Dřív milovala módu, snila o Manhattanu a představovala si úplně jiný svět. Dnes žije na samotě u lesa, jezdí traktorem a frustraci ze sebe i ze svého života zajídá. Často potají, protože ví, že tím doma znovu vyvolá napětí. „Koupila jsem si něco dobrého. Samozřejmě, že na tajňačku, protože prostě vím, že se pak na mě Jirka zlobí,“ přiznává otevřeně.
„Měla jsem pocit, že jsem tak strašně selhala. A tohle mě bolí, protože vím, že jsem to mohla zvládnout. Strašná hanba. Co jsi to za matku, že jsi ho nezvládla chytit? Co kdyby ho zajelo auto?“ vyčítá si v slzách. Od té chvíle se její stud ještě prohloubí a odpor k vlastnímu tělu i sobě samé sílí.
Její další slova míří k samotnému jádru Šárčina problému. „Důležité je, aby vy jste ovládala strachy a ne strachy vás.“ Právě to se pro Šárku může stát klíčem k celé proměně. Pokud má změnit tělo, vztah i vlastní život, musí nejprve přestat věřit tomu, že je předem odsouzená k neúspěchu.
