Zuzana Fuksová začínala jako sociální pracovnice ve vyloučených brněnských lokalitách. V roce 2006 založila s Adélou Elbel raperské duo Čokovoko, které se proslavilo především politicky nekorektními texty a specifickým humorem. V podobném duchu teď pokračuje s Ivanou Veselkovou v pořadu Buchty, který se letos stal druhým nejlepším veřejnoprávním podcastem. Fuksová byla také nominována na Novinářskou cenu za nejlepší komentář pojednávající o rovnoprávnosti mužů a žen v Česku. O feminismu, soutěživosti i Brnu se rozpovídala pro Žena.cz.

Na internetu se po vyhledání vašeho jména mezi prvními údaji objeví, že jste raperka nebo performerka. Cítíte se jako raperka, novinářka nebo spíše jako komentátorka dění?

Mám problém se jednoznačně profesně identifikovat. Jako raperka už se spíš necítím a zarazí mě, když to někdo zmíní. Ne že bych se za to styděla, ale už se s tím nespojuji. S profesním zařazením mám ale problém, říkala jsem si, že budu dělat různé věci, asi proto, že se v ničem necítím tak kovaná a znalá. Je to trochu schizofrenní situace, ale nevadí mi to. Jenom při smalltalku ve společnosti neznámých lidí mi dělá problém vysvětlit, co dělám.

Původně jste vystudovala sociální práci, ale věnovala jste se chvíli i germanistice. Ovlivnilo vás to v tvorbě, třeba pro Čokovoko?

Ovlivnilo to texty Čokovoko. V době, kdy jsme začínaly s Čokovokem, jsem totiž už více než rok dělala streetworkerku. Pracovala jsem s Romy ve vyloučené brněnské lokalitě a stala se mi řada nestandardních situací, takže tyhle situace mě ovlivnily a dostaly se do textů.

Minulý týden se předávaly Novinářské ceny, vy jste byla nominována za nejlepší komentář pro Finmag s názvem Hadr do ruky. Jak jste odhadovala své šance v konkurenci Saši Uhlové a Daniela Anýže?

V první řadě jsem byla velmi příjemně překvapená, protože jsem se to dozvěděla až týden předem, kdy mi oznámení o nominaci poslal jeden z redaktorů Finmagu. Očekávala jsem, že vyhraje Saša Uhlová už jenom proto, že měla několik nominací. Samozřejmě bych ráda vyhrála cokoliv v jakékoliv oblasti, ale nedeprimuje mě, že jsem nevyhrála, byla jsem se tam ráda podívat. S kamarádkami jsme se bavily i tak.

Vaše texty pro Heroine nebo již zmiňovaný Finmag se zabývají rovnoprávností mužů a žen. V nominovaném komentáři jste naznačila, že muži o podpoře feminismu zatím spíš mluví, než by přiložili ruku k dílu. Pravdou je, že ženy v Česku stále berou o 20 procent nižší plat a v době koronaviru na ně navíc často spadla nejen starost o domácnost, ale také o vzdělávání dětí. Takže jak je na tom podle vás Česko s rovnoprávností?

Nechci to paušalizovat, kromě toho to byl sloupek, a ne vědecká studie, ale ve svém okolí jsem zaznamenala muže i ženy, kteří se deklarují jako feministé nebo liberálové, ale jsou to spíš teoretici. Když přijde na lámání chleba v podobě praxe, je to složitější. Právě u domácích prací, které se nechtějí dělat nikomu, je to přitom nejvíce rozpoznatelné. Domácími pracemi strávíte spoustu hodin denně, pokud se jim chcete teda věnovat intenzivně. Ale doufám, že s mladšími generacemi mužů, kteří nejsou vychováváni tak, že jim všechno zařídí a donese maminka, se tohle změní.

Další velkou překážkou v rovnoprávnosti, jak jste zmínila, je propast v platech mužů a žen. Což je zásadní pro všechny, nejen pro ženy, které se definují jako feministky. Sama mám teď výhodu v tom, že pracuji sama na sebe, ale kdybych si hledala částečný úvazek s malým dítětem, myslím, že by to bylo velmi komplikované, protože takových příležitostí moc není. Jsou ale i další skryté věci, které rovnoprávnosti nepřidávají, třeba sexismus. Máme se určitě lépe než dříve, ale o úplné rovnoprávnosti se ještě mluvit nedá.

Na konci května premiér Andrej Babiš na svém Facebooku uvedl, že by ženy měly rodit dříve, protože mateřství v pozdějším věku "je z hlediska naší země nevýhodné", ženy totiž mívají jenom jedno dítě. Jak to vnímáte, jako žena, které se narodilo dítě ve 34 letech?

Tak zaprvé nevím, z jakého zdroje dostal informaci, že by ženy měly ideálně rodit ve 24 letech. Nechci rozporovat, že v ideálním světě, za ideálních podmínek je stejně jako u zvířat méně rizikové rodit dřív. Nicméně taková vyjádření někým, koho se tato problematika navíc bezprostředně netýká, dávají najevo, že vnímá svět pouze v ideální podobě a nebere v potaz to, že si chcete najít partnera, kterého máte rádi, a nespáříte se jenom s nějakým savcem. V dnešní době, kdy lidé delší dobu studují, neberou se ve dvaceti a je komplikované najít dostupné bydlení, mi tenhle výkřik přijde bizarní a jako z minulého století.

Nechápu, co bylo cílem jeho výroku, jestli se vlichotit starším generacím, ale docela mě rozčílil. Kdyby mi bylo 24 let, vyvolalo by to ve mně hněv. Myslím si, že zdravotní rizika jsou jenom jeden z aspektů. Můžou být mladé holky, které otěhotní a budou mít hrozného partnera anebo špatnou finanční situaci. Jsou-li ženy ve 24 letech zralé mít dítě a mají dobré zázemí, ať do toho jdou, ale já bych do toho tehdy nešla.

Není to tak dávno, co se pořad Buchty se sloganem "O všem a o ničem" umístil hned za zpravodajským pořadem Vinohradská 12 v kategorii Veřejnoprávní podcast soutěže Podcast roku. Jak jste to s Ivanou Veselkovou oslavily?

Zatím jsme to neoslavily. Ivana byla myslím trochu rozpolcená, protože je ze svého mládí a gymnastiky zvyklá, že v soutěžích platí jenom první místa. Myslím, že byla ráda, ale nedá se to popsat jako euforie. A já jsem cítila zadostiučinění, že jsme se dostaly před matadory Českého rozhlasu, jako je Lucie Výborná, která má větší promo a více posluchačů. Chtěly jsme být v první trojce a vzrostl v nás soutěživý duch, motivovaly jsme ostatní, aby pro nás hlasovali. Prosila jsem třeba mamku a babičku a sama jsem pro nás hlasovala.

Vaše improvizační talkshow začala před dvěma lety. Čekaly jste, že se Buchty stanou tak populární?

Upřímně ne. Pamatuji si, že když jsme domlouvaly projekt s šéfredaktorkou Radia Wave (Ivou Jonášovou - pozn. red.) a tehdejším dramaturgem, byla jsem těhotná a měla jít na mateřskou. Přišlo mi to jako dobrá brigáda, která je navíc hodně flexibilní. Nebyl to pro mě úplně ambiciózní projekt. S Ivanou Veselkovou jsme se vůbec neznaly. Měla jsem si tehdy k sobě někoho vybrat a jedna z možností byli stávající moderátoři Rádia Wave. Šéfredaktorka a dramaturg mi říkali, že Ivana je taková drsná, ale líbil se mi její hlas a po zkušebním díle jsme věděly, že to asi půjde.

V pořadu už zazněla různá témata: od přípravy kávy přes nešťastnou lásku, spoření na důchod i život městských policistů. Jak témata a hosty vybíráte, máte nějaká omezení?

Občas si něco vymyslíme a taky nám chodí témata na náš Instagram, který spravuje Ivana. Je pravda, že jsem se dřív bála, že za čtvrt roku nebudeme vědět, o čem mluvit. Ale teď se hosté zvou sami, což je fajn, protože by mě stresovalo je shánět. Navíc sami přináší témata, výběr není složitý a odvíjí se od toho, co je zajímá. Bereme to tak, že neexistuje téma, které by nebylo zajímavé. Scénář žádný nemáme, s hosty se jen domluvíme, o čem zhruba budeme mluvit. A občas si seženeme podklady k určitým tématům, které pak glosujeme.

Náš pořad je postavený na tom, že nemá strukturu a je odvozen z formátu "pipitalk", což mají být dívčí hovory pod peřinou. Nicméně Buchty naštěstí nejsou pod peřinou a jenom dívčí, to bych nechtěla. Nikdy se nám nestalo, že by nám někdo cenzuroval témata, ale musíme se řídit etickým kodexem. Problémem by byl, kdybychom třeba hlásaly rasismus nebo propagovaly značky. Jinak máme velkou svobodu v dramaturgii, nikdo to neřeší a byla bych frustrovaná, kdybychom si témata musely nechávat schvalovat.

Buchtami se prolíná velmi specifický druh humoru, kterým jste známá už od působení v Čokovoko. Komu nebo čemu vlastně vděčíte za svůj humor?

To nevím, asi máme něco v rodině. Pro naši rodinu je humor dost důležitý.

Pocházíte z Brna, odkud jste si na pár let odskočila žít do Prahy, ale před rokem jste se do moravské metropole zase vrátila. Je Brno lepší než Praha?

Mně Brno zlepšilo život, hlavně proto, že tam mám své zázemí - rodinu a kamarády. Je to lepší kvůli dceři, rodina mi může pomoct s hlídáním a mám větší svobodu pohybu, mám třeba čas chodit cvičit. Brno bych doporučovala pro život s rodinou. Kdybych neměla dítě, neměla bych tolik důvodů vracet se. Do Prahy jezdím ráda, protože v Brně není Ankali (taneční a noční klub ve Vršovicích, pozn. red.), ani žádný jiný dobrý technoklub. Do Brna už se teda dostal koriandr, dřív byl problém najít kvalitní koriandr a sójové klíčky už jsou taky na každém rohu.

Ale je pravda, že v Brně potkáváte pořád ty stejné tváře, co dělají to samé, takže se lidem může zdát, že je v Brně někdy nuda. Což je pravda, ale je potřeba to překonat. V Brně taky nejsou krásné velké parky, Lužánky nejsou tak krásné jako Grébovka, Letenské sady, Stromovka nebo Divoká Šárka. Ale Brno je pro mě jednodušší třeba v tom, že když něco potřebuji opravit, do 10 minut vím, komu zavolat. V Praze bych chtěla mít chatičku, na kterou bych jezdila o víkendech. Sním o tom, že na důchod budu mít v Praze garsonku.