Svůj první paraglidový let jsem zažila letošní zimu v Livignu, italském horském středisku. O něm se málo ví, že je nejen mekkou lyžařských rodin, ale i fanoušků trochu adrenalinovější zábavy.

Zimu, sníh a hory miluju, na lyžích i snowboardu jsem jako doma, a tak mě ani nenapadlo, abych se paraglidingu bála. Možná za to mohl i můj skvělý místní instruktor Bruno, který mi vše vysvětlil a popsal, a postaral se o skvělou náladu, jak už to Italové umí. Těšila jsem se, jediný stín se v mé hlavě vznášel nad přistáním. Odlepit se od země zvládnu, letět taky, ale jak se dostanu zpátky na zem?!

Zhruba takové byly moje pocity cestou nahoru. Než se odevzdáte vzduchovým proudům a totálnímu pocitu svobody, musíte se totiž dostat do výšky 3000 metrů nad mořem - na plošinu kousek od stanice nové lanovky v resortu Carosello 3000. Od Bruna jsem dostala všechny potřebné instrukce, trochu jsme si zapózovali na památku a šlo se na věc. 

V Livignu nabízejí dva způsoby startu paraglidového letu. Na lyžích nebo rozbíháním. Vzhledem k tomu, že jsem si dopoledne užívala sjezdovek na snowboardu, dala jsem přednost rozběhu. Abychom se nepřevážili dopředu či se místo letu neskutáleli z kopce, bylo třeba při startu běžet trochu jako klaun.

Po pár krocích jsem už pod sebou necítila pevnou zem, ale vznášela se nad Livignem. Ten pocit, že se nemáte o co nohama opřít, je nepopsatelný. Celé údolí se přede mnou otevřelo jako kniha a Bruno mě učil v ní číst, když mi ukazoval jednotlivé části tohoto jedinečného městečka. 

Let trval asi patnáct minut a já si během něho užívala bezstarostný klid. Než jsem se mohla začít vůbec bát přistání, byli jsme na zemi. Doteď nevím jak. Zvládli jsme to bez mrknutí oka a absolutně bez úhony. Chci znovu!

Ještě jsem ani nedojela domů, a můj plán byl jasný. Příští sezónu se sem rozhodně vrátím, protože létat teď už chci pravidelně. Vlastně vyrazím možná už v létě, protože v Livignu můžete paraglide zažít v kteroukoli roční dobu.