„Viktorku neměl vůbec dostat.“ Míša Nosková tvrdě o případu, který otřásl Českem

Michaela Nosková je pro většinu lidí stále především zpěvačka a muzikálová herečka. Sama ostatně s úsměvem říká, že si své dvě profesní polohy rozdělila i jménem. „Když někde zpívám, tak jsem vždycky Míša Nosková, protože tam mě lidi takhle znají. A pokud jde o moji práci na ministerstvu nebo když chodím na nějaké oficiální akce, tak Michaela Kolman. Takže můžete si vybrat. Slyším na obojí,“ vysvětlila. Dnes totiž vedle umělecké kariéry působí také jako první ombudsmanka Ministerstva práce a sociálních věcí.

„Já si prostě myslím, že z toho všeho se úplně vytratil selský rozum a lidskost,“ říká Nosková. Podle ní je systém natolik sevřený pravidly a postupy, že se názor samotného dítěte někdy dostává na vedlejší kolej. „Mám pocit, že tam ten názor dítěte se vytrácí a je mi to hrozně líto i lidsky, i jako matce,“ přiznává.

Případ Viktorky jí nedává spát

Jedním z případů, které v ní vyvolávají nejsilnější emoce, je tragický osud malé Viktorky. Dívka vyrůstala v pěstounské péči, následně se dostala zpět k biologickým rodičům a její otec ji později zabil. Nosková zdůrazňuje, že nezná všechny znalecké posudky a jako členka příslušné komise je vázána mlčenlivostí. Jako člověk a matka však svůj soukromý názor formuluje velmi jasně.

Právě tragédie Viktorky pro ni představuje extrémní připomínku toho, co by mělo při rozhodování stát nade vším ostatním. „Podle mě by mělo být prioritou nejenom to, že to dítě si řekne, ale taky bezpečí dítěte. A bezpečí dítěte by podle mě měl být jeden z těch nejdůležitějších rozhodovacích pilířů,“ zdůrazňuje.

Když dítě řekne, co chce, ale odpověď se nehodí

Noskovou však netrápí pouze krajní případy, kdy je dítě přímo ohrožené. Ve své nové práci opakovaně narazila také na situace, kdy starší děti jasně říkají, s kterým rodičem chtějí po rozchodu žít, jejich přání ale podle ní není vždy respektováno.

„Mně tam vadí to, že dítě si řekne, co chce, a když se to nehodí do té škatulky, tak ten systém třeba může říct: Hele, to dítě je zmanipulované,“ říká. Za ještě problematičtější považuje situaci, kdy kvůli takovému závěru začne být rodič, s nímž dítě chce zůstat, kriminalizován.

A i kdyby podle ní dítě skutečně někdo ovlivnil, násilné řešení nemusí přinést kýžený výsledek. „Když budeme dítě nutit a budeme mu říkat: Tak teď půjdeš do krizového centra a pak půjdeš k tomu druhému rodiči, protože prostě musíš, tak to přece nebude fungovat,“ míní. Obává se, že výsledkem může být pouze ještě větší odpor dítěte a pocit, že za jeho trápení může právě rodič, ke kterému je nuceno.

Zobrazit
17 fotografií

„Proč trestat to dítě?“

S podobným modelem se podle svých slov setkala vícekrát. Zmiňuje také případ, kdy dvě starší děti strávily pět měsíců v takzvaném neutrálním prostředí. Teprve poté, co se rodiče dohodli na střídavé péči, se mohly vrátit. Nosková nad podobným postupem kroutí hlavou. „Proč musely ty děti na pět měsíců někam jít, dokud se rodiče nedohodnou?“ ptá se. Umístění dítěte mimo jeho běžné prostředí totiž sama vnímá velmi tvrdě: „Když dítě dáme do neutrálního prostředí, tak ho prostě svým způsobem trestáme.“

Podle ní by bylo mnohem smysluplnější začít pracovat s rodinou, než dítě okamžitě vytrhnout z prostředí, které zná. „Potřebujete ho uklidnit, aby potom mohlo chodit třeba na mediace nebo aby se mohl narovnávat vztah s tím druhým rodičem,“ vysvětluje.

Metodiky existují. Jenže soud může rozhodnout jinak

Po nástupu na ministerstvo se Nosková pustila i do studia metodik určených orgánům sociálně-právní ochrany dětí. A překvapivě zjistila, že na papíře podle ní řada správných principů nechybí. „Pravdou je, že v těch metodikách všechno je,“ říká. Problém nastává v praxi. Ministerstvo totiž může vydávat doporučení a metodicky pracovat s kraji a jednotlivými úřady, jeho stanovisko ale není závazné pro soudy. „My můžeme dát metodický názor, jaký chceme,“ konstatuje. Justice je však nezávislá a výsledné rozhodnutí může být jiné.

Nosková přesto věří, že má smysl se o změny pokoušet. Některé problematické postupy už podle svých slov řešila přímo s ministrem i odbornou sekcí resortu. Její základní pravidlo přitom zůstává až překvapivě jednoduché: namísto boje o to, který z rodičů má pravdu, by se mělo mnohem častěji začít otázkou, co potřebuje dítě. „Ta hlavní linka je prostě pořád to, co chce to dítě,“ shrnuje. A právě tu podle ní nesmějí rodiče, sociální pracovníci ani soudci v hluku vzájemných sporů ztratit.