reklama
 

Cena Sophia: Iveta Sochorová a Sářin hlas

Podobně jako ostatních šest postupujících finalistek soutěže Cena Sophia je i Iveta Sochorová víc než "jen" inspirativní žena s velkým srdcem a obdivuhodným přístupem k životu. Seznamte se s jejím příběhem, který ji nominoval až do finále.

Foto: Petr Adámek

Sama za sebe musím přiznat, že mě ohromně baví, těší i naplňuje být součástí týmu, který má na starosti Cenu Sophia. Soutěž, jejímž cílem je ukázat, jak velké a užitečné věci se dají vymyslet i zrealizovat během mateřské dovolené. 

Příběhů žen, které během této doby vymyslely a spustily svůj projekt, je mnoho. Jen do naší soutěže se jich přihlásilo (anebo je častěji přihlásil někdo jiný) víc než sedmdesát. 

Počiny to byly - a rozhodně stále jsou - záslužné, některé (pro mě) snad až příliš emotivní… Všechny do jednoho však s hlubokým smyslem a nezpochybnitelným dopadem na okolí. Podobně je tomu u projektu Ivety Sochorové, autorky velice osobního blogu Sářin hlas. Ten čtivým a pravdivým způsobem popisuje každodenní život rodiny, jejíž součástí je i dítě s Downovým syndromem.

Ivetě jsem - jako už tradičně - položila několik otázek:

Jaký příběh či motiv stojí v pozadí vašeho projektu? Proč jste se do něho pustila a jaké je jeho poslání?

Motivem a motorem pro zrod blogu bylo narození naší první dcery Sáry, které hned po porodu diagnostikovali Downův syndrom. V těhotenství jsme nic netušili, a proto bylo období prvních měsíců po jejím narození ve znamení nejen sžívání se a nelehkého smiřování se s realitou, ale také plné vyhledávání informací o této genetické odchylce. No a tehdy jsem zjistila, že mi na českých webech chybí nějaký osobní a podrobný popis života rodiny, která takové dítě vychovává, fotky dítěte od miminka, videa, pokroky, příběhy… Nějak jsem cítila, že něco takového hrozně potřebuji, ujistit se, že je vlastně všechno O. K., že se svět nezastavil a život jde dál.

A tak vznikl nápad založit blog, kde budeme sdílet Sárinčiny pokroky, videa, fotky, ale také příběhy jiných s podobným osudem, rozhovory s dalšími rodiči a spoustu dalšího.

  Štěstí je pro mě chvilka, kdy svítí slunce, slyším krásný ptačí zpěv, nebo se na mě usměje dítě... Cena Sophia, Iveta Sochorová, žena.cz

Blogem Sářin hlas chceme vyplnit mezeru na internetu, nabídnout ostatním rodičům, kteří se právě dozvědí diagnózu DS u svého dítěte (ať už prenatálně, nebo po porodu), to, co nám chybělo, a hlavně poukázat na to, jak krásná může být realita života dítěte s tímto syndromem a jeho rodiny.

Iveto, dokázala byste našim čtenářům popsat, jaké byly začátky vaší činnosti, a porovnat současný a počáteční stav? 

Moc dlouhou cestu jsem zatím neušla. Sárince je teprve rok a půl, blog funguje jen něco málo přes rok. Na začátku jsem ale vůbec netušila, jaký bude mít ohlas, zda ho bude někdo číst a jestli o něj vůbec bude zájem. No a teď vidím, že to smysl má. Dostala jsem už několik zpráv od nových rodičů dítka s DS, kteří mi moc děkovali za to, co děláme. Že díky tomu vidí, že se svět nezbořil a že se svým dítětem prožijí krásné chvíle.

Kam až se chcete dostat, ať už v jakémkoli smyslu?

Jednou se chci určitě dostat do nebe. Tady na zemi bych ale ráda měla šťastnou a velkou rodinu. Chtěla bych konečně dopsat knihu z low cost cesty Jižní Amerikou, kterou jsme s manželem podnikli jako svatební cestu. A také bych chtěla zažít Sárinčinu plnou integraci do naší společnosti.

Co pro vás znamená "být šťastná"? A jste?

Pobytem v několika rozvojových zemích jsem objevila obrovskou relativitu bohatství a s tím související štěstí - viděla jsem tam krásné rozzářené tváře dětí i dospělých, kteří žili přítomným okamžikem a kterým třeba fakt, že k večeři už nemají co jíst, nedokázal zkazit chvilku štěstí a radosti z obyčejných věcí - hudby, úsměvu, pohlazení. Od nich jsem se hodně naučila.

Štěstí je pro mě chvilka, kdy svítí slunce, slyším krásný ptačí zpěv nebo se na mě usměje dítě. Samozřejmě rozlišuji i dlouhodobé štěstí - tam je důležité, abychom byli v rodině zdraví, nehádali se a měli se rádi. A ano, šťastná jsem.

Máte nějaké životní motto?

Nevím, zda se to dá nazvat životním mottem, ale mám na zdi zarámovaný citát jedné francouzské světice, Terezie z Lisieux, který mě "provází" od mých 14 let a o kterém si troufám říct, že mi pomáhá od mé vznětlivé povahy a celkově ovlivňuje můj život.

"Úsměv, když bychom raději ukázali mrzutý obličej, milé slovo, když bychom raději mlčeli. Jednat mile s nepříjemným člověkem, být ke každému laskavý. Vydržet trpělivě u své práce a nezkracovat ji, dovést modlitbu do konce, i když se nám zdá, že z ní nic neplyne. Být veselý bez ohledu na to, zda jsme prohráli, nebo si odnesli vítězství."

reklama

Komerční tip

reklama