"Jsi hnusná krkavčí matka! Nikdy nebudu jako ty!" Moje čtrnáctiletá prvorozená zuřivě supí a z očí jí kanou slzy bezmocného vzteku. Právě jsem jí zakázala diskotéku.

Bezděky zatínám pěsti a supím ještě víc. Slzy vzteku si zkušeně nechávám až na chvíli, kdy se zamknu na záchodě. „Po kom je ten spratek tak sprostý a paličatý? A kde se v ní bere vztek hodný Čingischána?" Mine půlhodina a zkroušená holčička pokorně ťuká na dveře ložnice, kde bezmyšlenkovitě zírám do knihy. "Maminko..."

"S geny nic nenaděláš! Podívej se na sebe," krčí rameny má vlastní matka. "Buď ráda, že nefetuje a nekrade doma peníze!" Té se to říká! Vznětlivá povaha, která nás žene do průšvihů, je dědictvím po mém otci. Jako bychom mu obě z oka vypadly...

Když je dítě zrcadlem

Milena si manžela nevybrala moc dobře. Trochu ji omlouvá, že byla zaslepená hormony. Po několikaletém seriózním, leč poněkud nudném vážném vztahu se na jednom mejdanu trochu přiopila a skončila v posteli se letmou známostí. A pohnula se země. Brali se do čtvrt roku. Na svatbu přijel její vyvolený Vladimír pozdě. Zato bravurně zabrzdil půjčený bílý mercedes smykem vedle fiatu jejího táty. "Holčičko, určitě sis vybrala dobře?" pronesl s obavami v hlase Milenin tatínek. Neodpověděla.

Za dalšího půl roku se narodil malý Vladimírek. Jeho táta moc doma nepobyl, měl spoustu jiných zájmů i přítelkyň. Hádali se skoro denně. Při jedné takové hádce zamířil Vladimír miminku na hlavu revolver, který nosil jako člen ostrahy neustále u sebe. Nechtěl vyhrožovat, jen ji tak trochu poškádlit. "Dej pryč tu bouchačku!" vyjela vyděšená Milena. „Jen pitomá ženská si může myslet, že nenabitá bouchačka vystřelí," poškleboval se. Aby to dokázal, přiložil zbraň ke spánku a zmáčkl kohoutek. Mozek a krev se rozstříkly po zdi. Vladimír přežil bez viditelných následků. Proti žádosti o rozvod, kterou Milena okamžitě podala, neprotestoval.

Vladimírkovi je dnes třináct let. Vypadá jako táta. Chová se jako táta - je stejně okouzlující, zlomyslný, lehkomyslný i panovačný. Má stejná gesta. Stejně se chová při jídle. Stejně mluví. Svého otce přitom nikdy nepoznal, o to se Milena postarala velmi důkladně.

Co zmůže výchova?

Geny určují vše! Jsme jimi předurčeni víc než jakýmkoli osudem. Pokud nám daly do vínku problémovou povahu, jsme skoro bez šance se proti tomu ubránit. Když byl táta kriminálník, bude syn také! O tom je přesvědčena polovina psychologů a psychiatrů, kteří se dědičností zabývají.

Druhá polovina zásadně nesouhlasí. "Jistě, geny jsou základem, mohou utvářet až dvacet procent povahy. Ta se však vyvíjí v závislosti na prostředí. Od útlého věku ji ovlivňuje výchova, příklad rodičů, kamarádi, prostředí, ve kterém se dítě pohybuje. Jsou to z osmdesáti procent vnější vlivy, které zásadně utvářejí charakter jednotlivce!" tvrdí. Oba tábory mají společné jen jedno. Jsou stejně hluboce přesvědčeny o své pravdě.

Napište nám!

Jaký je váš názor? Rozhodují geny? Nebo vše může zachránit výchova? Naše příběhy spíš nahrávají vlivu genů, vy však můžete mít úplně opačnou zkušenost! Znáte z vlastního okolí případ, kdy výchova zlomila kletbu rodového dědictví a kdy lásky a trpělivost dokázaly změnit život předem zatraceného jedince? Nebo jste přesvědčeni, že se někdo pro kriminál prostě už narodí? Napište nám o tom! Příspěvky o délce maximálně 10 vět posílejte na adresu [email protected], do předmětu uveďte heslo "Geny".

Vaše názory můžete posílat do 6. 10. Nejzajímavější z nich uveřejníme a tři odměníme krásnou cenou - dětskou kosmetikou Johnson's baby! Chcete-li soutěžit, nezapomeňte připojit své jméno, adresu a telefonní číslo! Redakce si vyhrazuje právo příspěvky redigovat.

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková