„Tvoje máma byla hezčí než ty.“ Amelie Pokorná promluvila o tom, jaké je být dcerou Lucie Zedníčkové

Amelie Pokorná Zedníčková ale otevřeně přiznává, že s tím přichází i druhá stránka – neustálé srovnávání, podezření z protekce a pocit, že člověk musí znovu a znovu dokazovat, že na své místo skutečně patří.

Úkoly psala v zakouřené rekvizitárně

Divadlo pro ni nebylo místem, kam se chodí jednou za čas ve slavnostním oblečení, ale přirozenou součástí dětství. Po škole se nevracela vždy domů, ale často mířila přímo do zákulisí.

„Byla jsem zvyklá na to, že se prostě večer po škole vyzvedává a chodí do divadla, tam se dělají úkoly v zakouřený rekvizitárně,“ vzpomínala s úsměvem. Z igelitky prý vytáhla učebnice a fixy, udělala si úkoly a pak běhala po divadle. Právě tam podle svých slov „nasála ducha“ prostředí, kterému později sama propadla.

„Úplně jsem se zamilovala do vůně divadla, do zvuku, do potlesku,“ přiznala. Kouzlo jeviště na ni přitom funguje dodnes. „Mě vždycky děkovačka rozpláče, přijde mi to strašně dojemný,“ vysvětlila Amelie.

Slovo protekce ji provází odmala. A rozhodně ne vždy v nevinném tónu. „Pojem protekční spratek mě neminul xkrát. Na to jsem úplně vlastně zvyklá,“ přiznala. Celou problematiku ale odmítá vidět černobíle. Ví, že vyrůstat mezi umělci jí dalo něco, co děti z jiného prostředí mít nemohou – možnost poznat divadlo zevnitř a velmi brzy zjistit, že právě tam chce být.

„Máma jde skoro proti tomu a říká: ‚Já nikam volat nebudu, nikdy. Prostě já nikam nezavolám,‘“ popsala. Když jako dítě chtěla, aby se maminka v divadle zeptala na možnost role, odpověď měla být jasná: sama se má ukázat a buď uspěje, nebo ji odmítnou. A odmítnutí podle Amelie přišla mnohokrát. „Kolikrát jsem si nabila pusu,“ přiznala.

Srovnávání s mámou někdy bolí

Možná ještě nepříjemnější než samotné slovo protekce je neustálé porovnávání. Amelie popisuje, že lidé bez větších zábran hodnotí nejen její talent, ale dokonce i vzhled ve srovnání s maminkou.

Jednou slyší, že je hezčí, než byla její matka v jejím věku, jindy přesný opak. A podobné je to s herectvím. „Ty bys toho Saturnina tak nezahrála,“ uvedla jeden z komentářů, s nimiž se setkává. Podle ní mají někteří lidé kvůli známé rodině pocit, že si ji mohou automaticky prohlížet pod lupou a posuzovat, zda zdědila dost talentu.

„Jako obhaj se prostě,“ popsala tlak, který cítí. A hned dodala: „Musíš si to vždycky obhájit.“ Jenže ne vždy se všechno povede. A právě ve chvílích neúspěchu podle ní nastupovaly mnohem hlubší pochybnosti než obyčejné zklamání z nepovedeného výkonu.

Sama přiznává: Na základce ze mě byl spratek

Překvapivě otevřená je Amelie také při vzpomínání na vlastní chování v dětství. Nestaví se pouze do role dítěte, kterému okolí neprávem ubližovalo poznámkami o slavné rodině. Naopak připouští, že některé výtky mohly mít alespoň částečně reálný základ.

„Jestli to někdo prostě rozmázne, tak budiž,“ uvedla, než přišlo jedno z nejotevřenějších přiznání rozhovoru. „Asi bych se prostě nestyděla říct, že dejme tomu ten první stupeň základky, že prostě ze mě jako spratek byl.“

S odstupem má pocit, že až postupný vstup do skutečného pracovního prostředí jí ukázal, že známé příjmení samo o sobě nestačí. Když kolem dvanácti let začala více natáčet, setkávala se se štáby složenými z dospělých profesionálů. A tam podle svých slov rychle zjistila, že není automaticky „kamarádka všech“ jen proto, že filmový svět zná odmala.

Díky tomu si k řadě věcí musela dojít sama. Své bouřlivější dětství by přesto neměnila. Právě nepříjemné zkušenosti podle ní mohou člověka přinutit přemýšlet, proč určité situace vznikají a jaký podíl na nich má on sám.

S mámou si volají i dvě hodiny denně

Přes všechny řeči o srovnávání je z Ameliina vyprávění znát, že s maminkou mají velmi blízký vztah. „To je komunikace na dvouhodinový hovory denně,“ prozradila se smíchem. „My jsme si hodně blízké.“ Paradoxně právě společná práce pro ni ale není úplně jednoduchá. Osobní a profesní svět se snaží držet odděleně a doma si podle jejích slov vzájemně nerozebírají herecké výkony.

Na place ji přítomnost vlastní maminky někdy znervózňuje jiným způsobem než běžného kolegu. Přirovnala to dokonce k situaci, kdy s rodiči mluvíte o velmi intimních věcech. Najednou člověk, který vás zná úplně jinak než kolegové, vstoupí do vašeho pracovního prostoru.

Dokážou spolu podle ní odehrát prakticky cokoli a v okamžiku natáčení se chovat profesionálně. Ona sama si však stále zvyká na zvláštní pocit, který společné hraní přináší. „Vím, že ten problém jsem já, že si to musím já nějak přeskládat v hlavě,“ připustila.

Odešla z umělecké školy

Přestože herectví, tanec a zpěv byly odmala přirozenou součástí jejího života, v jednu chvíli udělala rozhodnutí, které by možná málokdo čekal. Zvolila klasické gymnázium. Při studiu zaměřeném na umění totiž začala mít pocit, že jí něco chybí. „Začaly mi strašný úzkosti,“ přiznala. Cítila, že čas potřebuje využít také jinak a že její hlava touží po klasickém studiu.

Sama přiznává, že každá volba něco stojí. Dnes nemá v životopisu konzervatoř ani DAMU a v herecké profesi na to podle svých slov někdy naráží. Přesto svého rozhodnutí nelituje. „Něco za něco, ale cítila jsem, že je to v tu chvíli správná cesta, a tak jsem to udělala. Riskla jsem to a odešla jsem.“ Za vystudované gymnázium je dnes podle svých slov „extrémně vděčná“.

„Dřív jsem si myslela, že je to o štěstí“

Čím je starší a čím víc si podle vlastních slov začíná budovat život sama, tím jinak se dívá také na kariéry lidí ze své rodiny. Jako dítě mohla jejich úspěchy brát jako něco samozřejmého. Teprve poslední roky jí ukazují, kolik práce je za tím, když se člověk chce v jakémkoli oboru skutečně prosadit.

„Teď, jak dospívám a nějak se stavím na ty vlastní nohy, tak mi fakt dochází, jak není lehký mít nějakej úspěch,“ řekla. „Dřív jsem si myslela, že vlastně to je vo štěstí, ale teď až mi dochází poslední čtyři roky, jak to fakt není sranda.“ A už vůbec to podle ní neplatí jen pro herectví. „Jestli chceš bejt skvělej chirurg, musíš bejt prostě hodně, hodně, hodně dobrej. Jestli chceš bejt skvělej zubař, musíš bejt hodně dobrej,“ vysvětlila.

Možná právě v tom se její pohled na slavné příjmení postupně proměnil nejvíc. Neodmítá výhody, které jí rodina dala, a nesnaží se předstírat, že startovala ze stejného místa jako každý jiný. Zároveň ale postupně zjišťuje, že žádné příjmení nedokáže za člověka zazpívat, zatančit ani odehrát roli.

A že nakonec stejně přijde okamžik, kdy musí stát na jevišti sám a své místo si jednoduše obhájit.

Zdroj: Creative Cast