A reakce romských čtenářů?
Ze strany řekněme oficiálních romských kruhů a aktivistů jsem čekal i nervózní ohlasy. Protože to prostředí je nabité emocemi, takové si ho pamatuji od dětství. Ale zatím jsem zachytil jen jedno nepochopení a odmítnutí. Ostatní reakce pocházející z romského prostředí od lidí, kterých si z nejrůznějších důvodů vážím, mě potěšily.

Ve vaší knize je propast mezi etniky veliká, ale zároveň mezi postavami z odlišných břehů vznikají mosty. Na čem se dají stavět?
První krok je určitě znalost a snaha o porozumění. Třeba ne souhlas, ale aspoň pochopení. Protože nic není černobílé a ta pomyslná zeď je stejně vysoká z obou stran. Pro nás je důležité vědět, že jsou Romové - Cikáni, kteří chtějí mít vzdělané děti, kteří se snaží odpoutat ze závislosti na sociálních dávkách a přistupovat k životu aspoň trochu tvořivě. Právě takoví lidé si zaslouží naše nahlas vyslovené uznání.

A jaké jsou hlavní odlišnosti těchto dvou etnik?
Odlišné je třeba chápání pravdy. Pro nás je pravda kategorie objektivní, pro Romy - s velkou mírou generalizace - jak jsem to poznal, je pravda subjektivní. Co je pro ně v té chvíli vhodné nebo výhodné, je pravda. Odlišné je také vnímání času. My čas vnímáme mnohem dál do budoucnosti i do minulosti. Romové čas berou krátkodobě.

I proto mají jiný vztah k majetku?
Ano, necítí třeba naši potřebu hromadit, udržovat a předávat dalším generacím domy, zahrady a pole. S tím souvisí i rozdíl ve vnímání domova. Pro nás, gadže, je domov dům nebo byt, kde se můžeme zavřít a mít pocit klidu a bezpečí. Pro Romy je domovem jejich rodina, někdy i dost široká tedy lidé.

Co je pro vás z romského životního stylu a kultury nejinspirativnější?
V první řadě hudba. U Cikánů to není řemeslo, jak to vnímáme my, ale umění, které tryská ze samé podstaty jejich života. Způsob, jak uvolňovat emoce. To my neumíme. A byla by i pro nás ohromná škoda, kdyby o to Romové přišli s úplným převzetím našich hodnot a způsobu života. Toho se trochu bojím. A také se obávám, že zmizí romaňi čhib, krásná a emocemi nabitá řeč.

Obdržel jste už cenu Knižního klubu, jste nominován na Literu. Připadáte si jako spisovatel?
Jako spisovatel se necítím. Pro mě osobně je ta knížka důležitá tím, co jsem se do ní snažil vložit, na co jsem při psaní myslel, co jsem hledal, nacházel i ztrácel. Že se tomu říká literatura, považuji za vedlejší.

Jaké jsou vaše literární vzory?
Pro mě je mistrem světa Bohumil Hrabal. Blízko mám třeba k Otu Pavlovi nebo k Václavu Čtvrtkovi. Ze světových autorů mě oslovuje třeba Saint-Exupéry nebo Kerouac - vidění světa, jaké najdeme v jeho slavném románu Na cestě, je mi blízké.

Plánujete další knihu?
Mám něco rozepsaného, ale uspěchat to nechci. Naopak. Snad se ubráním tomu, abych začal chrlit, sériově vyrábět další texty. Dopředu říkám, že nebude žádné pokračování, žádné Děvčátko dvojka a trojka. Pokud něco napíšu, bude to úplně o něčem jiném. Základem musí být pocit, že mám co říct.

Martin Šmaus (1965) je původem z Plzně, žije v Odrách na Novojičínsku, kde pracuje jako nemocniční technik. Román Děvčátko, rozdělej ohníček (Na cikňi na bari, čarav tro voďori) je jeho první a zatím jediný literární počin. Roku 2005 se stala tato próza vítězem 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Byla nominována na cenu Magnesia Litera 2006 v kategoriích próza a objev roku.