reklama

Češka běžně cestovala přes půl planety, teď prožívá nudný on-line život v Kuvajtu

Studovala ve Finsku, pak pracovala v Číně a nyní se nachází v Kuvajtu. Cestování bylo pro čtyřiatřicetiletou Češku běžnou záležitostí, kterou teď musela vyměnit za on-line život. Jak prožívá aktuální pandemickou situaci? Popisuje ve svém příspěvku pro Žena.cz.

Foto: iStock

Teď sedím ve svém bytě v Kuvajtu, koukám z okna do pouště, přemýšlím, jestli se dostanu za rodinou domů alespoň na Vánoce, a plánuju tak akorát vycházku z bytu. Všechno je jinak. Jako učitelka pracuju on-line, ale své nové žáky jsem ještě "naživo" neviděla. Vím, jak vypadají jejich obličeje přes web kameru a jejich dětské pokojíky, ale netuším, jak se chovají v kolektivu a ani jací vlastně jsou. A nejděsivější na tom je to, že čím déle to trvá, tím normálnější mi to připadá. 

Kdyby mi někdo před více než půl rokem řekl, jak se celý svět obrátí vzhůru nohama, nevěřila bych mu. Jsem věčná optimistka, která se v každé situaci snaží věřit, že bude zas líp, ale v hlavě mám plno otázek: Opravdu bude líp? Jak tohle ovlivní lidské vztahy? Jak se svět změní? Jak bude vypadat cestování, které v poslední době zažilo obrovský boom? Dokonce tak veliký, že i moje osmdesátiletá babička za mnou před dvěma lety přiletěla do Číny, zdolala Velkou čínskou zeď a rok později jedla Pad Thai na Khaosan Road v Bangkoku. Teď najednou sedí doma na gauči, sleduje projevy vlády, jak počet nakažených stoupá, a tak jako my všichni přemítá, co bude dál a kdy to všechno skončí? 

Učím on-line, mluvím on-line, mám i on-line vztah

Žiji a pracuji v zahraničí už několik let, cestování a práce v jiných zemích, ať už to bylo Finsko, Čína, nebo momentálně Kuvajt, pro mě bylo samozřejmostí. Každou dovolenou, a těch jako učitelka nemám málo, jsem trávila na cestách a už v letadle při návratu jsem v hlavě plánovala další dobrodružství. 

I když jsem byla posledních devět let zvyklá s rodinou komunikovat on-line, nenapadlo mě, že celý můj život začne být on-line. A nejděsivější na tom je to, že čím déle to trvá, tím normálnější mi to připadá. Učím on-line, pracovní schůzky jsou on-line, nakupuju potraviny on-line a dokonce i můj vztah je momentálně on-line.

Práce z pláže, návrat v nedohlednu

Když vypukla epidemie koronaviru na začátku letošního roku v Číně, nebylo mi to lhostejné, jelikož jsem tam žila několik let a dodnes tam mám plno přátel a bývalých kolegů. Sledovala jsem situaci, volala si s kamarády a držela pěsti, aby to tam všechno zvládli. Tehdy mi to přišlo jako něco, co se mě osobně netýká. Netušila jsem, že za pár týdnů se to vše změní i u nás.

Tereza Pavelková

Tereza Pavelková

  • Cestovatelka a věčná optimistka.
  • Narodila se v roce 1986 v Orlové.
  • Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudovala logopedii. Během studií absolvovala stáž ve Finsku a poté 6 let žila a pracovala jako učitelka v Číně.
  • Momentálně učí na Britské Základní škole v Kuvajtu.
  • Má ráda východy slunce, hory, zvuk kytary u táboráků a ticho pod vodní hladinou.
  • Naplňuje ji poznávání nových kultur a překonávání vlastních limitů.
  • S batohem na zádech procestovala kus světa, ale srdcem je stale ve svém rodném kraji.
  • Život si nedokáže představit bez rodiny, přátel a svobody.

Konec února jsem trávila se svým partnerem, původem z Austrálie, na Šrí Lance. Poslední dva dny naší dovolené se však místo surfování a odpočívání najednou obrátily v jednu velkou diskusi a rozhodování. Počet nakažených totiž v Kuvajtu začal stoupat a vláda se rozhodla uzavřít všechny školy.

Měli jsme proto dvě možnosti: vrátit se do Kuvajtu a učit on-line zavření v našem bytě, nebo si prodloužit pobyt na Šrí Lance a učit z pláže. Tehdy nám přišlo nejrozumnější se nevracet a zůstat v zemi, kde nejsou žádná omezení a hlavně žádní nakažení, a popravdě jsme se i těšili, že se nám společná dovolená trochu protáhne. Posunuli jsme si zpáteční letenky a postupně se dostávali do on-line výuky. Tehdy mi to ani nevadilo. Kdo by nechtěl pracovat z exotického ráje? Kuvajt ale zanedlouho uzavřel hranice, a tím tehdy můj dosavadní život, na který jsem byla zvyklá, začal nabírat jiný směr.

Návrat domů v ohrožení 

Jsem klidné povahy a díky cestování a životě v zahraničí jsem se naučila přizpůsobit se nenadálým situacím. Musím se ale přiznat, že když jsem se dozvěděla, že se už zpátky "domů" nedostaneme, měla jsem chvíli, kdy mě zachvátil pocit paniky. Situace byla pro mě nová a nikdy by mě nenapadlo, že odjedu na týdenní dovolenou s malým batůžkem s plavkami a pár tričky uvnitř, a už se z ní nebudu moci vrátit do svého bytu.

Počet nakažených v březnu stoupal a vůbec to nevypadalo, že to přejde. Jelikož ani jeden z nás neměl povolení k pobytu v zemi toho druhého a nevěděli jsme jak dlouho takhle situace bude trvat a jak dlouho se to bude vyvíjet, rozhodli jsme se letět každý zpátky do své rodné země, já zpět do Česka a on do Austrálie. Od té doby jsme se neviděli.

Vše zlé bylo k něčemu dobré

V březnu jsem přiletěla zpátky do České republiky a čekala, co bude dál. Přiznávám, že i přes nepříjemnou celosvětovou situaci a veškerá opatření u nás jsem byla ráda, že jsem doma s rodinou. Život v zahraničí jsem si vybrala dobrovolně a baví mě to, co dělám, ale doma je doma. A zrovna v takových chvílích si to člověk nejvíc uvědomuje. 

Posledních devět let jsem domů lítala jen na návštěvu a najednou jsem zažila intenzivní půlrok v České republice. Zjistila jsem, co všechno se změnilo, s rodinou a kamarády najednou trávila více času. A opět si potvrdila, že vše zlé je k něčemu dobré. 

Škola, ve které pracuji, najela na intenzivní on-line výuku, a já si za ty měsíce zvykla, že to takhle prostě teď je. Kromě toho, že mi chyběl partner, mi to ani v tu chvíli nevadilo. Byla jsem ráda, že jsou kolem mě všichni zdraví a že si vlastně můžu užít domova. 

Blížilo se září a začátek nového školního roku. Kuvajt otevřel hranice, a přesto, že výuka na školách stále probíhá on-line, vláda nařídila všem zahraničním učitelům návrat zpátky. Hlavně z toho důvodu, kdyby se náhodou děti navrátily zpět do lavic, aby učitelé byli k dispozici. Jak v Česku, tak i tady v Kuvajtu se vše mění rychle a nikdo vlastně pořádně neví, jak situace bude vypadat za týden anebo za měsíc.

Zpět v Kuvajtu: Sledování na každém kroku

V Česku jsem si sbalila to málo, co jsem si s sebou v únoru ze Šrí Lanky přivezla, a s negativním testem na covid-19 v ruce nastoupila do poloprázdného letadla. Od letecké společnosti vyfasovala ochranný štít, který jsem nesměla spolu s rouškou po dobu letu sundat, a o par hodin později mě čekal další test na covid. Jakmile jsem seděla ve svém bytě, začala mi karanténa. 

Po příletu do Kuvajtu byla kromě testu a karantény jedna z podmínek stažení a registrace v místní aplikaci "Shlonik", do které jsem musela zadat svou adresu a po celých 14 dní mít zapnutou wi-fi, povolení ke sledování lokace. Co pár hodin mi chodilo upozornění, abych si vyfotila "selfíčko" a prokázala tak, že jsem tam, kde právě mám být. Když jsem to do pár minut neudělala, začaly mi chodit zprávy s varováním. Za ty dva týdny jsem pořídila nejvíce selfie fotek v mém životě. 

Bude to teď znít absurdně, ale v obchodě s potravinami jsem nebyla už přes měsíc. Kvůli tomu, aby se člověk vyhnul kontaktu s lidmi, zde funguje aplikace,  která vám zajistí nákup s dopravou zdarma až domů. Ze začátku to bylo fajn, ale po měsíci zjišťuju, že aplikaci používám vlastně pořád. 

Své žáky jsem naživo ještě neviděla

To, co mi před půl rokem přišlo nemyslitelné, je vlastně najednou normální. Své nové žáky, které letos učím, jsem ještě naživo neviděla. Vím, jak vypadají její obličeje přes web kameru nebo jaké mají dětské pokojíky. Ale netuším, jak se chovají v kolektivu nebo jací jsou. Nevím ani, jestli písemky a úkoly dělají samy a poctivě, nebo za pomoci rodičů. Jak se vlastně cítí a jak jim je, když své spolužáky a učitele potkávají každý den už osm měsíců jen virtuálně, a ještě dlouho nejspíše budou. 

Za poslední půlrok jsem se naučila hlavně trpělivosti. Zjistila jsem, že když se budu zlobit na to, co nemůžu ovlivnit, moc si tím nepomůžu. Můj oblíbený  zpěvák David Bowie zpívá v jednom ze svých songů: Turn and face the strange changes (Otočte se a čelte podivným změnám). A to tak nějak vystihuje mou situaci a prakticky situaci nás všech.

Poslední půlrok je kvůli celosvětové pandemii jako jedna dlouhá jízda na horské dráze. Nevíme, co nás čeká za zatáčkou. Ale už víme, že ať je to cokoliv, dá se to zvládnout. A s tímhle zjištěním se mi hned každé ráno vstává lépe. 

Dítě roku 68 a brutalistní klenot. Mohutnost InterContinentalu zjemňuje nádvoří | Video: TV Architect
reklama
reklama
reklama