V devíti letech se s rodiči přestěhoval z Ukrajiny do Česka a přinesl s sebou i svou vášeň. Šestadvacetiletý Taras Povoroznyk alias "Tary" je známým parkouristou a díky svému umu se stal i úspěšným youtuberem. Ve spoustě dětí vzbudil zájem o sport, a tak pro ně kromě instruktážních videí pořádá i různé kempy a přednášky.

Ač se v posledních měsících potýkal s několika potížemi, slibuje, že se své práce nevzdá. "Píší mi rodiče, aby poděkovali, že se jejich děti konečně hýbou, ale i ti, kteří si myslí, že chci jejich dítě v uvozovkách zabít," popisuje Tary obě strany mince svého úspěchu. Jak se k parkouru vůbec dostal a je to pro děti bezpečný sport?

Jste nejznámějším českým parkouristou. Prozradíte, co vás k tomuto sportu přivedlo?
Od dětství mě fascinovaly akční filmy a Jackie Chan byl pro mě obrovským vzorem. Právě on už v té době používal prvky parkouru a hned jsem věděl, že bych se rád naučil ty jeho pohyby. Chtěl jsem se hýbat stejně, jako akční hrdinové ve filmech. Kopíroval jsem z nich pohyby, zkoušel jsem různé hvězdy, přemety a skoky. Až později, někdy v roce 2008, jsem se dozvěděl, že něco takového jako parkour vůbec existuje. Od té doby jsem se učil podle internetu všechny možné techniky, tehdy v Čechách ještě nebyly žádné kurzy nebo kroužky. Byl jsem takový samouk.

Právě ty kurzy nyní nabízíte vy…
Přesně tak. Nabízím se svým týmem trenérů řadu kurzů. Pomáháme začátečníkům, aby nedělali chyby, které jsme ze začátku dělali my. Například jsme skákali z velkých výšek, aniž bychom měli dostatečně posilované svaly, což zbytečně ničí tělo. My se jim teď snažíme vysvětlovat, že posilování je základ a na tom to celé stojí.

Vy jste se díky parkouru stal i známým youtuberem. Jaký obsah u vás diváci nejčastěji hledají? Jde spíše o lekce, nebo nějakou zábavnou formu?
Stejně jako se vyvíjím já, vyvíjí se i má tvorba na YouTube. Nejde dělat pořád to samé. Od roku 2011 jsem točil parkourové návody o tom, jak začínat skákat, jak na správné provedení jednotlivých technik a podobně. Postupem času jsem chtěl být viditelnější, tak jsem začal točit parkour zábavnější formou. Dělal jsem si u toho legraci, bavil lidi… Díky tomu jsem nasbíral velké množství diváků. Upřímně si myslím, že to není kvůli umění parkouru, ale právě kvůli té zábavě, kterou lidé na internetu hledají.

Jakou tedy máte cílovou skupinu? Spíš děti, nebo teenagery?
Podle statistik na YouTube nemůžu tu cílovou skupinu úplně brát. Z nich mi totiž vyplývá, že převážná většina sledujících je kolem 35-40 let. Já ale vím, že hodně dětí se dívá přes kanál svých rodičů a celá řada z nich si i na svém vlastním kanále nastavuje, že je jim přes osmnáct let, i když není. Převážná většina mých sledujících jsou tedy děti, některým je dokonce kolem tří let, protože bohužel dávají rodiče tablet s YouTube i takhle malým dětem. Moje cílová skupina, která pak jezdí třeba na akce, jsou děti v průměrném věku okolo devíti desíti let.

K tomuto sportu jste inspiroval celou řadu dětí, což s sebou ale nese i určitou zodpovědnost. Dáváte jim dostatečně najevo, že musí dbát na svou bezpečnost?
Samozřejmě dávám, co to jde. Jsou ale videa, kam se to absolutně nehodí zmiňovat. Pokud by to narušilo koncept, který mám v úmyslu, upozornění, že by to neměli zkoušet nováčci bez tréninku, tam tedy nedávám. Tohle je podle mého trochu práce rodičů, kteří by měli sledovat, na co jejich dítě kouká, a případně jim říct: "O. K., tohle dělá Tary, ale ten už to trénuje jedenáct let, takže se učil postupně." Ve všech ostatních videích se ale tyhle věci předávat snažím. Říkám jim, že jsem se všechno naučil postupně a musí se začínat po malých krůčcích. Například před půl rokem jsem vydával sérii šesti dílů s názvem "Jak na parkour", se kterou by potenciální noví parkouristé měli začít.

Píší vám někdy i rodiče těch dětí?
Píše mi velká spousta lidí. Píší mi například rodiče, kteří děkují za to, že se jejich děti konečně začaly hýbat a nevysedávají jen u počítačů. Samozřejmě chodí i negativní věci, ve smyslu "Hele, vy mi toho kluka chcete zabít". Dítě jim třeba začne doma skákat přes gauč, tak se bojí o jeho zdraví, čemuž já naprosto rozumím. Mí rodiče se také báli, když jsem začal skákat v parku přes lavičky. Je to přirozené. Je potřeba jim hlavně vštěpovat, že já ani jiní parkouristé jsme zničehonic nevstali a nešli skákat dvojitá salta na beton. Je za tím spousta dřiny, tréninků, ale i pádů, ovšem v bezpečí v tělocvičně se žíněnkou nebo v písku. Všechno jsme se učili postupně.

A co třeba nějaké chrániče, když nechtějí nebo nemohou zkoušet v tělocvičnách na žíněnkách?
Na parkour se chrániče ani helmy určitě nedoporučují, protože to člověka dost omezuje v pohybu. Parkour se skáče, jak je člověk od přírody postavený. Nejsou k tomu potřeba ani boty. K tomuto sportu není potřeba vůbec žádného vybavení. Stačí vlastní zdravé tělo a může se začít posilovat a skákat. Parkour je o svobodě pohybu, právě ta volnost se spoustě lidí líbí.

Jakými pravidly by se měl držet každý parkourista, aby ochránil nejen sebe, ale i třeba cizí majetek?
Je potřeba vědět, kde se může trénovat a kde určitě ne. Jsou to ovšem pravidla, která má normální zdravý jedinec v sobě zakořeněná odjakživa. Hlavní je neomezovat ostatní lidi v pohybu, neskákat jim nad hlavou. Mezi další pravidla patří například neskákání po památkách, památnících, sochách ani na soukromých pozemcích. Po tom se neskáče ani neleze. Je to hodně o morálních zásadách. Jak je člověk vychovaný, tak nějak sám ví, co dělat může a co nesmí. Neměli by být ani nijak hluční a na ulici třeba pořvávat, je potřeba respektovat ostatní občany.

Jak se vůbec cizí lidé dívají na partičku lidí, která skáče ve městě po zábradlí a lavičkách?
Hodně lidí to ještě nezná a parkouristy tak vidí jako vandaly. Vidí člověka, který visí na zdi a myslí si, že jde třeba sprejovat nebo dělat něco nelegálního. Je potřeba to těm lidem v klidu vysvětlit a ne na ně hned hulákat nebo být arogantní. Spíš jim říct, proč to dělají, proč skáčou venku a ne třeba v tělocvičně. Parkour je prostě o pohybu venku. Je nutné být k těm lidem pokorný, a když třeba přijede policie, tak se nebát a normálně vysvětlit, co se děje.

Pořádáte pro děti i kempy. Co tam s nimi podnikáte?
Teď máme třetí ročník kempů za námi. Jsou to sportovní kempy a ne tábory, takže se tam hodně sportuje a my jim od začátku vštěpujeme, že je potřeba začít od posilování, postupného pilování jednotlivých technik a hlavně aby nepřeceňovaly své síly. Na kempech je učíme parkour, ale věnujeme se tam i YouTube, o kterém jim dělám přednášky a dávám tipy a triky pro začínající youtubery. Když se totiž dnes dětí zeptáte, kdo z nich by chtěl být youtuberem, zvedne ruku strašná spousta z nich. Na jednu stranu mě to trochu mrzí, protože málokdo ví, jak moc náročné to je. Snažím se jim vysvětlovat, že když vymyslí něco originálního a budou dřít, tak to půjde. Na kempu se je snažím hodně motivovat, aby byly kreativní. Je to ovšem stále spíš sportovní kemp. Kromě toho máme i výlety, učí se třeba natáčet videa. Harmonogram je hodně pestrý, určitě se děti nenudí a mají hodně zážitků.

Na jednom z vašich posledních kempů došlo k zdravotním potížím několika dětí a řešilo se, jestli tam nebyla špatná strava. Jak to nakonec dopadlo?
Zrovna se mi do ruky dostaly výsledky z Krajské hygienické správy, kde stojí, že za to nemohl ani samotný areál, ani my jako provozovatelé. V médiích se sice spekulovalo, že to způsobila otrava jídlem, pravda je ale taková, že se jednalo o nějaký vir, který zřejmě někdo z účastníků přinesl. Šířil se stejně jako chřipka a bohužel se pár dětí nakazilo.

Nakažené děti jste nechali odvézt do nemocnice, jak dlouho si tam pobyly?
Naštěstí většinu z nich pustili domů hned. Odběry totiž ukázaly, že jsou v pořádku. Zbytek tam zůstal jen přes noc na pozorování.

Vy sám jste nemocný nebyl?
Já tam zrovna v té době nebyl. Přes léto jsme měli třicet dva turnusů na třech různých místech a na každém z těch areálů jsem strávil jeden den, takže jsem se dost nacestoval. Do tohoto areálu jsem se dostal asi o dva dny později, tak jsem navštívil aspoň ty, které zůstaly.

Vy jste se v létě oženil. Co vůbec říká manželka na parkour?
Když jsme se před sedmi lety poznali, tak se hodně bála. Začala mi pak ale věřit, stejně jako moji rodiče, když pochopili, že zbytečně neriskuji a několikrát si to vyzkouším na měkkém povrchu, než jdu na ten tvrdý. Já sám už dělám parkour spíš pro zábavu. Nesnažím se to hnát někam víc a hecovat se v nějaká těžká salta. Jak člověk stárne, víc si váží toho, co má.

V posledních měsících se na vás vyrojilo několik věcí z minulosti. Neznechutilo vás to natolik, že byste přemýšlel o konci?
Člověka to znechutí a zamyslí se, jestli to za to stojí. Já ale nemám v plánu se kvůli těmhle věcem vzdávat. Teď mě čeká rodičovství, je to pro mě obrovská zodpovědnost. Dřív nebo později s tím mám v plánu skončit. Pak se stáhnu do ústraní a budu se starat o rodinu.

Kdy se vám rodina rozroste?
Se ženou máme termín teď v listopadu. Ještě tedy nevíme, jestli je to kluk, nebo holka. Doktorky to nechtěly říct, protože to nebylo úplně jasné. Připravili bychom pak pokoj třeba pro holčičku a nakonec se narodil kluk. (směje se) Čekáme teď tedy děťátko, připravujeme se na to všechno a moc se na něj těšíme. Bude to pro mě v životě velká změna.