V životě nenapsal e-mail a stále používá Nokii 3310. Lábus Hollywood odmítl kvůli létu na chalupě

Herectví přitom vstoupilo do jeho života dávno předtím, než se rozhodoval o budoucí profesi. Už jako dítě bavil návštěvy napodobováním rozhlasových hlasatelů a s oblibou si vymýšlel příběhy, kterými mystifikoval své okolí. Po gymnáziu váhal mezi výtvarnou školou a DAMU. Nakonec zvítězilo divadlo.

Zatímco řada jeho kolegů běžně komunikuje prostřednictvím sociálních sítí, e-mailů a nejnovějších telefonů, Lábus se bez většiny moderních vymožeností obejde. „V životě jsem nenapsal e-mail. Já to k životu nepotřebuju,“ říká herec. Jeho telefonní výbavou zůstává stará Nokia 3310, na kterou nedá dopustit. „Chápu, že někteří lidé ke své profesi potřebují internet a ty dokonalé chytré telefony, ale mně stačí tenhle, co mám. Hodíte ho na zem a pak ho zase složíte jako lego. To je super,“ vysvětluje se zápalem.

Sám sebe označuje za velkého tradicionalistu. Notebook sice vlastní a občas se podívá na internet, stále si však každý den kupuje tištěné noviny. V době, kdy většina lidí sleduje zprávy na displejích, jde o zvyk, kterého se odmítá vzdát.

Rumburak obletěl svět

Ačkoli má za sebou desítky výrazných rolí, pro velkou část publika zůstává především čarodějem Rumburakem z pohádkového seriálu Arabela. Lidé ho kvůli této postavě dodnes zastavují na ulici a děkují mu za dětství, které jim svým herectvím zpříjemnil.

„Když jsem točil Arabelu, bylo mi osmadvacet let. Vnímal jsem to tak, že natáčím pohádkový seriál, a vůbec mě nenapadlo, že jednou bude tak slavný a obletí skoro celý svět,“ vzpomíná.

Arabela se skutečně zařadila mezi nejúspěšnější československé televizní projekty v zahraničí. Díky spolupráci se západoněmeckou televizí WDR se dostala do desítek zemí. Vedle Německa, Rakouska, Francie nebo Itálie ji viděli také diváci v Japonsku, Austrálii, Jižní Koreji, Vietnamu či dalších vzdálených částech světa.

Hollywood vyměnil za chalupu

Lábusova osobitost zaujala dokonce i filmaře za oceánem. Před více než třiceti lety dostal nabídku z Hollywoodu, která by pro řadu herců znamenala splněný sen. On ji však odmítl. Důvod byl pro něj zcela prostý – chtěl strávit léto na chalupě. Podobně jako k technologiím přistupuje bez velkého vzrušení i ke slávě. Herectví pro něj není otázkou budování kariéry nebo odkazu, ale především pokračováním dětské fantazie.

„Já si pořád hraju. Pro herce je ta hravost hrozně důležitá,“ vysvětluje. Studio Ypsilon vnímá jako prostor, kde mohl svobodně experimentovat. Právě improvizace podle něj často položila základ celým inscenacím. U humoru navíc neexistuje možnost něco předstírat – reakce publika okamžitě ukáže, zda vtip funguje.

Podpis Anticharty považuje za chybu

Lábus se otevřeně vrací také k rozhodnutím, která udělal za minulého režimu. Jedním z nich byl podpis Anticharty v roce 1977. Dnes jej považuje za chybu, zároveň ale připomíná tlak, pod kterým tehdy členové divadla byli. „Byla to taková masová akce. Tehdy jsme hráli v Redutě a přišel šéf divadla. Řekl nám, že to všichni podepisují, protože jinak nám mohou divadlo klidně zavřít,“ vzpomíná.

„Úplně bezmyšlenkovitě jsem to podepsal, stejně jako všichni ostatní,“ dodává. Zpětně si uvědomuje, že měl jednat jinak. Současně ale přemýšlí, co by se s divadlem stalo, kdyby dokument odmítla podepsat větší skupina jeho kolegů. Obavy o existenci souboru tehdy podle něj hrály zásadní roli.

„Naletěl jsem a byla to moje vina“

Nepříjemnou zkušenost má také s natáčením jednoho z nejznámějších propagandistických dílů seriálu Třicet případů majora Zemana. V epizodě Mimikry se objevili členové undergroundové kapely, kteří byli vykresleni jako narkomani a únosci. Příběh přitom odkazoval na skupinu The Plastic People of the Universe.

Lábus v té době působil v Liberci a podle svých slov se domníval, že přijímá roli v příběhu o únosu letadla.

„Volali mi, že se bude točit seriál o majoru Zemanovi a že je to o únosu letadla, kde bych hrál jednoho z únosců. Tak jsem řekl, že dobře,“ popisuje.

Do Prahy dorazil po večerním představení a následující ráno vstával brzy na natáčení. Celý scénář předem nečetl, připravil se pouze na konkrétní scénu.

Smlouvu už měl v té chvíli podepsanou. „V tu chvíli jsem nemohl jinak. Naletěl jsem a byla to moje vina,“ přiznává.

K politice promluví, až poteče do bot

Současné společenské dění Lábus sleduje, do veřejných politických debat se ale příliš často nezapojuje. Když však přijde řeč na budoucnost České televize a Českého rozhlasu, zůstává podle svých slov mírným optimistou. „Co se týče České televize a Českého rozhlasu, musím říct, že jsem trochu optimista. Myslím si, že kdyby se něco takového schválilo, vznikly by velké nepokoje a ozvali by se i lidé, kteří se normálně neozývají. A Babiš se demonstrací hrozně bojí. Bojí se jich velmi,“ říká.

Při pohledu na svět ovšem příliš optimismu neprojevuje. „Lidé se nemění. Jsou, bohužel, což ukazuje i dnešní svět, ve kterém žijeme, naprosto nepoučitelní a strašně hloupí. Nejvíc lidí na světě je těch hloupých,“ míní.

Setkání s Kaiserem považuje za osud

Zcela zásadní místo v Lábusově životě a kariéře má Oldřich Kaiser. Jejich spolupráce trvá desítky let a dala vzniknout celé řadě nezapomenutelných skečů, rozhlasových pořadů i divadelních vystoupení. Lábus jejich setkání nepovažuje za náhodu. „Já tomu říkám osud. To ani není náhoda. Jednou za pár let se stane, že potkáte člověka, se kterým je vám tak dobře. Je to prostě osud,“ říká.

Lábus se netají ani tím, že jejich spolupráci někdy komplikovaly Kaiserovy problémy s alkoholem. Zároveň ale obdivuje jeho schopnost opakovaně se z těžkých období dostat. „Má v sobě obrovskou vůli k životu. Přestože už toho zažil opravdu hodně, vždycky se z toho svou železnou vůlí nějak dostane,“ říká.

„Dokonce je fyzicky mnohem zdravější než já. Není tajemstvím, že měl problémy s alkoholem, ale vždycky se z nich dostal a dokázal být dlouhou dobu zase absolutně v pořádku. Hraní s ním je potom nádherné. Neznám člověka, se kterým bych byl na jevišti raději,“ uzavírá Jiří Lábus.

VIDEO: Vojtěch Kotek po natáčení Vlastníků zhubnul 17 kilo. A proč musel režisér Lábuse „odlábusovat“?

Zdroj: Čestmír, ČSFD, Magazín Aktuálně.cz