reklama

Jsem skaut, na deprese nemám čas - 2.

Dokončení rozhovoru.

Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Mluvíte o dnešní mladé generaci velmi optimisticky. Může k ní ještě promlouvat literatura, nebo je potřeba oslovovat ji skrze filmy a jiná média?

Myslím, že je potřeba na ně jít hlavně přes jiná média. Ale ne na všechny. Tahle generace už rozpoznala, že se jí začínají nebezpečně zužovat obzory a že by s tím měla něco udělat. A že jednou z těch věcí, které jim schází, je literatura. Řada z nich se k ní dostala přes internet. Myslím si, že to není špatně. Není to konec literatury, jak někteří tvrdí. Základní pozice knížky zůstává neměnná: na knížku si prostě potřebujete sáhnout. Sami studenti si pořizují na školách vlastní knihovny. Ale já v tomhle nejsem směrodatný; jsem životní optimista navzdory tomu, co mám za sebou.

Má dnes spisovatel reagovat na společenské dění, nebo se věnovat "čistě" umění?

Myslím si, že nereagovat už ani nejde. Mám na všechno vlastní názor a v pětasedmdesáti si už i můžu dovolit kašlat na to, co si o tom kdo myslí. Ale hlavně je to prostě velice potřeba, pořád mluvit a varovat. Některá moje úsloví jsou už nepopulární, dalo by se říct fosilní, ale když třeba mluvím právě s mladými lidmi, tak na to slyší. Říkám jim: vždyť přece pravda se musí říkat. To je skautský zákon založený na lidské zkušenosti. A já jsem skaut.

Psal jste o totalitě, o odsunu Němců. Jaké je současné "vážné" téma ke ztvárnění?

Těch témat je víc. My se tady například dohadujeme, jestli v supermarketu hnilo maso; a na polovině světa chcípají lidé hlady. Ale naše ústřední téma je nebezpečí totalit. Jsou lidé, kteří vědí, že se skrze totalitu dostanou snadno k moci, protože se vždycky najde dostatek blbů, kteří budou naslouchat jejich populistickým kecům. My musíme na ty populistické řeči poukázat a přeložit je do normálního jazyka, aby se zjistilo, co to je za lži a čím lákají.

A ta další témata?

Česká xenofobie. Neumíme se postavit k jakékoli jinakosti. A týká se to i bývalých vězňů. Bezprostředně po roce 1989 mnozí z nich přišli a nabídli společnosti svoji zkušenost. Byli ochotni si nechat kvůli ní maso řezat a společnost je nepřijala. Z jednoho prostého důvodu: všichni ti politici měli trvale nepříjemný pocit, že se jich politický vězeň může v kteroukoli chvíli zeptat: A kdes byl, když hřmělo?


Jste člověk velmi zaneprázdněný. Zbývá vám ještě čas na psaní?

Veřejně jsem oznámil, že končím jako předseda PEN klubu. Dělám to čtrnáctý rok, mám světový rekord. Učil jsem na vysoké škole, už jsem přestal. Jsem šéfem státního fondu kinematografie, taky končím. A jsem předsedou správní rady nadačního fondu Alfreda Radoka. Ty další správní rady, kam jdu jednou za rok, nepočítám. Mám takové práce, že bych to nestihl, kdybych v PEN klubu zůstal. Připravuji už dlouhá léta generační román; prý už jsem snad jediný, kdo ho ještě může napsat. Dopisuji druhou divadelní hru. Navíc mám zvláštní způsob literatury; co napíšu, se filmuje. Předloni mi vyšla knížka čtyř novel, tři se budou filmovat.

Dostanete se vůbec někdy k tomu generačnímu románu?

Už mám veliké množství poznámek i napsaných pasáží. Vždycky se těším na chalupu, že tam budu třeba celý týden. Když je vám málem pětasedmdesát, už se vám to ostřelovací pásmo zužuje. Ale nejsem člověk, který by nad sebou lkal. Teď urazím řadu lidí, kteří trpí depresemi: moje dcera mi jednou řekla, nemluvte na mě, mám depresi. A já říkal, jo, my to respektujeme, ale mám jednu malou otázečku: prosím tě, můžeš mi říct, co to je, já na to v životě neměl čas. A bylo po depresi.

Prý máte v rodině zákon o radosti.

To je velice jednoduché. Zní, že každý člověk na světě by měl jinému člověku na světě každý den minimálně jednou udělat radost, která už sama o sobě jemu způsobí radost taky. A jednou se mu možná vrátí v nějaké zmnohonásobené podobě. Opravdu nejsem pesimista, až mě někteří mladí kritici vyčítají, že jsem romantik.

To by asi nebyla dobrá výbava pro politika...

Pořád tvrdošíjně opakuju, že jsem vypravěč, ne vysvětlovač. Vyrostl jsem v politické rodině: Jan Masaryk byl náš čestný rodinný kmotr. Přesto jsem odmítl po listopadu nabídku vstoupit do politiky kvůli kompromisu s komunisty. Ačkoliv jsem vždycky chtěl být konstruktivní, odmítal bych s nimi jednat. Slíbil jsem ale svému příteli a bývalému prezidentovi, že udělám všechno, co bude v mých silách, pro kulturu. A v tomhle ohledu mám čisté svědomí.

 

Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v Praze. Jeho otcem byl významný advokát a sokolský činitel Karel Stránský, dědečkem z matčiny strany Jan Malypetr, prvorepublikový ministr vnitra, předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění a předseda vlády. Za války i po roce 1948 byla rodina z politických důvodů těžce perzekvována, on sám byl v roce 1950 vyloučen z gymnázia. Roku byl 1953 zatčen a odsouzen pro údajnou velezradu na osm let. Po propuštění v roce 1960 se živil jako betonář, minér a železář u Vodních staveb v Praze.

Literárně debutoval roku 1965 povídkou Vašek v Mladém světě. V šedesátých letech působil jako asistent režie a scenárista u filmů Hynka Bočana či Pavla Hobla. V roce 1973 byl obviněn z obchodu s poukázkami na motorovou naftu a znovu odsouzen ke třem a půl roku vězení. Po návratu na svobodu byl v letech 1976-1990 zaměstnán v Čs. státním souboru písní a tanců jako kulisák a vedoucí autodopravy, od roku 1992 je prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Vydal sbírku povídek z politických lágrů Štěstí (1969 zabaveno, 1990), román Zdivočelá země (1991) a jeho pokračování Aukce (1997), pohádky Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2002), verše Za plotem (1999), román Přelet (2001), povídky Tichá pošta (2004) a klukovský román Perlorodky (2005). Podle jeho knih a scénářů natočil Hynek Bočan seriál Zdivočelá země (1997, 2001) a filmy Bumerang (1996), Uniforma (2001) a Žabák (2001), Petr Nikolaev pak snímek Kousek nebe (2005).

Rozsáhlá je od 90. let jeho činnost publicistická. S tvorbou scenáristickou a prozaickou ji spojuje zřetel k historickým souvislostem a důraz na osobní ručení za čas, v němž člověk žije. Příznačný je v tomto smyslu název dokumentárního seriálu Milana Maryšky Ztráta paměti (2000), na němž pracoval jako autor námětu.

#reklama

Skrytý poklad naproti Národnímu divadlu. Interiér Akademie věd je impozantní | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama