Vstup do nového roku se letos u nás nese nejenom v duchu právě započatého předsednictví naší země v Evropské unii, ale stále více také  obavami z dopadů finanční krize, která naplno zasáhla svět v posledních měsících roku 2008.  Jak si naše země v konfrontaci s  reálnou hrozbou recese skutečně stojí a zda a jak může jejími dopady bojovat?

Je důležité si uvědomit, že na rozdíl od ekonomických problémů konce devadesátých let dnešní krize přichází zvenčí a nemá domácí příčiny.

Ekonomický otřes konce devadesátých let , který spustil spekulativní vnější atak na korunu,  rovněž souvisel s globálními finančními turbulencemi, které tehdy zasáhly především rozvíjející se asijské a latinskoamerické ekonomiky, ale zastihl tehdy Českou republiku v situaci prohlubující se vysoké vnější nerovnováhy, narůstajícího  deficitu veřejných financí a křehké finanční stability podnikového sektoru v postprivatizačním období. Vzniku a prohloubení krize napomohla především dlouhodobá nespolupráce centrální banky s vládou. Cesta z krize byla tehdy především domácí záležitostí řešitelnou  základní makroekonomickou stabilizací ekonomiky. Příznivý vývoj na trzích vyspělých zemí, našich hlavních ekonomických partnerů, kteří krizí zasaženi nebyli, působil jako stabilizující faktor.

Dnes je situace obrácená. Krize vznikla a rozšířila se ve vyspělých ekonomikách a k nám se její důsledky postupně přenášejí. Česká ekonomika je s ní konfrontována v nejlepší kondici, jakou kdy od roku 1989 měla. Globální krize vypukla v okamžiku, kdy se česká ekonomika  nacházela na vrcholu hospodářského cyklu, charakterizovaného několikaletým vysokým růstem HDP, výrazně klesající úrovní nezaměstnanosti, vývojem veřejných financí směřujícím k razantnímu poklesu deficitu, dlouhodobě přebytkovou obchodní bilancí a optimisticky se vyvíjející  bilancí platební. Stabilitu vykazoval domácí bankovní sektor, který v minulosti prošel nákladnou očistou, koncentroval se na financování české ekonomiky a byl vybaven dostatečnou likviditou. Stabilnímu vývoji ekonomiky napomáhala i dobrá spolupráce vlády a centrální banky.

Právě tato stabilita české ekonomiky umožnila České republice přečkat nápor paniky, kterou vyvolalo otevřené propuknutí finanční krize nejprve v USA a poté i v západní Evropě a ve světě. Přispěl k tomu i rozvážný postup vlády, která nepodlehla populistické vlně přehnaných garančních a sanačních aktivit, která se přehnala Evropou. Panickou úvodní fázi globální krize se nám tedy podařilo úspěšně přečkat, nicméně před jejími důsledky nejsme imunní.

Recese, do níž se v důsledku finanční krize propadly ekonomiky našich hlavních obchodních partnerů, vyvolala vnější poptávkový šok, který velmi otevřenou českou ekonomiku silně zasáhne. Jeho působením se dnes odhalují známé strukturální slabiny českého hospodářství, které se vytvořily v minulosti politikou investičních pobídek  exportně orientovanému zpracovatelskému průmyslu, především automobilovému, který u nás silně hypertrofoval.  
Zmíněný skokový pokles zahraniční poptávky po českém zboží je hlavním ekonomickým problémem současnosti.   Prudkost tohoto poklesu ukazuje, že dopady na tempo růstu HDP, zaměstnanost, veřejné finance, na vnější rovnováhu i na situaci podnikového sektoru budou značné.

Český finanční sektor si na rozdíl od recesí postižených zemí Západu stojí poměrně dobře. Měnový a kurzový vývoj v minulých letech jej odrazoval od riskantních zahraničních investic a jeho domácí klienti z těchž důvodů preferovali korunové produkty před devizovým financováním. Žádná česká banka proto nepocítila akutní likviditní krizi a všechny se obešly bez pomoci sanačních programů z veřejných prostředků. To je ve srovnání s naším okolím velká výhoda. Přesto však krize důvěry, která paralyzuje finanční trhy ve světě, působí i u nás. Nedůvěra a preference likvidity se projevuje jak na mezibankovním trhu, tak v silně restriktivní úvěrové politice bank. Negativně se projevuje i to, že český bankovní trh je prakticky výlučně v rukou  zahraničních bankovních domů, z nichž některé krize zasáhla velmi silně a které svou snahu minimalizovat další rizika mechanicky prosazují i u svých českých dcer. Situaci zhoršuje i to, že Česká republika je v zahraničí obecně vnímána jako součást rizikového regionu, který byl krizí zasažen velmi silně (Pobaltí, Maďarsko, Balkán). To se projevuje na finančním trhu.  Snižování úrokových sazeb centrální bankou i její další operace, které mají za cíl zvýšit nabídku peněz v ekonomice, v této situaci nemají náležitý účinek. Namísto úvěrů do ekonomiky banky v obavě z dalšího vývoje drží vysokou likviditu. Další snižování úrokových sazeb přináší pouze minimální efekt a měnová politika se blíží k limitům své účinnosti.

Omezení zahraniční poptávky a obtížný přístup k financování dostává firemní sektor do velmi obtížné situace. Nástup recese v letošním roce se stává reálnou prognózou vývoje.

Jaká může být v této situaci adekvátní reakce hospodářské politiky. Je iluzí domnívat se, že jakákoliv vládní politika může těmito faktory působenému hospodářskému zpomalení či poklesu ekonomiky zabránit. To v malé, velmi otevřené ekonomice, jako je naše, není možné. Můžeme pouze diskutovat kroky, které budou plné prosazení negativních trendů zpomalovat či vytvářet předpoklady pro budoucí hospodářské oživení.

Možnosti hospodářské politiky vlády eliminovat dopady světové hospodářské krize jsou v naší situaci velmi omezené. Poptávkový šok přichází z vnějšku a nelze jej žádnými instrumenty naší hospodářské politiky ovlivnit. Tento výpadek nelze v krátkém období významněji vykompenzovat ani zvýšením vládních investic, např. na infrastrukturní projekty, jejichž příprava a realizace má u nás téměř vždy dlouhodobý charakter. Perspektivy příliš nevidím ani ve snaze hospodářské politiky stimulovat spotřebu, např. zvyšováním mezd ve veřejném sektoru či nástroji sociální politiky. Jednak hrozí v situaci všeobecné nejistoty, že by se toto prostředky namísto do efektivní poptávky transformovaly do úspor, případně spíše než poptávku po domácím zboží zvýšily poptávku po dovozech, jednak by nepochybně ohrozily stabilitu veřejných financí, jeden ze základních předpokladů zvládnutí krize. To neznamená, že nemá smyslu hledat dílčí opatření i v této oblasti. Těžištěm protikrizového plánu však stimulace poptávky být nemůže.

Protikrizová opatření má smysl hledat především na nabídkové straně. Hledat opatření, která zvýší konkurenceschopnost českých výrobců na zahraničních trzích, která jim ulehčí obtížný přístup k financování, která podpoří udržení zaměstnanosti  a zjednoduší byrokratickou zátěž a náklady plynoucí z nadměrné regulace podnikání všeho typu. Mezi taková opatření patří zvýšení podpory exportu, rozšíření programů na podporu malého a středního podnikání atd.. Perspektivním směrem je nepochybně rychlejší snižování zdanění práce, snížení firemních daní z příjmu, zjednodušení daňového systému, zrychlení odpisů. Za zásadní považuji nezavádět nové regulace a opatření, která přinášejí další náklady pro podnikatelský sektor, u existujících hledat možnosti - tam, kde je to možné na národní úrovni -  pozastavit či odložit jejich účinnost a bojovat za totéž na úrovni evropské. Regulační politiky jako je Reach pro chemický průmysl či klimatický balíček jsou pro ekonomiku bojující s krizí svými dopady fatální.

Stabilizované veřejné finance jsou základním předpokladem pro zvládnutí krize. Česká republika si dobrým hospodařením v několika uplynulých letech vytvořila zdroje, které lze z veřejných prostředků na boj proti krizi uvolnit. Podstatné ale je, aby udržení zdravých veřejných financí bylo trvalou prioritou. To nevylučuje rozumnými protikrizovými kroky dočasně zvýšit rozpočtový deficit, je však nezbytné vyvarovat se toho, aby pod záminkou populistického „boje" proti krizi byla opuštěna fiskální odpovědnost a obětována předvolebnímu politickému boji. Finanční krize ukázala, že  pro malou otevřenou ekonomiku s vlastní měnou je dobrý stav veřejných financí a odpovědná hospodářská politika základní podmínkou přežití krize.

Debaty o přijetí eura mají z hlediska krátkého období spíše akademický nebo politický význam. Reálné je nejdříve za tři roky, takže lékem na dnešní bezprostřední problémy být nemůže. Pro euro znamená nastupující recese největší zkoušku, jaké bylo dosud vystaveno. Otevření stavidel pro státní výdaje na nerůzněji koncipované sanační a protikrizové programy otevírá řadu obav z budoucího vývoje společné měny a ekonomik eurozóny. Proto zvláště v tomto nejistém období považuji snahy vytýčit zcela konkrétní lhůty pro přijetí eura za zbytečně svazující a riskantní.

Odolat je třeba i představám, že prevence krizí leží v oblasti regulace trhů a že se nyní už konečně regulátorům podaří vymyslet dokonalý rámec, který by snad byl schopen rizika podnikání minimalizovat. To se nepodařilo nikdy a nepodaří se to opět, pouze se podnikání zatíží dalšími dodatečnými transakčními náklady a veřejné finance náklady na další byrokracii.

Cyklický vývoj, krize, poklesy, rizika - to vše ke kapitalismu patří. Přesto právě díky němu se naše civilizace těší dnešnímu bohatství. Boj proti nastupující krizi by měl proto mít za cíl minimalizovat její dopady, nikoliv být veden ambicí vymýtit možnosti krize navždy hledáním nějakých „nových kapitalismů" a likvidací svobodného trhu.

Jiří Weigl