Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,

dnes před vás předstupuji s rekapitulací a zpětným pohledem na všechno to, čím jsme spolu prošli od brněnského sjezdu až po dnešní den. Nemíním nic lakovat narůžovo a už vůbec ne lamentovat. To lidovcům nesluší, protože jsou realisté a nebojí se pravdy. Nebojí se čerta, nesmí se bát ani sami sebe. Utržili jsme v poslední době hodně ran a šrámů a hodně z nich jsme utržili zvenku - mnohdy i v nefér vedeném boji. Hodně jsme si jich ovšem - bohužel - uštědřili sami mezi sebou. Neměli bychom však proto zapomínat na to, co jsme jako součást vládní koalice pro zemi a pro občany udělali dobrého ve svěřených resortech. Odvedli jsme kus práce a za tím si stojme. Uspěli jsme také - možná dokonce lépe než doma - i ve strukturách EU. Každému z našich členů a politických reprezentantů chci za všechno dobré, co pro naši zemi udělali, vyslovit svůj, a věřím, že i váš dík.

Náš prvořadý cíl - jednota strany

Z programu sjezdu by se mohlo zdát, že jsme sem přijeli jenom proto, abychom naplnili Stanovy KDU-ČSL a na příští čtyři roky zvolili nové stranické vedení. V historii naší strany byly doby, kdy to nebyl velký problém, protože se většina delegátů shodovala v názoru, jaká má být její politika, v čem jsou její priority a kdo bude nejlepší zárukou jejího naplnění. Všichni víme, že toto není náš případ. Už dlouho spojujeme volební sjezdy s nadějí, že novou volbou konečně vykročíme všichni společně, samozřejmě tím správným směrem. Volání po jednotě strany je už desetiletým evergreenem. Na každém sjezdu kandidáti na předsedu a na členy vedení slibují, že toto volání vyslyší, a věří, že se jim to určitě podaří. Nepodařilo se to. Nepodařilo se to mým předchůdcům a - jak se v dalším pokusím ukázat - přes veškerou vynaloženou snahu a vstřícnost se to zatím nemohlo podařit ani mně. Jednota ve straně je totiž možná jen tehdy, když ji Také všichni jsou ochotni podřídit své cíle i osobní ambice. Tam, kde tato ochota chybí, nemůže nikdy být ani žádná jednota. O tom jsem ostatně mluvil už ve svém vystoupení na loňském programovém sjezdu. Proto bychom se dnes měli v prvé řadě domluvit na tom, co má slovo „jednota" v politické straně znamenat, a jakým způsobem se jí dá dosáhnout.
Nikoho z vás asi nepřekvapím, když řeknu, že pro demokratickou stranu je jedinou možnou cestou k jednotě shoda většiny na společné vizi, na cestě k jejímu naplňování a všem společný respekt k demokraticky přijatým rozhodnutím.
Je to kritérium logické a na první pohled vypadá docela jednoduše. Přesto pro nás bylo jeho naplňování až příliš často neřešitelným problémem, a my si dnes musíme v prvé řadě říci, proč tomu tak bylo.
První podmínkou jednoty je tedy společná vize. Někteří z vás mi vytýkali, že jsem po svém zvolení členům naší strany nikdy žádnou svou vlastní politickou vizi nepředložil. Sestry a bratři, vyjasněme si pojmy: Vize, to je pro stranu něco podobného jako ústava. Nemůže se měnit pokaždé, když se zvolí nový předseda. To platí pro každou politickou stranu, která nechce vyvolávat zmatky v hlavách svých členů a svých voličů. A pro stranu s dlouholetou tradicí to musí platit dvojnásob. My takovou vizi přece máme přinejmenším už od r. 1997. Je to vize svébytného křesťanskodemokratického politického proudu, kterou před námi vytýčil Celostátní sjezd KDU-ČSL v Hradci Králové. Vždycky jsem byl a stále jsem přesvědčen o tom, že její naplňování je pro naši stranu tou nejlepší a nám nejvlastnější cestou. Její platnost jsme potvrdili i na loňském programovém sjezdu, kde jsme schválili dokument „Kdo jsme my křesťanští demokraté", ve kterém nám Petr Pithart základní myšlenky této vize neotřelým způsobem velmi zřetelně připomněl.
Svou představu, jak ji naplnit, jsem předložil na Celostátní konferenci v únoru 2008, mluvil jsem o ní na loňském programovém sjezdu v Pardubicích i při dalších příležitostech. I dnes se k ní ještě vrátím.
Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že stranická vize není problémem, který nás rozděluje. Jsou tedy příčinou naší nejednoty jenom rozdíly v představách o jejím naplňování?
Obávám se, že tady si budeme muset nalít čistého vína a dát si pozor, aby se nám z něho hlava nezamotala: Politika, která naši stranu a její program od ostravského sjezdu až doposud formovala, sice nikdy hradeckou vizi otevřeně neodmítala, ale ve skutečnosti s ní měla jen velmi málo společného. Primárně směřovala k programovému sbližování s ODS a trvalé vazbě na tuto stranu. Byla ale krajně pragmatická. Proto po neúspěchu prvního Topolánkova pokusu o sestavení trojkoaliční vlády v r. 2006 bez problémů přistoupila na vyjednávání s ČSSD o menšinové vládě přesto, že by to musela být vláda tolerovaná, a tudíž spolupracující s komunisty. Neumím si představit, že by taková politika mohla být naplňováním vize jakékoli o důvěryhodnost usilující politické strany. Tím méně strany křesťanské.
Ale ani cesta sbližování s ODS, k níž se tato politika po krizi, kterou ve straně vyvolala, bez skrupulí vrátila. nebyla s hradeckou vizí v souladu. Ta je totiž jednoznačně vizí samostatné a svébytné křesťanskodemokratické strany s programem zaměřeným na hodnotově i postojově zcela jinak definovanou skupinu voličů. Politika trvalého spojenectví s ODS, o které mluvil na podzimním kongresu ODS i její předseda Mirek Topolánek, vychází z domněnky, že by v České republice měla vzniknout jakási obdoba německého modelu CDU-CSU. Je to představa na první pohled lákavá, ale nereálná. Je nereálná především proto, že u nás - na rozdíl od Německa - nemáme dvě regionálně oddělené křesťanské politické strany. ODS je strana liberální, která sice o sobě tvrdí, že v ní mají své místo i proudy konzervativní a křesťanské, ale přitom právě pro dominanci svého liberálního pojetí politiky chce opustit i frakci Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. Tato cesta by proto nemohla vést nikam jinam, než ke ztrátě křesťanského charakteru KDU-ČSL a k jejímu definitivnímu příklonu k pragmaticko-liberálním praktikám v politice.

Miroslav Kalousek, který byl propagátorem této politiky uvnitř KDU-ČSL, určitě dobře ví, že naplnění hradecké vize není jejím cílem a že většina našich členů takovou politiku nechce. Proto se vytrvale snažil, aby KDU-ČSL rozdělil. Proto vymyslel umělé a ničím nepodložené rozlišování mezi „křesťanskými demokraty" a „lidovci", které nálepkuje nesmyslnými a samozřejmě nepravdivými přívlastky. Jsme prý „socialisté chodící do kostela" , nebo - podle poslední verze dokonce „socialističtí rovnostáři prosazující rovnou spotřebu". Proto se od nás distancuje. Každému, kdo tuto stranu zná, je nepravdivost a účelovost této konstrukce zřejmá. Lidová strana, pokud byla sama tvůrcem své politiky, se vždycky inspirovala sociálním učením církve. Ale právě proto - stejně jako toto učení - neměla se socialismem nikdy nic společného. Nikdo v KDU-ČSL se k němu nehlásí, žádný programový dokument k socialismu ani k rovné spotřebě nesměřuje, nic podobného nezaznělo ani na našem loňském programové sjezdu. Pravda je spíš taková, že pro Mirka Kalouska jsou „lidovci" všichni ti, kteří s jeho záměry nesouhlasí. A protože poznal, že KDU-ČSL má příliš pevnou členskou základnu, kterou přes všechnu svou snahu nedokáže rozdělit tak, jak si představoval, odchází a zakládá vlastní politickou stranu. Myslím, že je to krok správným směrem. I v politice musí být rozcestníky s možností odbočit.
Šance, které by KDU-ČSL měla, pokud svou politiku nezmění, jednoznačně ukázaly už troje volby. Byly to volby do PSP v r. 2006 a loňské volby do zastupitelstev krajů a do Senátu. Nebyly to volby úspěšné. Ani v jednom z těchto případů jsme nedokázali oslovit širší skupinu středových voličů a nabídnout jim alternativu k nabídce liberální pravice ani liberální levice. Procenta získaných hlasů ukazují, že kromě kmenových voličů, kteří nás volili ze zásady (nebo možná už jen ze setrvačnosti?), jsme žádné jiné nezískali. Naším příklonem k ODS a posunem doprava se náš voličský potenciál nerozšířil, ale zúžil. Jedním z jeho fatálních důsledků byla i slabost Topolánkovy vlády a její vratká pozice ve Sněmovně. Středoví voliči se ve své většině přiklonili k ČSSD.
Je škoda, že jsme se kvůli této politice nedokázali postavit na vlastní nohy ani tam, kde jsme nebyli vázáni žádnými koaličními ani dvoustrannými dohodami. Mám tu na mysli především volbu presidenta republiky. Musím odmítnout tvrzení, že předsednictvo strany nedalo poslancům a senátorům jasný signál, koho volit. Předsednictvo chtělo, aby KDU-ČSL postavila vlastního kandidáta. Navrhovalo, aby se jím stal prof. Václav Pačes. Na společném zasedání poslaneckého a senátorského klubu v Lipnici byl tento návrh zamítnut s tím, že kandidátem KDU-ČSL se má stát Petr Pithart. Všem přitom muselo být jasné, že na rozdíl od Václava Pačese nemůže tento kandidát získat hlasy z žádné jiné strany než KDU-ČSL. Proto také Petr Pithart sám tuto nabídku odmítl. Václav Klaus byl zvolen díky hlasům KDU-ČSL. Výhrady, které k němu členové i voliči KDU-ČSL měli a mají, jsou obecně známé. Přesto pro něho hlasovala většina našich poslanců a polovina senátorů. Nesouhlas s jejich rozhodnutím se projevil protesty a emotivní diskusí ve straně.
Jan Březina ve svých předsjezdových rozhovorech ve sdělovacích prostředcích tvrdil, že od té doby, co jsem se stal předsedou, stranu nikdo neřídil, a že v ní zavládl chaos. Nemá pravdu, i když to tak při pohledu z Bruselu mohlo vypadat. Bylo to totiž mnohem horší. KDU-ČSL ochromovaly trvalé a často zásadní názorové rozdíly, a to jak v Celostátním výboru, tak v poslaneckém klubu a samozřejmě i mezi ministry. A byly to spory o směřování a konkrétní podobu naší politiky. Samozřejmě se musely projevit i v řízení strany a v její vnitřní rozkolísanosti. Jejich zákonitým důsledkem pak bylo i porušování třetí neodmyslitelné podmínky pro jednotu strany - respektu k demokraticky přijatým rozhodnutím.
Zdání jednoty strany lze samozřejmě vyvolat i tehdy, když jí vládne „pevná ruka" a „válcují se" nesouhlasné názory, nejlépe včetně jejich nositelů. V KDU-ČSL jsme, bohudíky, nikdy až tak daleko nezašli. Přesto i u nás nad věcnou diskusí a nad respektem k názoru protivníků mnohdy vítězila snaha o silová řešení a o jejich prosazení pomocí zákulisních machinací. Taková řešení pak samozřejmě vyvolávala krize. Dvě z nich skončily mimořádnými sjezdy, ale ani ty v žádném z obou případů k jejich překonání, bohužel, nevedly.

Polovičatá rozhodnutí krize neřeší

Jako předseda zvolený mimořádným brněnským sjezdem jsem důsledky takovéhoto krizového řešení zažil na vlastní kůži. Přesvědčil jsem se o tom, že mimořádný sjezd připravený a odehrávající se v režii těch, kteří mají z vedení odejít, nemůže žádnou vnitrostranickou krizi vyřešit. V roce 2006 jsme zvolili pouze předsednictvo strany a všechno ostatní zůstalo při starém. Ti, kteří museli odejít si tak rozhodující vliv na dění ve straně zachovali. Proto jsem také po odchodu generálního sekretáře Petra Rybáře s překvapením zjistil, že díky této taktice mně např. Celostátní výbor neschválí ani generálního sekretáře, kterého jsem si vybral.
Výsledkem sjezdu tak nemohlo být sjednocení strany ani změna její politiky, ale pouze vznik dalších narůstajících rozporů.
Při volbách na sjezdu jsem mohl částečně ovlivnit pouze složení voleného předsednictva. Abych alespoň trochu vyvážil majoritní vliv poslaneckého klubu na politiku strany, chtěl jsem, aby v předsednictvu měli převahu reprezentanti krajů. Rozhodnutím sjezdu se tak členy předsednictva stali Roman Línek, Stanislav Juránek, Vlasta Parkanová, Marián Hošek a David Macek.

Politika KDU-ČSL pro volební období 2006-10 a tím i pro dobu mého předsednictví byla proto předurčena
- volebním programem pro volby do PSP z r. 2006
- zvolenou reprezentací KDU-ČSL v PSP a v Senátu
- složením CV a CK, jejichž členy zvolil Celostátní sjezd v Plzni v r. 2005.

Tyto skutečnosti jsem musel přijmout jako dané a respektovat je jak při řízení strany, tak při sjednávání koaliční dohody. Při nominaci členů vlády jsem ve jménu jednoty Celostátnímu výboru na funkce ministrů navrhl i představitele bývalého vedení. Očekával jsem, že přesto dokážeme ve vládě a v Parlamentu dostatečným způsobem prosazovat své dlouhodobé priority, postoje a přání členské základny. V tom jsem se velmi zmýlil. Nedokázali jsme to. Příležitostí bylo dost: volba presidenta, zdravotnická reforma, internetové sázení, možnost prosazovat lidovecké koncepce v rodinné a sociální politice. Názorové rozdělení poslaneckého klubu to neumožnilo, a ani jako ministři jsme nebyli schopni táhnout za jeden provaz. Bez jednoznačné podpory poslaneckého klubu a všech ministrů KDU-ČSL se taková stranická politika, jakou bych si představoval, dělat nedala, a to ani tehdy, když byla podepřena usneseními vrcholných orgánů strany.
Moje spory s ministry a s většinovou části poslaneckého klubu vyvrcholily na konci loňského roku vnitrostranickým střetem, na který jsem reagoval odchodem z vládních funkcí. V průběhu volebního období to bylo už podruhé, kdy jsem se pro takový krok rozhodl. V obou případech jsem ho udělal jenom proto, abych uklidnil situaci ve straně a neprohluboval krizi, kterou jsem nevyvolal.

Naše politika musí být křesťanská, demokratická a lidová

Sestry a bratři,

to, co tady říkám, je popis reality, se kterou jsem se po svém zvolení setkal, a mluvím o ní proto, abych na své zkušenosti ukázal, že žádné vznešené výzvy ani dobře míněné vstřícné nabídky k jednotě ve straně nepovedou. Proto se dnes musíme jednoznačně rozhodnout, jakou stranou chceme být a jakou politiku budeme dělat. Řekl jsem už, že nevidím důvod, abychom se vzdávali vize sjezdu v Hradci Králové, a že jsem svou představu o způsobu jejího naplňování předložil. Ale v situaci, do které jsem byl postaven, jsem ji prosazoval jen s krvavými obtížemi.

Trochu zjednodušeně řečeno, měla to být politika, kterou ve shodě s naší téměř stoletou tradicí charakterizoval Josef Lux ve svém projevu v r. 1999 na oslavách 80ti let vzniku ČSL a potom i na sjezdu v Budějovicích třemi přívlastky:
- je křesťanská, protože se opírá o hodnoty, které přineslo světu křesťanství a na nichž je založena evropská tradice, kultura a civilizace
- je demokratická, protože důsledně uplatňuje a prosazuje demokratické principy ve společnosti i uvnitř strany
- je lidová, protože středem jejího zájmu je „obyčejný, řadový" občan se svými každodenními starostmi.

Z této charakteristiky a z toho toho, co jsem řekl v předchozí části projevu, je zřejmé, že zásadním problémem naší politiky a zároveň hlavní příčinou malé podpory naší strany mezi voliči v posledních pěti letech byl, některými členy, prosazovaný a bohužel i faktický odklon od její lidovosti. Ono je to totiž tak, že politika, která nechce být lidová, nemůže být demokratická ani křesťanská. Jednoznačně to vyplývá už z významového obsahu těchto slov.
Ve shodě s těmito charakteristikami je samozřejmě možné i jiné vymezení jejího obsahu. Je to politika, jejíž základem jsou: křesťanské hodnoty občanská společnost a sociální tržní hospodářství.
Taková politika musí nabízet programy a sloužit především lidem s realistickým viděním světa, lidem, kteří vědí, že kvalita života nezávisí jen na materiálním bohatství, ale především na mezilidských vztazích, na respektu k lidské svobodě a ke staletími ověřeným morálním hodnotám - k slušnosti, spravedlnosti, poctivosti, odpovědnosti, pracovitosti. S určitou výhradou lze říci, že tato politika vyžaduje, aby se KDU-ČSL dlouhodobě etablovala jako středová strana. S výhradou proto, že neumisťuje KDU-ČSL do středu pravolevé osy, na níž leží liberální strany ODS a ČSSD, ale - jak ukazuje už zmíněný dokument „Kdo jsme my, křesťanští demokraté", do vrcholu trojúhelníka ležícího nad středem této osy. Tam ji totiž posouvá důraz, který tato politika klade na tradiční křesťanská hodnotová východiska.
V této souvislosti musím říci, že cítím dost velké zklamání z toho, že tento model stále nebereme vážně. Na předsjezdových vystoupeních mnozí setrvávali na „jednorozměrném pravolevém vidění" politiky a spokojili se pouze s jeho nedefinovaným dělením. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se přestali dívat jenom doprava a doleva. Je nejvyšší čas zvednout hlavu, a podívat se také vzhůru. Tam totiž uvidíme právě ty hodnoty, o kterých zatím často jenom mluvíme, a které by nás - kromě jiného - mohly definitivně sjednotit.

Středová vize KDU-ČSL bude samozřejmě konkurovat oběma liberálním stranám - ODS i ČSSD. V této souvislosti proto musím připomenout projev Mirka Topolánka na loňském kongresu ODS a jeho strategii „catch all party" , tedy jakési „všepojímající strany", která se má podle jeho slov „rozkročit" odprava až daleko do středu a tam bojovat se sociální demokracií o středového voliče. Protože - podle jeho názoru - středový volič není totiž volič středové strany, ale volič, který se neumí rozhodnout, a proto přelétává mezi pravicí a levicí. Já to, pochopitelně, vidím úplně jinak. Středový volič není voličem středové strany, protože tu žádná autentická středová strana nebyla. Je na nás, abychom tento nedostatek napravili. K tomu je ovšem třeba, abychom byli stranou hodnotově pevně zakotvenou, ale - jak Josef Lux vždycky zdůrazňoval - také stranou otevřenou a tolerantní.
Takováto křesťanská, středová strana bude mít vždycky vysoký koaliční potenciál. Své programové cíle může uplatňovat jak v koalicích pravostředových tak v levostředových. To má ovšem své výhody i nevýhody. Rozhodující výhodou je možnost realizovat v obou případech podstatnou část svého volebního programu. Z nevýhod bych zmínil dvě.
Tou první je vzácnost období, kdy je strana v opozici. Každý podíl na vládě ji zatěžuje nepopulárními kroky, kolísáním preferencí, nedává jí dostatek „oddechového času" pro kritickou analýzu vlastní politiky, pro personální obměny, pro konsolidaci strany, pro tvorbu nových koncepcí a posiluje tendence k nejednotě.
Ta druhá nevýhoda souvisí se schopností přistoupit na určité programové kompromisy dohodnuté v obou typech koaličních vlád. V médiích je tato schopnost (často záměrně) označována za programovou nevyhraněnost, ideovou nepevnost (nebo dokonce proradnost) a za snahu získat za každou cenu „vládní posty". Tento pohled na středovou politiku přejímá pod vlivem médií nejen část voličů, ale bohužel i část naší členské základny. Tendence posunout politiku KDU-ČSL tam nebo onam uvnitř strany rostou a mohou se postupně stát příčinou její skutečné rozkolísanosti, která pak následně vyvolává (tentokrát už oprávněnou) nedůvěru k její politice.
Je však zřejmé, že k tomu, aby KDU-ČSL mohla zůstat opravdu samostatnou a svébytnou politickou stranou, která bude schopna i nadále hrát v obou typech vládních koalic důstojnou roli, musí na své středové, hodnotově vymezené pozici za všech okolností i přes uvedené nevýhody setrvávat a „tvrdošíjně" na ní stavět. Poptávka po středové politice je silná. Každý náš zbytečný posun doprava či doleva jenom uvolní prostor pro vznik dalších konkurenčních politických subjektů. Tuto skutečnost musíme respektovat při tvorbě každého volebního programu a v každé koaliční vládě si musíme vytvářet dostatečný prostor pro prezentaci vlastních názorů a postojů tak, aby bylo zcela zřejmé, kde končí naše politika a začíná nezbytný, ale dostatečně odůvodněný koaliční kompromis.

Stranu může efektivně řídit pouze kompaktní tým

Sestry a bratři,

pokud chceme i nadále existovat a působit jako samostatná a svébytná politická strana, nemáme jinou možnost, než zůstat věrni této křesťanské, demokratické a lidovecké vizi.
Existence názorových rozdílů, a to i uvnitř politické strany, je samozřejmá a nutná. Je nejen živou vodou politického života, ale také motorem vývoje celé lidské společnosti. Důležité a především demokratické ovšem je, aby navenek stranu reprezentoval vždycky většinový názorový proud. Pokud u voličů neuspěje, musí uvolnit prostor pro své oponenty. Je to jediná možnost, jak zachovat jednotu strany a jednotnou linii její politiky i při názorových rozdílech mezi jejími členy. To samozřejmě není žádný nový a tím méně můj objev. Je to princip akceschopné jednoty, o který se snaží všechny demokratické strany. Je to princip, který se osvědčil i v dlouholeté historii Československé strany lidové. Spory, které stranu oslabují a snižují její důvěryhodnost, nesmí vznikat jenom proto, že se zastánci neúspěšné politiky zuby nehty drží svých funkcí a své názory prosazují i proti vůli ostatních.
Pokud se na tomto principu shodneme a budeme ho dodržovat, určitě přestaneme před každým sjezdem diskutovat o tom, zda má být volební období stranických orgánů dvouleté či čtyřleté. Znovu se staneme Klidnou silou, která nebude potřebovat žádné mimořádné sjezdy, protože nebude podléhat nekonzistentním změnám své politiky.
Na řadě předsjezdových schůzí a konferencí jsem se setkal s požadavkem na častější obměny personálního složení vrcholových orgánů strany a v souvislosti s nízkou důvěrou veřejnosti vůči Poslanecké sněmovně i na omezení možnosti opakovaných zvolení poslanců nebo na takové úpravy kandidátek, které by k výměně tváří v poslaneckých lavicích přispěly. Myslím, že bychom tyto požadavky měli brát vážně už při sestavování kandidátek pro podzimní předčasné volby. V krajích máme dost zkušených politiků, kteří si nominaci na volitelná místa už dávno zaslouží.
To ale samozřejmě není všechno. Musíme udělat víc. Má-li se KDU-ČSL stát dostatečně silnou středovou stranou, musí být schopna zaujmout nové voliče, oslovit i mladé lidi, ukázat, že konzervatismus není zkostnatělost, že má i smysl pro humor, že je stranou moderní. Čekají nás volby do Poslanecké sněmovny. S odborníky na marketing proto připravujeme strategii, jak s maximální efektivností zacílit naši prezentaci. Naše kampaň musí přinést nový vítr do agresivní a negativní předvolební šarvátky. Jak totiž ukazuje „vajíčková aféra" ČSSD, vyhrocená kampaň vyvolává i vyhrocené reakce.
Myslím, že jsme se vydali správným směrem. A že to vidíte i na novém pojetí našeho sjezdu. Velmi dobrou akcí, která zaujala i veřejnost, je akce „ploty", protože potřebným způsobem aktivizuje naše členy i naše příznivce. Jednáme také s mobilními operátory o možnosti využít „esémesek" ke komunikaci s členskou základnou. S minimálními náklady bychom tak dosáhli toho, že by většina našich členů dostávala každý týden do svého mobilu informace o aktuálních záležitostech. Samozřejmě s možností zpětné reakce. Naše strana nemá k dispozici velké finanční dary od monopolů a lobbyistických skupin. Proto musí lépe vyžít jednu ze svých hlavních devíz . A tou je početná členská základna.

Musíme dosáhnout toho, aby KDU-ČSL vždycky byla efektivně fungující politickou stranu. Proto musíme po sjezdu odpovědně a přitom bez předsudků přemýšlet a diskutovat o změnách ve způsobu jejího řízení a o odpovídajících změnách ve stanovách KDU-ČSL. Ruku v ruce s rozvojem vnitrostranické demokracie musí totiž jít také podstatně lepší vymezení a růst odpovědnosti všech členů jejího vedení a zvýšení akceschopnosti strany. K tomu je nutné posílení manažerských principů v jejím řízení. Dovedl bych si představit i takový model, ve kterém by byly vztahy mezi předsedou, vedením strany a Celostátní konferencí uspořádány obdobně, jako vztahy mezi premiérem, vládou a parlamentem. Stranu může efektivně a úspěšně vést pouze kompaktní, názorově jednotný tým. Udržet její jednotu a demokraticky ji řídit může pouze tehdy, bude-li nucen trvale svou politiku a svá rozhodnutí obhajovat před volenými členy Celostátní konference a v komunikaci s členskou základnou. Naše dosavadní praxe, která při volbách vedení strany často upřednostňuje zákulisní dohody o tzv. „bratrské", ale ve skutečnosti spíše „hokynářské" kompenzaci „kus za kus" bez ohledu na schválenou koncepci politiky a ve volených orgánech dává příliš velký prostor členům z titulu funkce, nemůže vést k efektivnímu demokratickému řízení strany ani k její jednotě.
Je samozřejmě třeba, aby aparát strany pracoval maximálně efektivně a profesionálně, aby vynakládané prostředky byly adekvátní výkonům. Strana musí zkrátka fungovat jako dobře vedená firma..

Krize, a ještě jednou krize

Sestry a bratři,

své vnitrostranické problémy, si dnes musíme jednoznačně vyřešit. Jsme tu přece proto, abychom se starali o problémy země a našich občanů. Pozornost občanů, odborníků i politiků se v této době soustřeďuje především na ekonomickou krizi, která s různou silou ohrožuje všechny státy světa. I o ní se zmíním. Ale než se k tomu dostanu, musím připomenout ještě jinou nebezpečnou krizi. Je to krize naší české domácí politiky. Jejím nejzřetelnějším důsledkem je pád Topolánkovy vlády a tristní závěr našeho evropského předsednictví. Jsou to události, které nám nastavily zrcadlo ukazující, jak málo jsme se v politické kultuře vzdálili některým zemím, na které jsme se ještě nedávno dívali skrz prsty.
Nejednota a vnitřní spory nejsou specifickým rysem KDU-ČSL. Viděli jsme to na vládě sociálních demokratů v létech 2002 až 6 i na vládě trojkoalice v současném volebním období. Má to i své generační příčiny způsobené příliš pomalou obměnou složení volených i nevolených vrcholových orgánů a institucí. Navenek se důsledky této krize asi nejvíc projevují v poslanecké sněmovně, kde vnější pozorovatel většinou těžko hledá racionalitu a téměř nikdy nenachází objektivitu v projevech a vystoupeních jednotlivých poslanců. Jejich dlouholeté působení v poslaneckých funkcích, spojené s narůstajícím pocitem vlastní důležitosti i s růstem skutečného vlivu vedlo ke vzniku prostředí, kde se přestává diskutovat o realitě. Většina současných poslanců už prošla etapami vládního i opozičního mandátu, a protože chce ve sněmovně zůstat i nadále, hraje v PSP často jenom divadlo, plné nadsázky, přehánění, napadání a demagogie. Nulová tolerance ve vztazích mezi vládou a opozicí, která už druhé volební období v Poslanecké sněmovně panovala, umožňuje většinou schvalování pouze takových legislativních návrhů, ve kterých o nic zásadního nejde nebo kde se jedná převážně o slučitelnost s normami EU. V ostatních případech je pak „hledání většiny ve Sněmovně" důležitější než hledání optimální podoby projednávaného zákona. Místo snahy o vytvoření konstruktivní atmosféry se prosazuje populismus a navrhují se změny volebního zákona, které mají udělat z malé většiny voličských hlasů velkou většinu v poslanecké sněmovně.
Ale v tom není jádro problému. Skutečnou příčinou domácí politické krize je vysoká provázanost politické a ekonomické sféry. Nejde samozřejmě prioritně jen o lobbying při tvorbě a schvalování zákonů. Vazby mezi těmito sférami vznikaly a vznikají všude, kde tečou peníze z veřejných rozpočtů. Podílejí se na nich strany napříč politickým spektrem, úředníci ministerstev a podnikatelé, komunální sféra, různé zájmové skupiny. Jejich důsledkem je neúnosné prorůstání ekonomické a politické moci, při čemž většina politiků samozřejmě ví nebo aspoň tuší, v čem „ti druzí jedou" a kde si tedy překážejí. Klientelismus - tj. politika založená na protekci, konexích a zákulisních praktikách - je běžnou záležitostí na všech rozhodovacích úrovních. Není divu, že se za této situace z politiky vytrácejí i ty poslední zbytky politické kultury. Že se na jedné straně sestavují vlády závislé na přeběhlících a na druhé straně se pomocí jiných přeběhlíků takové vlády bourají bez ohledu na to, co se tím způsobí a zda k tomu je či není rozumný důvod.
Pokud ani křesťanská strana nenajde dost odhodlání a síly na to, aby se do těchto vazeb nenechala vtáhnout, nebude tu nic, co by ji k její existenci opravňovalo a co by ji mohlo v naší společnosti zajistit podporu a potřebný vliv.
Ve svém projevu na loňském sjezdu jsem zdůrazňoval, že naše společnost potřebuje důvěru. Vyvoláním vládní krize uprostřed evropského předsednictví, v době celosvětové finanční a ekonomické krize a k tomu ještě bez jasné představy o krocích, které povedou k jejímu překonání, utrpěla důvěra v českou politiku nejen u našich občanů, ale v celé Evropě velkou a těžko zhojitelnou ránu. Jsem rád, že se nikdo z našich poslanců na tomto nesmyslném rozhodnutí Poslanecké sněmovny nepodílel, takže KDU-ČSL zůstala jedinou stranou, která jednotně setrvala na uzavřených dohodách a nezpronevěřila se zásadám své politiky. Do jednání o vytvoření přechodné vlády, která má dovést zemi k předčasným volbám, jsme vstoupili s názorem, že odpovědnost za řešení vzniklé situace mají nést ti, kteří ji vyvolali, tj. především sociální demokraté. Když se ale ukázalo, že po dohodě ODS s ČSSD má být ustavena jakási politicko-nepolitická vláda, do níž budou strany navrhovat své kandidáty, ale ani jedna z obou stran nehodlá nést za činy této vlády jakoukoliv odpovědnost, a že na některých záležitostech se dohodly jen samy mezi sebou, odmítli jsme na jednání Celostátní konference účast na dohodě i na sestavování vlády. Případnou podporu KDU-ČSL vznikající vládě jsme podmínili souhlasem s jejím programovým prohlášením.
I na tomto rozhodnutí se ale, bohužel, ukázalo, že respekt k demokraticky přijatým usnesením vrcholného orgánu strany není pro polovinu poslanců KDU-ČSL žádným závazkem.
V naší zemi přibývá případů, kdy politici a veřejní činitelé zpochybňují právní řád ČR. President nerespektuje rozhodnutí Ústavního soudu o jmenování soudců, Ministerstvo financí hledá cesty, jak obejít výrok Ústavního soudu o nepřípustnosti neodůvodněných daňových kontrol prováděných finančními úřady, poslanci a krajští zastupitelé ČSSD porušují kvůli své popularitě platný zákon o zdravotnických poplatcích, okresní soud bojkotuje Ústavním soudem uznaný nárok na obnovení soudního řízení.
V důsledku dlouhodobého neřešení sociálně vyloučených občanů a komunit (převážně romských) ze strany státu narůstá agresivita projevů rasizmu a extremizmu.
Jak z této krize ven? Patrně není jiné cesty než ta, kterou připomíná americký politolog a myslitel, prof. Michael Novak. Jaký je jeho recept? Říká: „Kulturně morální systém svobodné společnosti musí být posílen, nemá-li tržní ekonomika i státní a občanský sektor strádat. Svobodná společnost potřebuje více ctností…" (viz Lubomír Mlčoch: „Ekonomie důvěry a společného dobra").
Myslím, že pro politiku křesťanské strany je to naprosto zásadní výzva. Ale je to odpovědný, dlouhodobý a náročný úkol. Jeden z přátel kolegy Františka Bartoše říká, že je to úkol podobný snaze vyčistit velkou špinavou kaluž tím, že se do ní postupně přilévá čistá voda. Jde to pomalu, špinavou vodou se určitě sami pocákáte, mnozí se vám budou smát a budou vás považovat za blázna.
Novakův apel je ovšem také klíčem k hledání příčin současné světové finanční a ekonomické krize. Ekonomové se vesměs hodují v názoru, že hospodářské cykly jsou zákonitou součástí tržní ekonomiky. Pokud ale některý z nich přeroste v krizi, je to podle jejich přesvědčení vždy důsledek nějakého selhání. Za současnou krizí stojí formálně selhání finančních institucí - bank a ratingových agentur. Formálně jde o instituce, reálně samozřejmě o lidi - o dobře placené manažery, kteří příslušné instituce řídili a současně vytvořili a dlouhodobě udržovali systém, o kterém věděli, že je špatný a že se musí zhroutit.
Názor Michaela Novaka potvrzují i slova zlínského rodáka Tomáše Bati z roku 1932, který v souvislosti s tehdejší hospodářskou krizí řekl:
„To, čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jen jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledků tohoto omylu. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku".
Zásadní význam morálních a tedy „neekonomických" změn pro překonání hospodářské krize je zřejmý i z toho, že všichni ekonomové spojují naděje na konec krize s obnovením důvěry - důvěry mezi lidmi, k institucím, k podnikatelům, ke státní moci. Z tohoto hlediska by efektivita protikrizových opatření měla být hodnocena prioritně podle toho, jak podpoří a co přinesou pro obnovu a růst důvěry ve společnosti.
Všichni víme, že i pro Českou republiku budou dopady krize mnohem bolestivější, než se ještě nedávno očekávalo. Hlavním cílem protikrizových opatření musí být udržení co nejvyšší zaměstnanosti. Člověk, který má práci, má určitě také větší schopnost důvěřovat než nezaměstnaný, který neví, jak se vypořádá s tím, co ho čeká zítra. V souboru přijímaných protikrizových opatření mně chybí řešení dvou důležitých problémů. Tím prvním jsou vysoké ceny elektrické energie, které jsou podle ankety reprezentující 95% podniků neopodstatněné a nezdůvodnitelné. I garantované ceny, které na příští rok nabídl ČEZ, jsou o 10% vyšší než ceny loňské. Ceny na burze přitom trvale klesají. A stát, který je majoritním vlastníkem ČEZu a má chránit ekonomiku před zneužíváním monopolního postavení, předstírá, že nemůže nic dělat. Stát také mohl na valné hromadě rozhodnout o použití větší části nebo dokonce celého zisku ČEZu na výplatu dividend. ČR tak mohla získat dalších až 14 mld. Kč na protikrizová opatření. S požadavkem na řešení tohoto problém jsem oslovil předsedu nastupující vlády, Jana Fischera.
Druhým problémem, který by se mohl a měl v rámci protikrizových opatření řešit je alespoň částečná náprava nerovnoprávného ekonomického postavení rodin s dětmi tak, jak to doporučuje analýza, kterou schválila naše prosincová Celostátní konference. Výdaje rodin na výživu a výchovu dětí jsou totiž daňově nedoceněnými investicemi do lidského kapitálu, jehož hodnota bude rozhodující pro budoucí schopnost české ekonomiky vypořádat se s dluhy, které dnes děláme. Budou to právě děti a vnuci dnešních rodičů, kteří je budou splácet. Náklady na děti proto určitě nejsou a nemohou být výdaji na úkor naší budoucnosti. Požadavky na státní rozpočet přitom nemusí být vysoké, protože mohou být do značné míry kompenzovány snížením daňových slev na poplatníka. Návrhy potřebných opatření v daňové oblasti i v reformě důchodového systému máme samozřejmě připraveny a uplatníme je ve volebním programu pro podzimní volby.

Sestry a bratři,
Na začátku jsme si řekli, že musíme najít svou cestu, že si musíme ujasnit, co chceme. Tak jen prosím: Až se budeme rozhodovat, nehledejme to, co je tzv. in. Zkusme se na věci dívat očima paní X ze Lhoty nebo pana Y odjinud. Jsme lidová strana a „byli jsme při tom", jak říkal Jan Šrámek, více než sto let. Sto let služby občanům se nedá zašantročit ani vyměnit za mísu šošovice v nějakých stranách přidružených k momentálním politickým favoritům. V Hradci tehdy Josef Lux posunul naši ambici od onoho „být při tom" k něčemu víc: „tvořit to."
Se svou historickou tradicí se můžeme hlásit k rodinnému stříbru české politiky. Když budeme nesobečtí a odvážní, dokážeme svou značku nejen obhájit, ale prosadit. Musíme se jen rozhodnout, jestli si věříme.
Přeji nám všem, abychom to dokázali.

Děkuji vám za pozornost.

Jiří Čunek

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková