reklama

Smetana a Haj: Někdy tolik pracujeme, že děti skoro nevidíme. Pak jim to vynahradíme

Loni se jim narodila druhá dcerka a teď pro změnu přivedli na svět dítě hudební. Na společné desce By Now přicházejí Emma Smetana a Jordan Haj s osobními texty, ale i zvukem, který by klidně obstál v zahraničních hitparádách. V rozhovoru mluví o tom, jak se jim daří balancovat mezi prací a rodičovstvím, jestli se dokážou jako muzikanti uživit i kdo z nich je spíš perfekcionista a kdo naopak bohém.

"Když nám někdo říká, že se snad ani nehádáme, tak se mu to snažíme vymluvit, abychom ho uklidnili. Většinou se ale skutečně máme rádi, není to jenom kýčovitá image," říkají Emma Smetana a Jordan Haj.
"Když nám někdo říká, že se snad ani nehádáme, tak se mu to snažíme vymluvit, abychom ho uklidnili. Většinou se ale skutečně máme rádi, není to jenom kýčovitá image," říkají Emma Smetana a Jordan Haj. | Foto: Marek Jarkovský

Oba se hudbě věnujete i sólově, Jordan už několik let připravuje svůj debut a Emma má rozpracované skladby na své druhé album. Proč jste se ještě předtím rozhodli vydat společnou desku?

Emma: Nakumulovaly se nám čtyři duety - konkrétně skladby Lost and Found, Dream On, By Now a Dopamine, které už jsme vydali jako singly, a z našeho oldschoolového pohledu nám přišlo škoda, aby zůstaly viset jenom v digitálním prostoru. Chtěli jsme, aby měly i fyzický nosič, tak jsme se k nim na začátku roku rozhodli nahrát ještě další písničky. Většinou se oba podílíme i na věcech, které nám vycházejí sólově, takže je pro nás hudební spolupráce přirozená.

Není někdy náročné, když spolu trávíte čas nejen doma, ale i ve studiu? Ve vztahu může být přínosné, když si od sebe partneři v práci trochu odpočinou.

Jordan: Já si naopak myslím, že pracovat se svým partnerem je alespoň v naší branži jedním z největších privilegií. Umělecká tvorba je totiž plná magických momentů - od vzrušení z prvotního nápadu přes nadšení z výsledné skladby až po katarzi na koncertech. Když všechny tyhle věci můžete prožívat společně se svým nejbližším člověkem, dodává to vašemu vztahu neuvěřitelně krásný rozměr. Občas se samozřejmě profesní a osobní rovina trochu bije. Hudební kariéra se totiž pojí se spoustou produkční práce a často se stává, že se některé věci nedaří, nestíhají se podle plánu a podobně. V takových situacích byste za normálních okolností vynadali tomu, kdo je za problém zodpovědný, jenomže když něco podělá váš partner nebo partnerka, máte to náročnější.

Nemůžete přijít domů a postěžovat si na svoje spolupracovníky, když je vaším nejbližším spolupracovníkem váš partner. To je bohužel nepříjemná daň za to krásné, která naštěstí v našem případě nikdy nepřerostla v nic tak vážného, aby to vztah narušilo. Sám jsem, co se týče produkce, spíš neschopný, zatímco moje žena je naopak velice schopná. Navíc se ani nemůžu vymlouvat na to, že vynikám zase po umělecké stránce, protože Emma je nadaná jak z tvůrčího hlediska, tak z hlediska organizace. Když jsme tedy během minulých dvou měsíců desku dokončovali, bylo to občas dost stresové. Teď už je naštěstí hotová, takže vesměs jen sklízíme ovoce - objíždíme koncerty a dáváme rozhovory.

Když pro své společné skladby píšete texty, pojímáte je někdy jako milostné básně adresované jeden druhému?

Emma: Je pravda, že písničku Why Do You Still Like Me?, kterou jsme na naši společnou desku zařadili, přestože není duet, jsem napsala jako svou omluvu Jordymu za to, že to v začátcích našeho vztahu neměl zrovna jednoduché. Vznikla loni v prosinci na chalupě mojí babičky, kam jsme odjeli na soustředění s producentem Kubou Strachem, známým pod pseudonymem NobodyListen. Původně jsem plánovala, že tam budu jenom vařit a číst si novou knížku Radky Třeštíkové, zatímco kluci budou pracovat na Jordyho sólovce. Pak jsem si ale sedla ke klavíru a složila tuhle power baladu disneyovského typu. Zaranžoval mi ji Karel Havlíček, který v poslední době dělal hudbu pro trailery filmů jako Duna nebo Batman, a je tak zvyklý na epický hollywoodský zvuk. V duetech si ale jinak většinou vzájemně nic nesdělujeme a textově za nimi stojí spíš Jordy.

Jordan: Snažím se duety nepojímat tak prvoplánově, jak je zvykem. Někdy text napíšu jenom v jedné osobě a až pak ho rozdělím mezi dva hlasy, díky čemuž třeba titulní písnička By Now dostala jiné vyznění, než kdybych ji zpíval sám. Její slova mimochodem dobře vystihují témata, která v sobě naše současná tvorba obsahuje. Zaznívají v ní úryvky, které by v knížce mohly fungovat jako nadpisy kapitol: "The hurry, the money, my mother, your mother, the big hit, the habit, our night calls, the mornings." (Spěch, peníze, moje máma, tvoje máma, velký hit, návyk, naše noční telefonáty, rána.)

Z desky dost vyčnívá písnička 5* Hell, kterou produkoval už zmíněný NobodyListen a díky temnému minimalistickému beatu zní trochu jako tvorba zpěvačky Billie Eilish. Co je tím pětihvězdičkovým peklem, o kterém v ní zpíváte?

Jordan: Pětihvězdičkovým peklem je jistý druh obrovské vnitřní samoty, v níž se člověk může ocitnout, i když je obklopený spoustou lidí, kteří ho milují. Ať už to jsou plné kluby fanoušků, kteří se přijdou podívat na váš koncert, nebo přátelé a rodina. Písnička je apel na milovanou osobu, které říkám: "Kéž bys mě mohla milovat tak, jak mě dokážou milovat lidi, kteří mě vůbec neznají." Vychází to ze zajímavého pocitu, který člověk zažívá na pódiu, když se na něj publikum dívá neskutečně čistým pohledem, nezatíženým tím, že by vědělo, jaký skutečně je.

Emmo, vy jste teď v rozhovoru pro Refresher říkala, že si díky vám a Jordanovi někteří fanoušci a fanynky udržují víru v pravou lásku. Vnímají vás jako ideální pár?

Emma: S Jordym máme zásadu, že z klubů po vystoupeních odcházíme jako poslední, a když skončí koncert, odebereme se do stánku s merchem, kde zůstáváme tak dlouho, dokud po nás někdo něco chce. Kromě proseb o fotku nebo cédéčko si s námi lidi někdy rádi povídají a nejčastěji nám říkají, že je to krásné, jak se máme rádi. Zmiňují, že by taky chtěli, aby se na někoho mohli dívat tak zamilovaně, jak se na sebe díváme s Jordym, nebo aby se tak někdo díval na ně.

Necháváte jim představu, že je u vás všechno jenom růžové, nebo se je snažíte vyvést z omylu?

Emma: Když nám někdo říká, že se snad ani nehádáme, tak se mu to vymluvit snažíme, abychom ho uklidnili a abychom byli pravdiví. Na druhou stranu se s Jordym skutečně většinou rádi máme a není to jenom nějaká kýčovitá image, kterou nám vymyslel manažer. Druhou nejčastější věcí, kterou po koncertech od lidí slýcháme, je, jak jsou úžasné naše dcery.

Před rokem se vám rodina rozrostla a pětiletá Lennon má teď mladší sestřičku Ariel. Přitom vedle rodiny pořád pracujete, nahráváte písničky a točíte k nim videoklipy. Jak to zvládáte?

Emma: V náročnějších obdobích, jako byly třeba právě měsíce před vydáním desky, to vyžaduje dost přesný time management, školku a chůvu. Bez její pomoci by pravděpodobně jeden z nás k lítosti toho druhého musel s prací přestat a být exkluzivně jenom rodičem, což by pro nás byla velká zatěžkávací zkouška. Pak ale nastávají zase období, kdy jsme oba dětem naprosto odevzdaní a vynahrazujeme jim to.

Jordan: Máme zkrátka trochu jiný model rovnováhy mezi prací a rodinou, než je zvykem, což ale vychází z charakteru našeho povolání. V době, kdy nahráváme desku nebo jedeme turné, nepracujeme od devíti do pěti, ale od časného rána do pozdní noci, takže svoje děti skoro nevidíme. Na druhou stranu nám naše profese umožňuje být s dcerami na dovolené dva měsíce v kuse, což zase jiní rodiče nemohou. Střídají se u nás období intenzivního pracovního nasazení a úplného volna.

Oba máte vystudované jiné obory - Emma politologii, Jordan herectví. Kdy jste v sobě našli odvahu zkusit hudební kariéru?

Emma: Já jsem byla dlouho smířená s tím, že pro mě hudba bude jenom koníček a moje dva vysokoškolské diplomy naznačovaly, že se budu ubírat trochu jiným směrem. Jordy mě ale začal povzbuzovat, abych si zkusila splnit svůj dětský sen a stát se zpěvačkou. Našeptával mi, že člověk v pokročilém věku vždycky lituje spíš věcí, které neudělal, než toho, co udělal. Vždycky jsem cítila, že ve mně hudba na rozdíl od jiných povolání probouzí opravdovou vášeň, že mi v těle zapíná chemické procesy, které vedou ke štěstí, tak jsem si díky Jordymu uvědomila, že by přece jenom stálo za zkoušku se jí věnovat.

Pak jsme se jednoho dne cestou z Colours of Ostrava dali do řeči s producentem Jirkou Burianem, který nás z festivalu vezl, a Jordy mu řekl, že zpívám a skládám vlastní písničky. Jirku to zaujalo, nahrál se mnou několik skladeb v obsazení klavír, zpěv, pak je k mému úžasu zaranžoval do něčeho mnohem barvitějšího a už to jelo. Z našich hudebních soustředění vylezlo tolik písniček, že nám nezbývalo nic jiného než vydat moje první sólové album.

Jordan: U mě na rozdíl od Emmy nikdy neexistovala jiná varianta než dělat umění. Nepocházím totiž ze zázemí, kde by mě rodiče tlačili k tomu, abych šel na nějakou seriózní školu. Když jsem tedy ve svých devatenácti přijel z Izraele do své druhé domoviny v Česku, abych nemusel nastoupit do izraelské armády, začal jsem studovat hereckou vošku, ze které jsem pak přestoupil na DAMU. Myslel jsem si, že budu herec, ale zároveň jsem hned po návratu do Prahy založil se svým bratrancem a dneska už taky spolurežisérem videoklipů Givinarem Křížem kapelu Peter Pan Complex.

Taky mám asi trochu ADHD, jsem docela nesoustředěný a vždycky jsem měl trable u něčeho déle posedět. Mezi dvacítkou a třicítkou jsem tak žil v absolutním zmatku a poletoval jsem mezi několika různými uměleckými profesemi, které mi občas více, občas méně šly. Metodou pokus omyl jsem dospěl až k tomu, co dělám dneska. Natočil jsem třeba třicet videoklipů a několik reklam, takže asi umím vymyslet námět, který se dá zrealizovat. Do toho jsem složil pár písniček, které hrají rádia, líbí se mým blízkým a fungují i na koncertech.

Vaše matka i váš otec byli lékaři. Opravdu nikdy nesnili o tom, že bude mít jejich syn titul z medicíny nebo nějakého jiného uznávaného oboru?

Jordan: Ne, dávali mi velkou svobodu. Kdykoli jsem na něco uměleckého sáhl a aspoň trochu mi to šlo, byli z toho doma ohromně nadšení a podporovali mě, abych se tomu věnoval dál. Nejdřív viděli, že docela dobře tančím, tak si říkali, že budu tanečník. Potom si všimli, že taky hezky maluju, tak si zase chvíli mysleli, že ze mě bude výtvarník. Vždycky jsem od rodičů slýchal, abych hlavně dělal to, co mě baví. To, že v mojí rodině nebyl nikdo s uměleckým backgroundem, ale zároveň znamenalo, že mi chyběl předobraz. Nedostal jsem dril, na který si často už odmala zvykají děti, jejichž rodiče jsou úspěšní hudebníci nebo herci. Způsob, jak umění dělat profesionálně, s potřebným tahem na branku, jsem si musel najít sám.

Emma Smetana (34) a Jordan Haj (33)

Emma Smetana (34) a Jordan Haj (33)

  • Emma Smetana vyrůstala se svými rodiči Monikou Pajerovou a Jiřím Smetanou v Paříži a ve Štrasburku, než se vrátila do Prahy, kde absolvovala francouzské lyceum. Po maturitě vystudovala politologii na Pařížském institutu politických věd a mezinárodní vztahy na Svobodné univerzitě v Berlíně. Dříve působila jako moderátorka na Nově a v DVTV.
  • Jordan Haj pochází z rodiny Češky a izraelského Araba. Rané dětství strávil v Karlových Varech, než se s rodiči v deseti letech přestěhoval do města Akko na severu Izraele, kde žil do svých devatenácti a absolvoval tam gymnázium v kibucu. Po návratu do Prahy vystudoval obor Herectví činoherního divadla na DAMU.

Emmo, vy jste naopak měla umělecký vzor ve svém tatínkovi - skladateli a producentovi Jiřím Smetanovi. Byla to pro vaši hudební dráhu výhoda?

Emma: Výhoda je, když vás rodiče od toho, co chcete dělat, neodrazují, a v tomto ohledu to s mým tatínkem bylo komplikovanější. Tím, že spolupracoval se špičkami světové hudební scény, nepřicházelo z jeho pohledu v úvahu, že by se hudbě začala profesionálně věnovat jeho dcera. Nejspíš si úplně nemyslel, že bych se mezi ty geniální muzikanty mohla zařadit, a současně znal všechna úskalí, která umělecká branže přináší, takže mě před nimi chtěl ochránit. Těšilo ho, že mám hudební sluch, hraju na klavír, zpívám a skládám. Nikdy mi ale neřekl, že by měl moje písničky slyšet celý svět. Obecně ovšem tatínkův vklad hodnotím pozitivně, protože se mi díky němu dostalo hudebního vzdělání, přehledu a asi i talentu.

Taky vás spojuje, že jste oba část dětství prožili v zahraničí - Jordan žil v Izraeli, Emma strávila několik let ve Francii. Nakolik vás tahle zkušenost v hudební tvorbě ovlivnila?

Jordan: Izraelské hudební scéně vládli v době mého dospívání písničkáři. V hitparádách mainstreamových rádií tehdy byli na prvních příčkách tamní Bobové Dylanové nebo Tomášové Klusové, muzikanti, kteří si zakládali na obsažných textech. Verše typu láska - páska se v Izraeli ani v hlavním proudu moc nenosily, což mě při skládání vlastních věcí dodnes ovlivňuje. Je pro mě důležité, abych prostřednictvím textu odvyprávěl nějaký příběh. Zároveň mám pod vlivem izraelských šansonů rád, když písnička není úplně veselá a dovede člověku přivodit husí kůži.

Emma: Já jsem v dětství nemalou část letních prázdnin strávila na turné s Věrou Bílou a skupinou Kale, kterým můj tatínek dělal manažera a producenta, takže mě hudebně hodně formovala cikánská rytmika a temperament. Taky mě výrazně ovlivnily tatínkovy hudební vzory, takže dodnes miluju Beatles a staré rhythm and blues. K tatínkově nelibosti jsem si pak oblíbila popové hvězdy 90. let jako Spice Girls nebo Backstreet Boys a z frankofonní scény se na mě podepsal vliv zpěvaček, jako jsou Celine Dion nebo Lara Fabianová. I když jsem si poté, co jsem se tvorbě začala sama věnovat, uvědomila, že využívají trochu laciné hudební postupy, které na posluchače míří dost podpásovým způsobem, nepřestávají mě jejich aranže dojímat.

Ptal jsem se i proto, že vaše tvorba z průměru českého popu dost vyčnívá. Daří se vám přesto s písničkami, které mají světový zvuk a anglické texty, v domácím mainstreamu prosadit?

Emma: Když jsem před šesti lety vydávala svoji první sólovku, byla situace pro české hudebníky, kteří chtěli hrát světově znějící pop, ještě docela nepříznivá. V současnosti je to ale naštěstí čím dál lepší. Náš společný singl By Now byl v lednu až v únoru čtvrtá nejhranější skladba v domácích rádiích a v první třicítce to byla jediná česká skladba zpívaná v angličtině, což jsem vnímala jako malý zázrak. Snad je to signál, že i takovou hudbu jsou dneska velká komerční rádia ochotná hrát. Osvícení hudební dramaturgové teď z naší zkušenosti sedí na Evropě 2, na Fajn rádiu a na Expresu, kde se s pochopením setkáváme téměř u každého singlu, a pokaždé jsme z toho znovu mile překvapení.

Smutné je, když nás pak menší nezávislé stanice odmítají hrát kvůli tomu, že naši písničku nasadili na Evropě 2. Zdá se, že když se v Česku dostanete do mainstreamu, tak paradoxně ztrácíte kredit u artových rádií. To, že se singlem proniknete do éteru komerčních stanic, navíc ještě neznamená, že vám potom lidi přijdou na koncert. Máme několik kamarádů, které sice hrají v rádiích, ale jejich tvorba zní natolik nečesky, že když vystupují někde mimo Prahu, dorazí na ně jen několik málo opravdových fanoušků, protože si je většina posluchačů s hitem z vysílání ani nespojí. My teď na turné sice taky nemáme všechny zastávky mimo Prahu vyprodané, ale každá je naštěstí zaplněná do takové míry, která v hudebníkovi dokáže vzbudit dojem, že ho poslouchají po celé republice.

Dokážete se v současnosti hudbou uživit, nebo je to pořád spíš srdcovka, kterou musíte doplňovat jinou prací?

Jordan: V tomto ohledu bohužel pro mladé začínající muzikanty nemám pozitivní zprávu, protože uživit se jenom hudbou v Česku pořád úplně nejde. Mně se to sice daří, ale patřím mezi výjimky a funguje to jen díky tomu, že odjezdím během sezony třeba šedesát koncertů s Kapitánem Demo, o kterého je teď velký zájem. Videoklipy, včetně těch, které s bratrancem Givim točíme pro jiné interprety, naopak vůbec výdělečné nejsou. Hezký klip totiž stojí několik stovek tisíc a žádné peníze se vám z něj nevrátí, takže si za něj já ani Givi většinou nic nevezmeme. Dobře zaplaceno dostaneme spíš za to, když občas vymyslíme nějakou reklamu.

Emma: Mě kromě koncertování živí moderování různých konferencí, tiskovek a firemních akcí, nějaké příjmy generuji spolupráce se značkami na sociálních sítích a taky pravidelně přispívám do časopisu Vogue. Na stole mi leží několik pracovních nabídek novinářského typu, ale momentálně mi vyhovuje, že se můžu věnovat hlavně hudbě. Mimo jiné díky tomu nerozlišuju mezi prací a neprací, nemusím řešit věci, které se v profesních kolektivech obvykle řeší, a moji nejbližší spolupracovnici jsou zároveň moji kamarádi.

Každodenní zpravodajská novinařina vám nechybí?

Emma: Zatím se mi po ní stýskat nezačalo. Třeba to ještě přijde, ale v tuhle chvíli jsem v tom kolotoči hudba - Jordy - naše děti asi nejšťastnější, co jsem kdy byla.

Teršová: Sudety jsou pořád tak trochu chudé a zastrčené. Aš je pro mě hezký zapadákov | Video: Michael Rozsypal

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama