reklama

Hrdé, tvořivé, nezlomné. Ukrajinky v Praze pokračují v životě, který jim vzala válka

...

Jsou hrdé, tvořivé a nezlomné. Ukrajinské umělkyně v Praze pokračují v životě, který jim vzala válka

Tvorba pro ně teď znamená víc než kdy dřív. Vyrovnávají se se ztrátou syna, odloučením od manžela i pocitem bezmoci. Uvědomují si, že umění nemá sílu zastavit bombardování, ale pořád stojí za to se mu věnovat. Tři ukrajinské umělkyně v Praze pokračují v životě, který jim vzala válka. Anna Nadudová vytváří sochu symbolizující válečný konflikt, bolest i sílu jejích obyvatel. Oksana Syharevová dokončuje dokument o tom, jak ztrátu domova prožívají děti, a Anna Turlová v Praze organizuje ukrajinské divadlo. Nový začátek jim umožnily umělecké rezidence, které pro ně zřídila Česká centra.

ANNA

"Nejsem uprchlice, ale hrdá Ukrajinka"

Ukrajinská umělkyně Anna Nadudová vytváří v Praze sochu symbolizující válku na Ukrajině, bolest i sílu jejích obyvatel. Od března na ní pracuje každý den a reflektuje v ní svůj život a utrpení. Nedávno přišla o mladšího syna. V rozhovoru vypráví, proč nechce aby se o ní mluvilo jako o uprchlici a proč věří v životní filozofii, podle níž jsou lidé ve skutečnosti rostliny.

"Tato socha symbolizuje strom, který vyrůstá z hlubin historie a má silné kořeny. Je to symbol síly lidí a kultury odolávající agresi útočníka, symbol lásky a ochrany našich dětí," popisuje ukrajinská sochařka Anna Nadudová svou sochu s názvem Bereginya, na níž pracuje v pražském ateliéru architekta Libora Kodla.

Nadudová z Kyjeva odešla do Prahy na konci února s desetiletým synem, maminkou a kočkou. O umístění její sochy se zatím jedná, jedním z možných míst může být Pražská tržnice.

Ukrajinská umělkyně pracuje na soše od začátku března. | Foto: Tomáš Vocelka

"Spousta Ukrajinců a Ukrajinek se po přemístění do Prahy a jiných zemí cítí ztracená. Snaží se adaptovat, najít si práci, způsob, jak žít, ale uvnitř mají velkou bolest. Každé ráno se probouzí s tím, že nemají své milované město a zemi, ztratili své blízké nebo jsou od nich daleko. Chtěla bych, aby tento monument byl rituálním místem, u kterého budou moci cítit spojení se svou duší i s ostatními dušemi tam venku a také si prožít svůj smutek," říká osmatřicetiletá Nadudová, jejíž sochy stojí například v Národní botanické zahradě a před Ukrajinským domem v Kyjevě. Kromě vlastní tvorby také několik let působila jako spoluorganizátorka významných landartových ukrajinských festivalů.

Po příjezdu do Prahy věděla, co chce vytvořit

Na soše pracuje od začátku března, hned od prvního dne, kdy do ateliéru architekta Libora Kodla vstoupila. Ten ji oslovil na základě reportáže pro Události v kultuře České televize, v níž se zmiňovala o svém projektu a říkala, že jí chybí prostor, ve kterém by mohla svou vizi realizovat. "Už druhý den, kdy jsem přijela do Prahy, což bylo na konci února, jsem přesně věděla, co chci dělat. Byl to velmi silný existenciální pocit, měla jsem jasnou vizi, kterou jsem chtěla zrealizovat, jen jsem neměla ateliér," vzpomíná umělkyně na zahradě ateliéru u své sochy.

Anna Nadudová ukazuje svou tvorbu. | Foto: Tomáš Vocelka

Ubytování v Praze zase získala díky přátelům svých známých z uměleckých kruhů. Dlouho nevěděla, že žena, která jí byt poskytla, je jedna z nejznámějších českých hereček, totiž Eliška Balzerová. Po příjezdu do Prahy oslovila také Česká centra, která jí nabídla tříměsíční uměleckou rezidenci, spočívající ve finanční podpoře, propojení s českými kulturními organizacemi a nalezení prostoru pro umístění sochy. O tom posledním se zatím jedná, jedním z možných míst může být Pražská tržnice. Datum odhalení je v plánu na srpen nebo září.

V mé soše je má bolest a ztráta

Nadudová při rozhovoru říká, že zrovna dnes celou noc nespala, a její oči tak rozhodně nejsou fotogenické. Odráží se v nich bolest a přitom síla, o které se sama rozhovoří. "Rok a půl před válkou se v mém životě stala velká tragédie, kdy zahynul můj mladší syn Erik," svěřuje se v malém ateliéru na Praze 6, kde tvoří, když venku prší a ona nemůže pracovat na své soše. "Někdy se tyto pocity propojí s tím, co se momentálně děje, a vše to pulzuje v mé hlavě. Stojíme tváří v tvář ďáblovi, který překračuje vše, co jsme během historie vyvíjeli. Pravidla lidské komunikace, pravidla konfliktu… Každý den umírají lidé, jsou znásilňovány děti. Evropský tisk a politici se snaží udržet dojem normálního života, čemuž rozumím, ale nemůžeme nad tím zavírat oči," říká s vážnou tváří Nadudová. "Když se otočíme zády a děláme, že to nevidíme, neznamená to, že se to neděje," dodává.

Česká centra:

  • Česká centra jsou příspěvkovou organizací Ministerstva zahraničních věcí ČR.
  • Jsou stěžejním nástrojem veřejné diplomacie zahraniční politiky ČR a rozvíjejí kulturní vztahy mezi zeměmi.
  • Prezentují Českou republiku v široké škále kulturních a společenských oblastí. Propagují české umění, vědu, věnují se výuce češtiny v zahraničí a zapojují se do mezinárodních projektů. Rozvíjí mezinárodní kulturní dialog.
  • Mají 26 poboček na třech kontinentech.

Její socha s názvem Bereginya je více než metr vysoký strom, který symbolizuje slovanskou bohyni prastaré ženské síly, přírody, matku zemi. Ve svých větvích drží dvě vystrašené děti, kolem nichž do větví padají bomby, jejichž hlavice zpodobňují tvář Vladimira Iljiče Lenina. Nadudová prozrazuje, že děti symbolizují její dva syny, zesnulého Erika a devítiletého Jana, který v Praze začal chodit do mezinárodní školy. "Děti na Ukrajině nemůžou žít v klidu, protože cítí, že jsou stále pod útokem. V mé soše je také má osobní bolest a ztráta. To, že nemůžete změnit, co se stalo. Tato emoce mi ale zároveň dala sílu vytvořit něco, co by tento pocit připomínalo a reflektovalo. Zatímco strom je vytvořený pomocí betonu a symbolizuje sílu a stabilitu, děti jsou vyrobené z kovových drátů a symbolizují křehkost života," tvrdí a dále vysvětluje, proč pro hlavice bomb zvolila tvář Lenina, a ne Vladimira Putina.

"Přeju si, aby Putin co nejdříve umřel, a nechci mu svou tvorbou dávat další energii. Je to čirý démon, čiré zlo. Zároveň tímto reflektuji, že tento konflikt a útoky Ruska začaly mnohem dříve než letos v únoru. V roce 2014 to byla anexe Krymu a v letech 1932-33 hladomor, kdy Rusové vzali Ukrajincům obilí a více než pět milionů lidí umřelo hlady," říká s tím, že tvorba sochy je pro ni také určitou terapií.

Když venku prší, pracuje Anna Nadudová v ateliéru. | Foto: Tomáš Vocelka

Jsem pyšná Ukrajinka, ne uprchlice

"Sochařská práce je pro mě silná dynamická meditace. Pochopila jsem, že moje duše potřebuje vytvářet sochy. Je to místo, z něhož získávám energii. Pracuji každý den do té doby, dokud nejsem mrtvá, a další den zase znovu," říká. Sílu má v genech, její strýc je profesionální běžec Alexander Nadudová a její babička se zase sama celý život starala o statek. "Od dětství jsem byla na svého strýce pyšná. Chodili jsme se na něj dívat na stadion, a odmalička jsem tak vnímala sílu, jakou může jeden člověk mít. Měl vážná zranění, zlomené kosti, zpřetrhané vazy, ale vyléčil se, zase běhal a vyhrával zlaté medaile," vzpomíná na dětství. "Ano, jsem občas unavená, ale to neznamená, že chci změnit svůj styl života," říká.

Umělecké rezidence Českých center:

  • Nabídka pomoci Českých center během války na Ukrajině se odehrála ve dvou hlavních rovinách: První část podpory zahrnovala vytvoření stipendií pro ukrajinské umělce, zaměřila se na jejich integraci do české společnosti a budoucí pracovní zařazení. Součástí byla také komplexní pomoc všem kolegům, partnerům a zaměstnancům Českého centra Kyjev, kteří přijížděli do České republiky.
  • Druhá rovina reflektovala jazykovou integraci a výuku češtiny pro Ukrajince. Pilotní kurzy pro nejširší veřejnost odstartovaly v březnu letošního roku.

I z toho důvodu má problém se slovem uprchlík a tím, že by ji někdo měl takto nazývat. "Jsem pyšná Ukrajinka a ve své zemi jsem byla normální, velmi aktivní člověk. Dosahovala jsem svých cílů, měla jsem kariéru. Najednou jsem se ale musela rozhodnout, že nechci být zabitá náhodně shozenou bombou, a tohle všechno jsem opustila. Slovo uprchlík ve mně vyvolává pocit, že je to chudý, pasivní člověk, zní to negativně. Přitom odejít z domova je velmi těžké rozhodnutí, ke kterému je potřeba velká síla," vysvětluje Nadudová, která by si přála momentálně zůstat v Česku a podílet se na dalších uměleckých projektech.

Někdy je těžké být sama sebou

Filozofií jejího života a děl je naopak to, že člověk je rostlina. "Sdělením mého umění je, že bychom měli porozumět tomu, že nejsme odlišní od přírody. Toto porozumění by přineslo novou ideu toho, jak se chovat k přírodě, k našemu světu. Neubližovat, neničit, ale rozvíjet a růst. Neměli bychom soutěžit, ale snažit se žít v harmonii."

Na zahradě ateliéru vytvořila se synem oltář pro oběti války. Cihly symbolizují rozbořené domy. | Foto: Tomáš Vocelka

Vysvětluje, jak se takový přístup odráží na její tvorbě, konkrétně na soše Bereginya. "Jako první jsem posbírala větve, které jsem našla tady na dvorku. Ty jsem dávala tři dny dohromady, to je práce, u které nechci, aby někdo byl, je to mé tajemství, posvátný rituál. Větve tvoří vnitřní strukturu kostí. Pak velmi klidně a jemně tyto větve obaluji drátem z kovu, který jako velmi důležitý materiál vytvořila civilizace. To znamená, že by lidé měli následovat přírodu. Ten představuje kosti. Větve a dráty pak obalím vlákny, které jsou jako svaly, ve spojení s kostmi a klouby. Následně na to nanáším beton, do čím dál větší jemnosti, kdy už vlákna nevidíte. Ten symbolizuje kůži," popisuje Nadudová u své sochy, která by měla být hotová za necelé tři týdny.

Poprvé tuto filozofii ztvárnila podobným způsobem v soše s názvem Light Lungs (v překladu Lehké plíce, pozn. red.), která od roku 2020 stojí v Národní botanické zahradě v Kyjevě. "Na soše jsem pracovala několik měsíců a byla odhalená přesně tři měsíce poté, co můj syn utonul, co se mu plíce naplnily vodou. Ptáte se, co to znamená, proč to nemohlo být týden před, nebo po. Někdy je těžké být sama sebou a normálně přemýšlet, ale snažím se dělat to nejlepší, co můžu. Došlo mi, že má tvorba je spojená s mým životem a že jsem jen malá část něčeho velkého, co se kolem děje," uzavírá umělkyně.

OKSANA

"Děti o válce mluví s úsměvem, i když jejich dům už nestojí"

Se svým manželem se ukrajinská dokumentaristka Oksana Syharevová neviděla čtyři měsíce. Telefonují si každé čtyři dny, podle toho, zda má její partner signál a kontakt je bezpečný. Od svého seznámení před pěti lety ještě nikdy nebyli tak dlouho odloučeni. Než začala válka, vídali se každý den. Oksaně dává v současné době sílu jediné - práce na dokumentu, který právě dokončuje v Praze.

Oksana Syharevová začala před dvěma lety natáčet dokument o cirkusovém dětském studiu Old Circus v Charkově. V roce 2015 mezinárodně úspěšnému souboru zabavil stát prostory. Stovka dětí a dospívajících tak najednou přišla o místo, kde by mohla trénovat a vystupovat. Syharevová žije od března v Praze a dokument Up In the Air v hlavním městě dokončuje. Ze snímku, který původně mapoval, jak děti se studiem přišly o svůj druhý domov, se s válkou stává mnohem širší výpověď o ztrátě domova jako takového.

"Je to příběh o ztrátě dětství. Ještě před válkou jsem zaznamenávala, jak děti rychleji dospívají, protože mají vedle školy každý den dva tříhodinové tréninky a musí tak dodržovat přísnou disciplínu," popisuje Syharevová, která v Charkově založila a řídí uměleckou akademii poskytující vzdělání v oborech, jako je divadlo, film, ilustrace nebo design.

Její dokument je o ztrátě domova. | Foto: Tomáš Vocelka

Děti chtějí žít normální život

"Teď je ale ztráta dětí ještě mnohem větší, protože se musely vystěhovat ze svých domovů a jsou odloučeny od svých rodin," popisuje. Ze stovky členů studia bylo pětadvacet z nich společně s pěti matkami evakuováno do Budapešti, kde je dokumentaristka už třikrát navštívila. V dubnu s nimi byla také na cirkusovém festivalu v Monaku, kde soubor vystupoval.

Podle dokumentaristky bylo vystěhování nelegální a došlo k němu před sedmi lety neoficiální cestou. "A i když zákon garantuje, že by vzdělávací organizace měla získat od státu náhradní prostory, nic takového se nestalo," říká Syharevová, kterou ke vzniku dokumentu inspirovalo odhodlání jejích členů pokračovat v tom, čemu se oddali. "Děti, jejich rodiče i trenéři bojovali za své sny a budoucnost, za to stát se cirkusovými umělci," říká a dodává, že stejnou bojovnost a sílu pozoruje u části členů i teď v Budapešti. "Děti stále trénují dvakrát denně, k tomu chodí do školy, snaží se uchovat si pocit normálního života," popisuje.

S manželem se neviděla čtyři měsíce

Syharevová s rodinou opouštěla Charkov dvě hodiny po ohlášení invaze 24. února. "Neměla jsem nachystané evakuační zavazadlo, ale věděla jsem, co si chci vzít s sebou. Jako první jsem sbalila vše, co souviselo s mým dokumentem," vzpomíná 44letá žena. V Praze začala ještě před válkou studovat na Institutu dokumentárních filmů. Známí jedné z vyučujících jí půjčili třípokojový byt, kde s ní kromě rodičů žije ještě sestra, švagrová, kočka a pes. Na Ukrajině zůstal její bratr, který je profesionálním vojákem, a také manžel. Ten se původně živil jako programátor a vývojář, v současné době řídí auta v jedné z vojenských jednotek.

S manželem se neviděla několik měsíců. | Foto: Tomáš Vocelka

Vzali se před pěti lety a letos je to poprvé, co se neviděli déle než jeden den. Odloučení se protáhlo na čtyři měsíce. "Manžel je momentálně někde v lese, nemůžu mu tak zavolat, když potřebuji. Ozve se mi jednou za tři nebo čtyři dny," popisuje Syharevová. "Ze začátku jsem se budila v noci a dívala jsem se na messenger, jestli je online, nebo ne. Musela jsem ale pochopit, že jsou věci, které nemůžu změnit. Jediné, co můžu dělat, je pokračovat ve své práci a doufat v to nejlepší," říká filmařka, která působí také jako dobrovolnice a pro jednotku svého manžela díky sbírce na sociálních sítích získala tři automobily. Koupila je ve Švédsku a dopravila na Ukrajinu.

Jsou to měsíce neustálého tlaku. Syharevová se svěřuje, že se od začátku války několikrát nervově zhroutila. Manželova babička žije ve městě Lysyčansk, které okupují ruská vojska. Rodina o ní dva měsíce neslyšela a také neví, jak ji z oblasti dostat pryč. "V určitý moment se cítíte úplně neschopní a zoufalí, brečíte dvě hodiny v kuse. Pak se ale zase musíte postavit na nohy," říká.

Ve svém dokumentu popisuje sílu a sounáležitost dětí, které se chtějí stát cirkusovými umělci. | Foto: Tomáš Vocelka

Dokument chce uvést na české obrazovky

Zvládat současnou situaci jí pomáhá práce na dokumentu, v níž může pokračovat díky tříměsíční umělecké rezidenci, kterou získala od Českého centra Kyjev. Během této doby navázala kontakt s českou produkční společností Film Kolektiv, která jí pomůže film dokončit. Za projekt v dosavadní podobě už získala dvě ceny - jednu od Institutu dokumentárních filmů, druhou od stanice HBO Max. Finanční odměna od HBO jí umožnila pokrýt pronájem filmové techniky a teď se stanicí vyjednává možné uvedení snímku. Z původně ukrajinského filmu se tak stal ukrajinsko-český projekt, který má Syharevová v plánu uvést do kin a na televizní obrazovky v první čtvrtině příštího roku.

"Z půlky března, kdy jsem byla v Budapešti, mám hodně filmového materiálu. Jednou z nejcitlivějších scén je pro mě asi ta, v níž si děti vyprávějí, jak prožívaly první dny války. Vzpomínají na to s úsměvem, vtipkují, snaží se být veselé, protože to říkají svým kamarádům. A to i přesto, že domy některých z nich už nestojí," říká autorka dokumentu. Hlavní roli v něm má ředitelka studia Svitlana, její třiadvacetiletý syn Zhenya, který je v současné době v Charkově, a desetiletý chlapec Sashko.

Za dva roky natáčení se seznámila se všemi členy studia, zná jejich jména a poznala i jejich rodiče. "Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že ani jedno z dětí rodiče nenutili, aby na tréninky chodilo. Možná se ale není čemu divit, protože ta podpora a sounáležitost, která v týmu panuje, je úžasná. Děti chápou, že ne jeden člověk musí být nejlepší, ale celý tým. Je to jejich společná práce, která jim umožní uspět," říká Syharevová. "Děti se navzájem povzbuzují a rozumí si, což je dobrý příklad pro dospělé. To, že vedle sebe můžeme existovat, podporovat se, věřit si a vytvářet dobrou atmosféru. Ne všechno jen zhoršovat," uzavírá.

ANNA

"Byla jsem jako zombie, co se pořád bála"

Anna Turlová přijela do Česka s batohem na zádech a s taškou v každé ruce. Měla v nich dvě kočky a na vodítku psa. Divadelní manažerka chtěla původně zůstat v rodném Kyjevě, když ale pár metrů od ní dopadla bomba, změnila názor. V Praze žije od března a řídí tu projekt Imagine UA Městských divadel pražských, který v září uvede několik inscenací ukrajinských tvůrců.

"Kouřili jsme s mým kamarádem Mišou před budovou podzemního parkoviště, kde jsme se deset dnů schovávali. Najednou se ozvala obrovská rána a my jsme viděli, jak se prohnuly obrovské plechové dveře, u nichž jsme stáli. V ten moment jsme si řekli, že asi půjdeme raději dolů," popisuje Anna Turlová okamžik, který ji přiměl opustit válečný Kyjev. "Byla jsem už jako zombie. Žila jsem v konstantní úzkosti, pořád jsem se bála, nespala, nevěděla jsem, co mám dělat. Přesto jsem chtěla v hlavním městě zůstat a pomáhat. Když několik metrů od nás dopadla bomba, došlo mi, že už takhle nemohu dál pokračovat," vzpomíná.

V Městských divadlech pražských pracuje od začátku dubna na projektu Imagine UA. | Foto: Tomáš Vocelka

Třicetiletá manažerka kyjevského divadla Zoloti Vorota Anna Turlová přijela do Prahy v půlce března se svou matkou, čtyřmi kočkami a psem. "Kocouři se jmenují Benedict podle herce Cumberbatche, Salvador podle malíře Dalího, Taras podle ukrajinského básníka Ševčenka a kočka je Matilda. Ona je takové malé šílené zvíře a to jméno jí jednoduše sedí," popisuje už téměř plynulou češtinou Turlová, která se hned po svém příjezdu do Prahy přihlásila do bezplatného kurzu pro Ukrajince. "Fenka je zase Glaša podle šlechtičny Aglaji Ivanovny z Dostojevského Idiota." Že je zvyklá pohybovat se v intelektuálně-divadelním prostředí, Anna prostře nezapře.

Čeština se jí hodí hlavně při schůzkách v Městských divadlech pražských, kde působí od začátku dubna. Vede tu projekt Imagine UA, do něhož se mohli přihlásit její krajané s vidinou uvedení svých her v příští sezoně. "Ukrajinští divadelníci mohou například vytvořit inscenaci nebo se přihlásit jako herci. Chceme, aby Češi a Ukrajinci spolupracovali a pokračovali v tom i po skončení války," vysvětluje Anna hlavní myšlenku.

Práci získala během své tříměsíční umělecké rezidence v Praze, kterou jí, stejně jako dalším 31 ukrajinským umělcům, nabídlo České centrum Kyjev.

Ukrajinská kultura není jen válka

V projektu Imagine UA Turlová představí vedle současných ukrajinských inscenací i fyzické či imerzivní divadlo. "Byla jsem silně proti tomu, abychom se věnovali jen válce, ukrajinská kultura není jen válka. Nějakým způsobem ji vždy připomeneme, ale nebude pokaždé hlavním tématem," říká třicetiletá žena a dodává, že by také ráda vymýtila představu o Ukrajincích jako o rozšafných mužích v červených kalhotách, kteří jen pijí vodku a jí varenyky.

Svůj život neplánuje déle než na týden. | Foto: Tomáš Vocelka

"Takový obraz Ukrajince vznikl vlivem Sovětského svazu. Přitom Ukrajina, Česká republika a Slovensko sdílí folklor, legendy i pohádky. Chceme českým i ukrajinským divákům ukázat, kolik nás toho spojuje." Tématem prvního představení Různí lidé bude hledání štěstí i v těch nejhorších momentech. Autoři čerpali z 23 hodin rozhovorů s Ukrajinci a Ukrajinkami, výsledek divákům představí 10. září.

"Během svého pobytu v Praze a jiných městech jsem viděla spoustu katastrofických projektů o ukrajinské kultuře. Byly špatné z několika důvodů - soubory měly málo času na zkoušení nebo to byly amatérské inscenace, které se tvářily jako profesionální. Divák si tak o současné ukrajinské kultuře udělal velmi špatný obrázek," stýská si Anna Turlová, která naopak zamýšlí ukázat to nejlepší z ukrajinské tvorby. "Navíc jsem se setkala s tím, že když se představení nepovedlo, účinkující na pódium přinesli ukrajinskou vlajku. Publikum tak bylo chycené do pasti a muselo tleskat. Tohle je manipulace, kterou nemám ráda."

Můj život se nezastavil 24. února

První den invaze překazil její kyjevskou premiéru inscenace s názvem Missing. Hra polské dramatičky Krystyny Chołoniewskové řeší, jak se generačně mění pojetí rodiny. Válka ji naučila, že svůj život nemůže plánovat déle než na týden. "Zároveň jsem musela samu sebe přesvědčit, že se můj život nezastavil 24. února, že se jedná jen o nějakou pauzu a po skončení války se vrátím do stejného bodu. Nevrátím, můj život pokračuje," říká žena, která oslavila své třicetiny na polské hranici.

Původně chtěla zůstat v Kyjevě. Teď pomáhá z Prahy. | Foto: Tomáš Vocelka

Teď se může spolehnout na zázemí u známých ředitelky Českého centra Kyjev ve Valašském Meziříčí, kde s maminkou žije ve druhém patře rodinného domu. Protože přes týden pracuje v Praze, přespává v rezidenčním bytě Městských divadel pražských. Od srpna bude s maminkou i zvířaty bydlet v bytě ve Slaném, necelých třicet kilometrů od Prahy. Pronajal jim ho bývalý kněz. "Na dojíždění to bude přece jen lepší než do Valmezu," míní Turlová.

Chtěla by se vrátit do Kyjeva, vůbec si ale neumí představit, jak by se tam profesně uplatnila. "Jsem vlastně šťastný člověk, protože jsem na Ukrajině nikoho nenechala," svěřuje se manažerka, jejíž otec zemřel před třemi lety. "Tady jsem navíc pochopila, že moje situace není nejhorší a že ze své pozice mohu pomoci ostatním umělcům. Dát jim práci nebo posílat potřebné věci domů," říká. "Původně jsem chtěla zůstat v Kyjevě, shánět léky pro dětskou nemocnici, která byla kousek od našeho bunkru, ale zjistila jsem, že je to nemožné. Stála jsem čtyři hodiny v řadě a sehnala jsem tři léky z třiceti. Tady ale možná mohu něco změnit," míní Ukrajinka, které má na zápěstí hodinky s obličejem Salvadora Dalího. "Proč ho mám tak ráda? Protože obdivuju ten jeho vnitřní pocit svobody," uzavírá.

Zpět na úvod
reklama
reklama