reklama
 

Cena Sophia: Alena Votavová a Hospic sv. Jiří

Druhý ročník soutěže Cena Sophia, jejímž cílem je zviditelnit ženy na mateřské dovolené, které právě během ní vymyslely a spustily zajímavý projekt, je plný vskutku zajímavých a mnohdy velmi emotivních počinů. Jednou ze soutěžících je i Alena Votavová.

Foto: soukromý archiv

I Alena Votavová je majitelkou příběhu, který vás chytne za srdce. A nejen to. Její (dnes už několikaletá) činnost přináší pomoc a útěchu mnoha rodinám i jednotlivcům, kterým se pobyt na zemi už pomalu nachýlil. 

Kdo je Alena Votavová, jaký projekt ji dostal až do finále soutěže Cena Sophia, co dělá a především proč, jsem zjišťovala během následujícího rozhovoru:

Aleno, jaký příběh či motiv stojí v pozadí vašeho projektu? Proč jste se do něho pustila a jaké je jeho poslání?

V listopadu 2012 se mi narodila první dcera Anežka a po jejím narození se začal zhoršovat zdravotní stav mého dědy. Měl onkologické onemocnění, se kterým se už roky léčil. Moje mamka se svými bratry se o dědu starali, přitom všichni chodili do práce. Stále jsme něco řešili, neměli dostatek informací, abychom si s jednotlivými projevy onemocnění uměli poradit.

V lednu 2013 se u dědy začalo objevovat masivní krvácení. Nechali jsme ho odvézt do nemocnice, kde v březnu zemřel. Až pár hodin před jeho úmrtím s námi lékaři začali mluvit o tom, že umírá, a teprve v tuto chvíli jsme získali informace o tom, jak je jeho stav špatný. Nebyli jsme připraveni na jeho smrt, nechtěli jsme, aby zemřel v nemocnici, ale v tu chvíli jsme se neměli na koho obrátit. Neměli jsme žádnou odbornou podporu…

V souvislosti s dědovou nemocí jsem začala shánět informace o paliativní péči prostřednictvím lůžkových a domácích hospiců. Myšlenka týmu, který podpoří blízké, aby zvládli péči o nevyléčitelně nemocného v domácím prostředí, případně zabezpečí důstojný odchod v lůžkovém zařízení, mi přišla skvělá. Bylo to totiž přesně to, co bych bývala pro svého dědu chtěla. Jenomže tehdy žádný mobilní hospic v západních Čechách nebyl.

Po dědečkově smrti jsem kontaktovala výjimečné lidi, kteří sdíleli mou myšlenku, tak se stalo, že jsem se následně stala ředitelkou Hospice sv. Jiří, který začal v únoru 2014 poskytovat své služby na Chebsku (od Aše po Mariánské Lázně). V lednu 2016 jsme služby rozšířili také na Tachovsku (od Plané přes Tachov až do Stříbra).

  Jinak se mi moc líbí citát Václava Havla "Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." K citátu, Alena Votavová, cena sophia

Vize Hospice sv. Jiří 

Naší vizí, na jejíž uskutečnění chceme dlouhodobě spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle, je lidská společnost, která vnímá umírání jako přirozenou a smysluplnou součást života a pro kterou je samozřejmostí, že lidé umírají doma, obklopeni svými nejbližšími, aby si nakonec mohli říci: "Nepřišli jsme na tento svět umřít, ale žít do posledního okamžiku."

Jaké byly začátky vaší činnosti a jak dalekou cestu už jste ušla? Zkuste porovnat stav na počátku s tím, kde jste dnes.

Když jsem v roce 2013 podnikala kroky k tomu, aby mohl vzniknout mobilní hospic (bylo nutné např. zajistit prostory, sehnat dostatečné finanční prostředky, zabezpečit materiál, pomůcky, léky, personální obsazení, a to vše s malou dcerkou), nebylo to jednoduché a pro společnost v té době v západních Čechách nezvyklé.

Absolvovat jednání v městech, obcích a kraji s malým dítětem a hovořit o tom, jak důležité je dostat možnost umírat v domácím prostředí, nebylo jednoduché. Už jen z toho důvodu, že hospic jsem zakládala v 25 letech. Takže na mne bylo mnohdy pohlíženo jako na "bláznivou mladou ženu", co přišla s nějakým výmyslem.

Odrazována jsem byla i rodinou a mnoha přáteli, ale díky podpoře manžela a spolupracovníků se nakonec povedlo hospic založit. Od doby založení chebský i tachovský tým Hospice sv. Jiří prošly dalekou cestu. Je nás už o mnoho víc než na začátku (v tuto chvíli má náš tým 38 členů), rozšiřujeme nabídku služeb, počet podporovatelů i dobrovolníků. Domácí hospicová péče se tedy i v západních Čechách stala využívanou a potřebnou službou, za kterou jsou pečující a nemocní vděčni.

Kam až se chcete dostat, ať už v jakémkoli smyslu?

V roce 2017 se mi narodila druhá dcera, ale na rodičovské dovolené jsem nezůstala. Stejně jako svou první dceru, beru také ji každý den do práce, a protože se činnosti pro Hospic sv. Jiří věnuji už pět let, pomalu se z práce stává rutina.

Přesto se objevuje stále spousta nového; proto jsem se rozhodla - opět společně s výbornými lidmi - založit nadační fond, který by měl spatřit světlo světa v lednu 2019.

Nevím, co bude dál a jak "to dál" bude dlouhé, ale snažím se žít svůj život tak, abych si každý den před usnutím dokázala vybavit alespoň jednu dobrou věc, kterou jsem zažila a cítila při ní se dobře, šťastně a užitečně.

Co pro vás znamená "být šťastná"? A jste?

Šťastná jsem, když je má rodina zdravá, když mám práci, která mě naplňuje, když mám čas odpočívat, když mohu udělat někomu radost… Šťastná myslím jsem, ale ne vždy si to uvědomuji. 

Máte nějaké životní motto?

Motto Hospice sv. Jiří "Doma je doma až do posledního okamžiku" mě provází osobním i pracovním životem a myslím, že je v něm skryto mnoho významů.

Jinak se mi moc líbí citát Václava Havla "Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."

reklama

Komerční tip

reklama