anamnéza a s každým člověkem se vytvoří plán. Ten plán se pak řeší individuálně. Někdo mi řekne: "Já to reálně můžu držet na 70 %." Někdo zase: "Jsem matka tří dětí, nestíhám." Jiný: "Jsem nemocný a je mi blbě." Někdo další: "Já když nevypiju flašku za den, tak nepodepíšu smlouvy, takže vám říkám rovnou, že chlastat musím." Takže to jsou jen příklady pro ilustraci. Musíme s každým klientem najít klíč k tomu, jak mu ten plán ušít na míru, a přizpůsobit mu ho tak, aby ho to neomezovalo a neobtěžovalo.To pochopení jednotlivce je alfou a omegou toho, proč se nám daří.

Poradců metabolic balance je v Česku více, ale asi ne každý poradce metabolic balance je opravdový výživový poradce metabolic balance…

To určitě.

Také v metabolic balance sama "jedete"?

Jedu. Protože jinak mám zdravotní potíže.

Jakou roli ve zdravotních problémech lidí hraje psychika?

Vždycky hraje velkou roli. Když stárnete, tělo se mění, některé potíže se zhoršují nebo vyvstanou. Jsou lidé, kteří si ty potíže ještě znásobí úzkostí nebo katastrofickými scénáři. Ale výživový plán na míru pomůže i člověku, který nic řešit nechce a staví se k životu stylem: "Mně už nic nepomůže, musím nějak dožít."

Jaké máte klienty?

Všechny: staré,mladé, hubené, obézní, nemocné, zdravé, muže, ženy, lékaře, politiky, celebrity, lidi, kteří se o nás dozvěděli z internetu, časopisu nebo na nás dostali od někoho doporučení. Máme ty, kteří chtějí zhubnout, ty, kteří řeší civilizační choroby, a pak ty, kteří hledají nový životní styl - a ti jsou nejlepší. Pak máme lidi s karcinomy, s leukemií, roztroušenou sklerózou, s Crohnovou chorobou, protože když odlehčíte metabolickou bázi, strašně pomůžete té své původní léčbě, kterou lidé absolvují jinde. 85 % věcí, které se ve vás dějou, je ovlivněno metabolickým syndromem a ten je právě tím základem, který řešíme. My neřešíme dietu: Pojď, zhubneš. Měníme základní metabolické vazby, aby tělo začalo dobře fungovat.

Naše západoevropská společnost je zahlcena obezitou, chronickým přejídáním, na opačné straně se mučíme anorexií a bulimií. Není trochu absurdní v takové šíři jídlo vůbec řešit?

Je. Civilizace došla úplně jinam, než původně byla. Náš genetický potenciál je bližší lovcům mamutů než tomu,co žijeme. Posledních sto let žijeme tak, jak naše geny nejsou zvyklé: přejídáme se, jíme pořád, hýbeme se o 75 % méně než před x lety. Jíme potravy, které jsou aspoň trochu průmyslově upraveny. Ale za to si zase můžeme sami, protože my chceme, aby ta jahoda voněla jahodově, i když je únor.

Celý profesní život se věnujete ženám a jejich zásadním životním cyklům, jakými jsou těhotenství, porod, mateřství, kariéra, ale také přechod a stárnutí. S čím potřebují ženy nejvíc pomoct?

Nejideálnější je najít v ženě podstatu jejího přirozeného sebevědomí. Nemluvím o nabubřelém egu. Žena dnes ještě pořád bojuje se sebeúctou. Když ji najde, odvíjí se od toho to, kde je, co je a kam jde. A pak ji nemusíte říkat vůbec nic. Ani to, jak vychovávat děti, ani jak rodit. Některé ženy třeba říkají: Blbě jsme si vybraly, blbě jsme se vdaly… Ale blbě si vybraly, protože nerozumí sobě, ne manželovi. Učím ženy být samy. Samy se sebou. Ne vždy patříme k sobě jen proto, že jsme muž a žena.

Co si myslíte o ženách a co o mužích, kteří si k vám už evidentně našli cestu?

Žena, když sama sobě rozumí, dokáže hrozně moc a je to zajímavá bytost. Když si rozumí, odejde z ní uštěpačnost, lživost, závist, intriky, cesty, které nejsou vidět, agendy, které tam nebyly a najednou jsou… Pokud si žena rozumí a má se ráda, nemá tyhle věci zapotřebí dělat. To je pak taková ta rovná osobnost, která může v životě vytvořit opravdu hodně velké věci. Muži jsou jiní, jakoby rovní, nemají tak spletitý psychologický proces. A když chlap rozumí sám sobě, je většinou bezvadnější než ženská.

Jak obě pohlaví vnímají stárnutí?

Mužům to jde mnohem hůř.

Tak to jste způsobila revoluci v mém dosavadním vnímání reality. Měla jsem pocit, že pro nás ženy je to daleko tvrdší oříšek.

Ženy s tím mají problém, a proto to ventilují. Muži dělají, že nemají problém, a mají ho větší. Když se holčička narodí, odmalička se jí říká říká: "Až přijde klimakterium, budeš tlustá, budeš mít návaly, nebudeš k ničemu a začneš zapomínat." Holčička ví, že to přijde za sto let, trochu si myslí, že se jí to nestane, ale protože s tím někde vzadu počítala, více či méně hystericky si tím projde. Muži se nedomnívají, že je stárnutí někdy potká. Dokonce na začátku stárnutí jim to jde k duhu: pár šedin na skráni, trošku posazení do figury, přidává jim to pět let body. V tom období se muž často rozvede, vezme si o třicet let mladší, má s ní další dvě děti a už je na pekáči. Muži se stárnutím neumí pracovat a neumí si říct o pomoc.

Jakou formou přistupujete k ženě a jakou k muži?

Ženu nacítíte přes emoce, u muže musíte poznat, co v životě chce a co mu chybí. Ženy umí přijímat ztráty. Muži chtějí mít věci víc v rovnováze. Žena ví, že musí být variabilní, protože sice je v lodičkách, ale dítě se pokakalo a ona se musí vyzout a jít ho přebalit. A muž vám řekne: "Jak to, že se pokadil? Teď, když jsem už v obleku?" Muži jsou ale fajn a moc ráda s nimi spolupracuju.

reklama

Komerční tip

reklama