reklama
 

V talent moc nevěřím, jde spíš o vnitřní nastavení jedince, říká Marian Jelínek

Je jednou z nejvýraznějších osobností českého sportovního světa. Jak se tento známý hokejový trenér a kouč vrcholových sportovců včetně Jaromíra Jágra dívá na dětské sportování? Kdy je dobré začít a jak u dítěte udržet motivaci a vášeň? Proč se zvyšuje užívání antidepresiv a co vlastně znamená šikana? To a mnohem více se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Foto: archiv PR

Má charisma, ví, co je důležité, a je profesionál se zkušenostmi, které navíc dokáže perfektně předat. Není divu, že se na něho obrací jak vrcholoví sportovci a manažeři na vysokých pozicích, tak i "obyčejní" lidé.

Rozhodli jsme se zprostředkovat vám odpovědi na ty nejčastější otázky, které dostává. Povídala jsem si s ním nejenom o dětském sportování, ale také o tolik potřebné motivaci či "správném nastavení".

Jak se díváte na současný trend, kdy se rodiče snaží maximálně naplnit volný čas svých dětí? Množství kroužků je často na pováženou, podobně jako roztříštěnost v rámci oborů. Nemyslíte si, že může jít také o nesplněné rodičovské ambice?

Především vnímám jedno důležité slovo, jehož význam často přehlížíme: harmonie. Současná, na výkon zaměřená společnost tak nějak automaticky dedukuje, že čím více toho dítě zná, tím košatější je jeho život. Jedná se o přílišný redukcionalismus. Jde přece spíše o prožitky než pouze o teoretické poznatky.

Je přirozené, že rodiče se často snaží své děti posunout tam, kam se oni neměli možnost dostat, takže z tohoto pohledu možná ano - může jít také o zmiňované ambice.  

Na druhé straně nezpochybňuji důležitost vzdělání. Je dobré mít informace, vědomosti a přehled. Otázkou zůstává, kdy s tím začít a s jakou intenzitou. Takže znovu opakuji - důležitá je harmonie mezi emoční vazbou k tomu, co dělám, a určitou nutností to dělat. Podle mého názoru je podstatou vytvářet takové podmínky, které provokují k implicitnímu učení. Pokud to dítěti vyhovuje, baví ho chodit z kroužku na kroužek a vracet se v půl osmé večer domů, tak proč ne. Potíž může nastat v okamžiku, kdy má v tomto směru nejasnosti, je do aktivity příliš a dlouhodobě nuceno. Proto opakuji: přirozenost a harmonie jsou z mého pohledu zásadní.

Kolik aktivit si myslíte, že je pro dítě ideální?

Slovo ideální je už svým způsobem zavádějící, protože ideální je pro každého něco jiného. Další věc je, jaké prostředí a podmínky dítěti vytváříte a co tím sledujete. Pokud například chcete vychovat vrcholového sportovce, pak asi není dobré lítat z kroužku na kroužek. Pokud máte ambici vychovat houslového virtuosa, pak nejspíš není žádoucí, aby chodil ještě k tomu na fotbal. Základem je tedy smysl toho všeho. A tomu pak nastavit podmínky.  

Marian Jelínek

Marian Jelínek

je český hokejový trenér a kouč vrcholových sportovců a manažerů. Více než 25 let se zabývá sportovní psychologií a mentálním koučinkem. Přednáší a je garantem oboru Psychologie pro manažery na Newton College. Byl mimo jiné dlouholetým osobním koučem Jaromíra Jágra.

Primární by v každém případě měl být záměr vychovat správného člověka a až potom muzikanta, sportovce nebo manažera. Nesmíme zapomínat na ty základní lidské hodnoty, které jsou pro mě osobně zdaleka nejdůležitější.

Kdysi jsem se setkala s knihou "Líný rodič" od Toma Hodgkinsona a v té souvislosti s myšlenkou, že být líným rodičem může být někdy pro děti přínosnější. Má-li totiž dítě všechno od rodičů "nalinkované", ubírá mu to na samostatnosti a případné schopnosti samo si poradit s volným časem. Jak se na takový názor díváte?

Rodič by měl být především autentický. Pokud například táta rád rybaří a každou sobotu brzy ráno vstává a jde na ryby, bere dítě od malička s sebou, pak na tom nic špatného není. Jiná věc je, má-li dítě každý den rozplánovaný čas až do večera… Pak je to samozřejmě na zvážení rodičů. Nepleťme ale dohromady dvě věci: na jedné straně plánování dětského času, na druhé straně určování limitů.

Já si myslím, že velký problém naší společnosti je spíše v blahobytu a jakési bezlimitnosti, podobně jako v systému neustálých pochval. Tím totiž vytváříme děti, které nejsou odolné - psychicky ani fyzicky, a to vůbec nezávisí na tom, zda chodí na dva, nebo pět kroužků. Závisí to spíše na výchovných parametrech a na prostředí, kde děti vyrůstají. Takže se opět vracím k tomu, že zásadní je osobnost rodiče.

Nespojoval bych tedy úplně vytíženost kroužky a nesamostatnost dětí. To může být, pokud rodiče dětem plánují úplně všechno, tedy dítě je na dálkové ovládání, potom snad ano…

Ještě jedna otázka k rodičům. Většina z nich si myslí, že má geniální dítě, což svým způsobem má, protože každý je v něčem výjimečný a má talent pro něco jiného. Jak to ale rozeznat?

Víte, já v talent moc nevěřím, to jste se zeptala toho pravého. Já věřím v genetické dispozice z hlediska somatotypu, délky končetin a podobně, ale nemyslím si, že je někdo od narození talentovaný hokejista, fotbalista… to bych řekl, že ne. Jsem přesvědčený, že to celé vzniká na bázi určitého úsilí, které člověk vydá, pokud tu či onu aktivitu miluje. Já bych tedy spíš hovořil o vnitřním nastavení jedince.

Pokud jedno dítě chodí plné vášně na nějaký kroužek a druhé ho navštěvuje, protože musí, pak je jasné, kdo bude lepší… Jinak řečeno talent je určitý potenciál, který spí, a pokud tomu nedáte to úsilí, pak vám není moc platný. Pro mě je tedy na prvním místě právě ten zápal. Snažit se vytvořit subjektivní svět dítěte plný touhy, vášně a radosti z toho, co dělá, a v konečném efektu ze života jako takového. 

Kdy je podle vás správný čas na to, aby dítě začalo se sportem intenzivněji? 

Jsou sporty, se kterými můžete začít třeba ve dvanácti, v patnácti. Například jezdectví na koni nebo plážový volejbal. A pak jsou sporty, kdy musíte začít ve třech letech. Velmi tedy záleží na druhu sportu i na tom, jaký to celé má mít smysl: vychovat vrcholového sportovce nebo dítě, které miluje pohyb?

Jak pracovat s tím, kdy dítě začne po nějaké době sport bojkotovat, získá pocit, že je horší než ostatní, ztratí část sebevědomí… Jak takové období překlenout, případně jak (ne)podlehnout snaze s aktivitou skončit?

Dítě vstoupí do nějakého kroužku a samozřejmě se může stát, že ho to po čase přestane bavit. V takovém okamžiku je potřeba, aby rodiče zjistili, proč tomu tak je, co se stalo doopravdy. Často je totiž nezájem pouhou výmluvou, mnohdy za nechutí pokračovat stojí něco jiného. Někdy šikana, jindy trenér, učitel, kamarád… Ve své praxi jsem zažil spoustu případů, kdy rodiče vůbec nevěděli, že se něco děje. Často tedy nebývá problém ve sportu samotném, ale ve věcech okolo. Tady si ale bohužel často rodiče zjednodušují život tím, že si nedají tu práci, aby zjistili, oč doopravdy jde.

Na druhé straně lze přijmout i to, že po určité době může být dítě aktivitou otrávené. A jak na dítě "tlačit", aby u toho či onoho zůstalo? Složitá otázka, na kterou nelze jednoduše odpovědět.

  Dítě by si nemělo dělat nějaké velké starosti s budoucností, takže šťastné dítě je pro mě to, které vyrůstá v podmínkách správné rodiny. Marian Jelínek

Zmiňoval jste dětskou šikanu, setkáváte se s ní často?

Víte, slovo šikana vlastně není ani jednoznačně definované. Co je vlastně šikana, co je tzv. týmové "mazáctví"? Tady je třeba říct, že ve chvíli, kdy někdo na dítě zakřičí a ono se kvůli tomu rozsype, to z mého pohledu šikana rozhodně není. Přesto to někteří rodiče za šikanu považovat mohou.

Život ve smečce, hierarchie mladší-starší… To jsme přestali jaksi vnímat a myslím si, že nám to ubližuje. V týmu je najednou jakési bezvládí, chybí tam ta implicitnost. Dříve, kdy si kluci šli hrát sami ven fotbal, nikdo se jim do toho nepletl a oni si sami rozhodli, kdo bude kapitán. Sami se museli pohádat a určit, kdo má kde své místo. Nikdo to tehdy šikanou nenazýval.

Frustrační tolerance - opět díky blahobytu - klesá. Vytváříme jedince, kteří jsou příliš citliví a neodolní vůči běžným věcem. Přibývá spotřeba antidepresiv už u velmi mladých lidí. Otázkou zůstává, zda je dnešní doba opravdu tak stresující, anebo vytváříme méně odolného člověka?

Jedna z vašich mnoha aktivit je také on-line vzdělávací program pro rodiče "Sportmentor". Proč vás projekt oslovil a jaký je jeho cíl?

Mě na tomto projektu zaujali v první řadě lidé, kteří za mnou přišli. Oslovilo mne jejich úsilí a touha udělat něco pro rodiče sportujících dětí. Druhá věc je, že se mi začaly hromadit žádosti o přednášky, pohovory na dané téma a já pořád řešil způsob, jak všechny přednášky uskutečnit a otázky zodpovědět. A právě v ten čas se objevil Sportmentor.

Projekt se mi líbí také proto, že osloví víc rodičů i trenérů, možnost "zásahu" je v tomto případě daleko větší.

V souvislosti s přednáškami a knihami, které jsem vydal, vnímám opravdu velký zájem o toto téma ze strany rodičů. Myslím si, že takový zájem je důsledek už zmiňovaného blahobytu, kdy jsme jako společnost dosáhli nějakého materialistického vrcholu a najednou vnímáme, že se řítíme špatným směrem. Hledáme vnitřní navigaci, ztracené hodnoty…

Nerad bych, aby to vyznělo, že já tu navigaci znám a mám. To ne. Jen nabízím ostatním inspiraci, nikoli návody. Ty na děti ani nefungují. Ale inspirace je dobrá. Do života, do výchovy dětí a pro spoustu dalších věcí.

Jak byste definoval šťastné dítě?

Dítě, které žije v přítomnosti, tím okamžikem, ve kterém je. Dítě by si nemělo dělat nějaké velké starosti s budoucností, takže šťastné dítě je pro mě to, které vyrůstá v podmínkách správné rodiny.

Co byste vzkázal rodičům sportujících dětí, čím byste je inspirovat?

Aby si hlídali a vytvářeli podmínky k tomu, aby jejich dítě mohlo milovat to, co dělá. To je primární, protože nejprve musíte milovat tu či onu aktivitu, a až pak v ní můžete něco dokázat. Základem je vždy silná emoční vazba. Bez ní to nikdy nemůže fungovat.

Pětileté děvče kopíruje celebrity. Zvládne Angelinu Jolie i Serenu Williams | Video: Instagram/Stefani Chaglar

Mohlo by vás zajímat

reklama
reklama
reklama