reklama

Školka stírá rozdíl mezi pohlavími. Kluci si tu lakují nehty a holky mění žárovky

Island se pravidelně umisťuje na prvních příčkách ve statistikách genderové rovnosti. Výuková metoda Hjalli je ale i na poměry tohoto ostrovního státu poměrně radikální. Ve školkách a školách, které ji uplatňují, se chlapci v rámci takzvaných kompenzačních aktivit učí například emoční inteligenci a dívky fyzické zdatnosti.

Ve školce Laufásborg si děti nehrají s tradičními hračkami, ale s takzvanými otevřenými materiály.
Ve školce Laufásborg si děti nehrají s tradičními hračkami, ale s takzvanými otevřenými materiály. | Foto: Clara Zanga

Před devátou hodinou ráno přivádějí rodiče do tříd poslední děti. Některé vedou otcové, některé matky a jiné oba dva. Učitelka Jansa, která ve školce Laufásborg v centru Reykjavíku pracuje už přes dvacet let, se se všemi dětmi ve dveřích objímá, pevným sevřením se vítá i s některými rodiči. Po chvíli odbíhá k plačícímu chlapci a bere si jej do náruče. Dnešní den stráví ve třídě se staršími dětmi, aby se připravil na přestup ze skupiny dětí od osmnácti měsíců do tří let, který jej čeká od září. 

Hjalli metoda

  • Hjalli metoda je pedagogický přístup, který se řadí mezi tak zvané kompenzační modely - nesnaží se k dívkám a chlapcům přistupovat neutrálně, spíše přiznává sociálně podmíněné rozdíly mezi nimi, a s těmi dále pracuje. 
  • V rámci kompenzační části programu se dívky trénují v dovednostech spojených s fyzickou silou, odolností nebo schopností projevit se a vymezit si svůj prostor.
  • Chlapci zase rozvíjejí svou schopnost pečovat o druhé a pracují na své emoční inteligenci.
  • Hjalli metodu vyvíjela mezi lety 1982 a 1989 islandská pedagožka Margét Pála Ólafsdóttir.
  • Její společnost Hjalli Limited dnes na Islandu provozuje celkem čtrnáct školek a tři základní školy, v roce 2018 koupila školku ve Skotsku.
  • Školky Hjalli na Islandu navštěvuje osm procent dětí. 

Jansa vede asi dvacetičlennou chlapeckou třídu, do níž docházejí děti od tří do pěti let, a pomáhají jí dvě mladší kolegyně. Jedna z nich, Elisa, se s dětmi podle metody Hjalli teprve učí pracovat. Dříve byla učitelkou na základní škole, ale sama má šest dětí, proto několik let trávila péčí o ně. 

Třídy chlapců a dívek jsou striktně oddělené, obě skupiny se potkávají jen řízeně v pevně stanovenou dobu podle programu. Jansa začíná den s chlapci písničkou v kruhu, potom děti společně oceňují jednoho ze svých kamarádů za to, co se mu podařilo. "Máme tady kartičky s komplimenty, věříme totiž, že každé dítě se snaží, jak nejlépe umí," ukazuje učitelka nápisy v islandštině na zalaminovaném papíru.

Oddělování holčiček od chlapců má svůj smysl

Po ranním rituálu se chlapci řadí ke snídani, učitelky jim chystají cereálie s jogurtem. Nejde si nevšimnout, že někteří z nich mají nalakované nehty, stejnou barvou, jakou mají jejich uniformy - červenou a modrou. V záplavě dětských rukou se ale mihnou i zlaté nehtíky. Pár chlapců má také dlouhé vlasy, jeden z nich má blonďaté kadeře uvázané do několika culíků, které mu trčí do stran.

Může se zdát zvláštní, že školka, která se snaží děti osvobodit od tradičních genderových rolí, drží chlapce a dívky po většinu dne v oddělených místnostech. Metoda Hjalli si však na separovaných třídách zakládá. "Tráví čas odděleně, abychom je osvobodili od genderových stereotypů. Kdyby byli ve smíšené třídě, začali by se proti dívkám vymezovat. Říkali by: toto nebudu dělat, protože je to holčičí," vysvětluje Jansa.

Oproti tomu v čistě chlapeckém nebo čistě dívčím kolektivu musí děti zastat všechny genderové role, proti ničemu se nevymezují. Podle filozofie Hjalli se tak děti rozvíjejí jako individuální osobnosti osvobozené od společenských očekávání. "Cokoliv holky napadne dělat, jakkoliv si hrát, je v čistě dívčím kolektivu v pořádku, vždy to bude dostatečně holčičí aktivita," říká učitel Ari, který vede vedlejší dívčí třídu.

Součástí výuky ve školce Laufásborg jsou také takzvané kompenzační aktivity. Děti se v rámci nich věnují tomu, co je stereotypně přisuzováno spíše opačnému pohlaví. "S holkami se soustředíme na všechno, co má co dočinění s fyzickou silou, schopností vymezit si svůj prostor, slovně se projevovat. Nedávno jsem potřeboval vyměnit žárovky blinkrů, a tak jsem přijel svým autem a vzal jsem je, aby mi s tím pomohly," dává pedagog příklad. Chlapci se zase trénují v "jemných" dovednostech - učí se pečovat o sebe navzájem a rozvíjejí svou emoční inteligenci, třeba si navzájem poskytují masáž.

Ari zmiňuje, že někteří lidé Hjalli metodu nechápou a mají pocit, že učitelé děti kompenzační prací o něco připravují. Podle něj je to ale přesně naopak. "Obohacujeme je o další dovednosti kromě těch, které jim předurčuje společnost. Není to tak, že chlapci z naší školky se nedokážou prosadit a projevit. Spíše si pak mohou vybrat z celé genderové škály, nejen z poloviny," míní.

Musím se chovat jako ostatní kluci?

Metodu Hjalli vyvinula v roce 1989 Islanďanka Margrét Pála Ólafsdóttir, která sama sebe označovala za radikální feministku. Několik let pracovala jako nekvalifikovaná učitelka ve školce, později studovala předškolní pedagogiku a management ve školství. V roce 1982 se stala ředitelkou školky Steinahlíð v Reykjavíku, kde začala pracovat na svém výukovém postupu, který později pojmenovala Hjalli. 

V roce 1997 získala cenu ministerstva pro rovnoprávnost a v roce 2006 jí tehdejší prezident Ólafur Ragnar Grímsson udělil Rytířský kříž za inovace v pedagogice. Dnes její společnost Hjalli Limited provozuje na Islandu celkem čtrnáct školek a tři základní školy. Většina dětí tak od šesti let navštěvuje tradiční základní školu, podle učitelů z Laufásborg však ze zkušeností nabytých ve formativního věku profitují po zbytek života.

Také syn Jansy docházel do Hjalli školky, od šesti let navštěvuje tradiční školu. Je přesvědčená, že tím ztratil část své svobody, ale zároveň je schopný rozlišovat genderově stereotypní chování lépe než jeho učitelka. "Přišel domů a ptal se mě: Mami, musím hrát tuhle hru, protože jsem kluk? Musím se chovat jako ostatní kluci? Najednou měl pocit, že se musí zajímat o věci, které ho dříve nezajímaly. V tradiční škole děti dají do smíšené třídy a nikdo tam nepracuje s problematikou genderu, nikdo," stěžuje si.

Školská zařízení, která se snaží o kompenzaci genderových nerovností pomocí segregace tříd, nefungují jen na Islandu, několik jich je také ve Švédsku nebo v Dánsku. Samotná společnost Hjalli Limited pak v roce 2018 koupila školku ve Skotsku.

Filozofie Margrét Pála Ólafsdóttir má ale i své kritiky. Jednou ze slabin genderově segregovaných skupin dětí je, že učitelé automaticky předpokládají, že všichni chlapci mají díky společenským zvyklostem dobře rozvinuté sebevědomí i schopnost se projevovat a prosazovat, zatímco dívky zase nepotřebují pracovat na své emoční inteligenci.

Častěji uplatňovaný model genderové neutrality ve smíšených třídách má však také své slabiny. Opírá se o schopnost učitelů přistupovat ke všem dětem stejně, nehledě na gender, ale opomíjí to, že se pedagogové mohou chovat k dětem rozdílně, aniž by si to uvědomovali, jak napsala ve svém textu The negotiation of masculinity in Nordic education Ana Rodríguez García, odbornice na předškolní vzdělávání, která má bohaté zkušenosti právě se severským vzdělávacím systémem.

Genderové brýle

Když dívky a chlapci ze školky Laufásborg tráví čas společně, je to důsledně pod dohledem pedagogů. "Je to totiž velmi podstatná chvíle," říká Jansa. "Cílem je, aby se navzájem vnímali co nejpozitivněji. Aby chlapci věděli, že s holkami je legrace, a aby dívky znaly kluky jako dobré kamarády. Společně dělají jen takové aktivity, v nichž mají obě skupiny stejnou šanci uspět, nikdy spolu nesoutěží," pokračuje.

Během společných procházek učitelé dávají dívky a chlapce do páru. "Drží se za ruce, jsou tedy opravdu propojení, skutečně si spolu hrají, respektují se. Dívky nemají zkušenost s tím, že by je chlapec uhodil, a chlapci s tím, že by dívka plakala někde v koutě a byla považována za slabší. Vídají jen silné holky, které si hlídají své hranice, když je někdo překročí, řeknou ne, to je velmi důležité," zmiňuje pedagožka o vztazích mezi dětmi.

Vysvětluje, že od doby, kdy vstoupí do školky, až do chvíle, kdy si děti rodiče odvádějí domů, má na očích své "genderové brýle". Všimla si například, že obě pohlaví se vztahují odlišně k pocitu vítězství. "Když děti hrály židle, pozorovala jsem, že dívky mají tendenci ukazovat na tu druhou, že prohrála, kdežto chlapci se soustředili na své vlastní vítězství. Vyhrál jsem, říkali. To je velice dobrý příklad genderových rozdílů. Nabádala jsem proto holky: myslete nejprve na sebe, uznejte své vítězství, není to o nich, ale o vás," říká. "Naší slabostí i silou je, že neustále myslíme na ostatní. Mysleme na sebe," vzkazuje ženám.

Další zajímavou zkušeností pro ni byl moment, kdy přidali ke školní uniformě sukně na přání rodičů dívek. "Protože se vždy řídíme naším genderovým kurikulem, dali jsme sukně samozřejmě i chlapcům. Byla to pro nás úplně nová zkušenost, protože chlapci si sukně velmi přáli, ale některé matky měly pocit, že by to nejprve měly probrat se svými partnery. Kluci přistupovali k sukním úplně jinak než holky, bylo to jen o nich samotných, byli šťastní, byl to pro ně jen zábavný kus oblečení. Dívky nosily sukně, aby byly krásné pro ostatní, aby je okolí obdivovalo, ne pro sebe samé," říká s tím, že je posléze z uniformy zase vyřadili, protože měla pocit, že to dívkám neprospívá. 

Není to náboženství

Hjalli metoda ale není jen o genderu. Když mají děti volnou zábavu, mohou si vybrat z několika aktivit - malování, modelování hlíny nebo třeba dovádění v herně plné měkkých žíněnek a polštářů. Autíčka a panenky ale děti v Laufásborgu nenajdou, pracují jen s takzvanými otevřenými materiály, s různými hadříky, kostkami, kamínky nebo se zmiňovanou hlínou a s pastelkami. Krom toho, že nenesou genderové významy, podporují i kreativitu dětí. "Jedna z dívek si sem přinesla plyšovou kočku. Druhá si vzala polštář a řekla, že je to její pes. Mají velkou schopnost imaginace," říká učitel Ari. "Není to ale žádné náboženství, moji synové mají doma i běžné hračky, přestože chodí sem," dodává.

Pedagogové se snaží také o to, aby byly děti co nejsamostatnější. Nepomáhají jim, když vědí, že si zvládnou danou věc obstarat samy. Dávají si také pozor, jakým jazykem k nim hovoří. Na nástěnce v chodbě mají vyvěšené nejčastější fráze, které by měli při komunikaci s dětmi používat. "Když jsou respektovány, naučí se respektovat i ostatní a vědí, co to znamená mít svůj vlastní prostor," vysvětluje Jansa.

Nejdůležitější je podle ní ale to, že se chlapci a dívky v Laufásborgu vyvíjejí jako svobodné osobnosti osvobozené od stereotypů a předsudků. "Pracuji tady už od minulého století a vidím, že to funguje. Je jedno, že si na školku moc nepamatují, ale když si budou třeba vybírat zaměstnání, budou se řídit tím, co je zajímá. Pokud se dívka rozhodne pro odvětví, v němž dominují muži, neodradí ji to, nebude to vnímat jako překážku. Má totiž o mužích pozitivní mínění," říká.

Mohlo by vás zajímat: Genderově neutrální Barbie je v pořádku, rodiče už nechtějí růžové a modré hračky

Barbie je příliš úzkoprofilová, svět směřuje k tomu, že by tu měla být větší variabilita a diverzita. Svět se mění, stejně tak i mužské a ženské role | Video: DVTV

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama