Tuhle stránku Jany Plodkové možná neznáte. Sláva ji unavuje a nejšťastnější je úplně jinde

Jana Plodková slaví 5. srpna pětačtyřicáté narozeniny. Přestože za sebou má více než dvě desetiletí před kamerou i na jevišti, přibývající roky nevnímá jako důvod k bilancování nebo obavám. Věk je pro ni především číslem a každý další rok příležitostí zjistit, co nového přinese. Plodková se narodila 5. srpna 1981 v Jičíně a vystudovala činoherní herectví na brněnské JAMU.

Herectví původně zůstávalo tajným přáním

Než našla obor, u kterého vydržela, vystřídala několik zájmů. Jako dítě zpívala, tančila a věnovala se i společenskému tanci, žádná z těchto aktivit ji však nepohltila natolik jako později dramatický kroužek. Právě tam se poprvé začala rodit představa, že by se herectví mohlo stát její profesí.

„Přišlo to nedlouho poté, co jsem začala chodit do dramatického kroužku k Martinu Zajíčkovi. To mi bylo asi dvanáct. Chvíli trvalo, než jsem z tajného přání udělala veřejné. Když jsem se dostala do druhého kola na přijímačkách na konzervatoř, řekla jsem si, že tudy by moje cesta mohla vést, i když mě nakonec nepřijali,“ řekla v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Návrat na jeviště provázela nervozita

Po téměř pětileté pauze se k pravidelnému hraní vrátila v roce 2014, kdy se stala členkou souboru pražského Divadla Na zábradlí. Přestože už v té době měla za sebou významné filmové role, návrat před živé publikum pro ni nebyl samozřejmostí.

„Předtím jsem skoro pět let divadlo vůbec nedělala, přestože jsem stála před kamerou… byla jsem nervózní. Pak se to samozřejmě otočilo a přišel pocit štěstí. Stát na jevišti a mít živý kontakt s divákem je prostě nepopsatelný pocit,“ svěřila se Seznam Zprávám.

Film a divadlo pro ni přitom nepředstavují soupeřící světy. Každý z nich jí nabízí jiný způsob práce a jiné herecké vzrušení. „Na filmu oceňuju sílu okamžiku před kamerou, celý ten svět je pro mě velmi přitažlivý. Jako hodinový strojek. A když všechny složky jedou ruku v ruce, je natáčení požitek. V divadle mám ráda zkoušení a dvouměsíční hledání postav.“

Protektor z ní udělal držitelku Českého lva

Před kamerou se začala výrazněji prosazovat v první polovině nultých let. Objevila se v dánském dramatu Praha a v roce 2007 si zahrála Čárkovanou ve filmu Jana Svěráka Vratné lahve. Zásadní zlom však přišel s válečným dramatem Protektor režiséra Marka Najbrta.

V příběhu manželů, jejichž soukromý život rozvrací nacistická okupace, ztvárnila herečku Hanu Vrbatovou. Za její výkon získala Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli. Film jí otevřel cestu k dalším výrazným, často velmi rozdílným postavám.

Diváci ji později viděli například ve filmech Rozkoš, Ztraceni v Mnichově, Skleněný pokoj, Teroristka, Bábovky, Mimořádná událost nebo Ostrov. Nevyhýbala se ani pohádkám. V Čertím brku hrála po boku Jaroslava Plesla a Václava Neužila, s nimiž se do té doby při natáčení potkávala spíše jednotlivě.

V pohádce Hodinářův učeň se zase proměnila v proradnou Lichoradku. Na postavě ji přitahovalo, že její zlomyslnost nebyla pouze temná a nepříjemná, ale měla v sobě také nadsázku a humor.

S Karavanem se dostala až do Cannes

Jednou z nejvýraznějších novějších kapitol její kariéry se stal film Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové. Road movie s Annou Geislerovou v hlavní roli měla v květnu 2025 světovou premiéru na festivalu v Cannes v soutěžní sekci Un Certain Regard. Český většinově produkovaný film se tím do canneské soutěže vrátil po více než třiceti letech.

Plodková ve snímku ztvárnila Petru a kvůli roli se několik měsíců učila italsky. Její výkon zaujal také členy České filmové a televizní akademie, kteří ji v roce 2026 nominovali na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Samotný Karavan nakonec získal cenu za nejlepší film.

V posledních letech se objevila také ve snímcích Výjimečný stav a Bubák, v televizním filmu Smetana nebo v seriálech Náhradníci, Vraždy v kraji a Mladá krev. Na podzim 2026 ji diváci uvidí v šestidílné detektivní minisérii České televize Hec, která propojuje kriminální zápletku s příběhem venkovské komunity, rodinnými konflikty a tématem víry.

Brýle dokážou podle ní změnit náladu i osobnost

Výraznou součástí jejího vzhledu jsou dlouhá léta brýle. Slabost pro ně měla už v pubertě, kdy si vytvářela sbírku nedioptrických modelů s různobarevnými skly a neobvyklými obroučkami. Jejím dlouholetým partnerem je navíc optik Filip Žilka, a tak má k brýlím blízko i v soukromém životě.

Nevnímá je jen jako praktickou pomůcku nebo módní doplněk. Podle ní mohou podobně jako kostým ovlivnit to, jak člověk působí na okolí i jak se sám cítí. „Je to jako s kostýmem. Můžu se měnit podle brýlí. S tím se dá docela hrát. Můžeš si najít brýle, které tě vystihnou, nebo chceš vypadat zábavně, že máš autoritu… Možností je moc,“ vysvětlila pro Český rozhlas.

Kvůli svému osobitému stylu bývá často označována za módní ikonu. Sama se však této nálepce brání. Těší ji, když někoho inspiruje, zároveň ale nechce mít pocit, že musí při každém veřejném vystoupení překvapovat novým nebo extravagantním modelem. „Ten je čistě svobodný a hravý, baví mě samu sebe skrz oblečení vyjadřovat. Mám nějaký základní šatník typu bílá trička, černé kalhoty, džíny a plus mě baví zajímavé střihy. Za dobu, co jsem víc vidět, šatník se mi oproti dřívějšku zklidnil, čímž se vlastně dostávám k tomu, že extravagance mě opustila. Mám pocit, že se oblékám úplně normálně, tak, aby mi v oblečení bylo dobře, abych se cítila v pohodě,“ popsala pro magazín Vlasta.

Pomáhá lidem a upozorňuje na stav přírody

Vedle herectví se dlouhodobě věnuje také dobročinným projektům. Spojila svou tvář například s organizací EDA, která poskytuje ranou péči rodinám dětí se zrakovým a kombinovaným postižením, a se spolkem ALSA pomáhajícím lidem s amyotrofickou laterální sklerózou.

Na sociálních sítích se neomezuje pouze na fotografie z natáčení nebo společenských akcí. Sdílí také témata spojená s politikou, životním prostředím a občanskou odpovědností. Odmítá přitom přesvědčení, že jednotlivec nemůže nic ovlivnit.

„Nemusíte dělat obrovské změny, abyste ‚zachránili svět‘. I když zasadíte třeba jen jeden strom nebo podpoříte spolek, který se zajímá dejme tomu o Amazonii či o místní revitalizaci, tak to všechno se počítá. Stoprocentně. Malé věci vedou k velkým věcem. Pokud bych ke všemu přistupovala bezmocně, neudělala bych vůbec nic,“ vysvětlila svůj přístup.

Z města utíká na chalupu

Nejvíce energie získává mimo Prahu, zejména na chalupě v Krkonoších. S partnerem se dlouhodobě věnují rekonstrukci domu i okolní zahradě. Plodková by na místě jednou ráda vytvořila menší arboretum a dát prostor různým druhům stromů a rostlin. Práce kolem chalupy pro ni není jen odpočinkem, ale také přirozenou náhradou cvičení. „Lýtko, biceps, cítím vše. Chalupa mě moc baví, baví mě přijet z velkoměsta do ticha,“ popsala pro magazín Kondice.

Ve svém životě se snaží netlačit na věci, které nelze uspěchat, a ponechávat prostor náhodě i přirozenému vývoji. „A mohu říct, že to funguje. Pokud je ale něco, za co se skutečně dokážu poprat, když je potřeba, tak rozhodně za pravdu a spravedlnost,“ uvedla.

Ani při pětačtyřicátých narozeninách nemá potřebu vracet se do minulosti s lítostí. Rozdíly mezi svou dvacetiletou, třicetiletou a současnou verzí vnímá jako přirozenou součást zrání. Nic z toho, co ji na cestě potkalo, by ale měnit nechtěla.

„Mám dojem, že ty změny jsou veliké. Ve dvaceti jsem si říkala, jak jsem dospělá. Byla jsem rychlá, netrpělivá, převeselá a pak zase přesmutná. Lítala jsem na miskách vah rychlostí blesku. Ve třiceti jsem už zpomalovala a měla jsem pocit, že už něco vím. A teď? Vím víc, ale tuším, že pořád je to málo. Rozhodně bych neměnila. Celý ten proces si užívám a ráda ho zpětně pozoruju. A mohu říct, že se těším na to, jaké to bude v padesáti.“

VIDEO: Naivky a jednoduché krásky už mám konečně za sebou, říká Jana Plodková

Zdroj: Žena.cz, Lidovky.cz, Seznam Zprávy, Kondice, Vlasta, Český rozhlas