Smáli se tomu všichni kolem. Až po letech Krejčíkové došlo, že to vlastně nebylo v pořádku

Aneta Krejčíková působí jako žena, kterou jen tak něco nerozhodí. Sama tvrdí, že v sobě má velkou chuť do života a snaží se k věcem přistupovat pozitivně. „Jsem takovej věčnej optimista,“ říká. Její příchod na svět přitom jednoduchý nebyl. Narodila se s váhou pod dva kilogramy a první týdny života strávila bez maminky, která se tehdy musela připravovat i na možnost, že její dcera bude mít zdravotní následky.

Ve třinácti pochopila, co chce dělat

K umění ji to táhlo odmalička, ale herectví objevila naplno až kolem třinácti let. „Říkala jsem si úplně: Wow, tohle je ono, to potřebuju dělat.“ Paradoxně tehdy měla pocit, že už začíná pozdě. O rok později už ale vstoupila do profesionálního světa a velmi rychle poznala i jeho méně příjemnou stránku.

Ve čtrnácti podle svých slov vypadala výrazně starší a okolí ji často hodnotilo spíš podle vzhledu než podle talentu. „Vadilo mi to, protože jsem cejtila, že tady nejde o nějaký moje herecký kvality,“ vzpomíná. Setkávala se také se sexistickými poznámkami starších kolegů. „Jako čtrnáctiletý dítě, jak se popere s tím, že jeho padesátiletej kolega má sexistický řeči, který nejsou příjemný, ale směje se tomu tamhleten, tamhleten, támhleten?“ popisuje tehdejší atmosféru.

Až s odstupem let si uvědomila, že některé věci, které tehdy považovala za normální součást branže, normální být nemusely. Zároveň ale tvrdí, že právě nepohodlné situace jí pomohly získat odolnost. „Dneska už mě málo co rozhodí, málo co urazí,“ říká. Podle ní je pro herce zásadní naučit se nebrat osobně každou poznámku a udržet si nad svou prací určitý nadhled.

Dlouho také bojovala s pocitem, že ji lidé vnímají především přes její vzhled. Dnes už má pocit, že svou prací dokázala něco jiného. „Dovolila jsem si dokázat všem ostatním, že nejsem jenom kus masa. Že prostě fakt tu práci miluju, dělám ji srdcem,“ říká. Přesto ani po letech nemá sebevědomí vyřešené jednou provždy. Někdy podle svých slov pochybuje tak silně, že má chuť s herectvím skončit. „Ale nikdy to není větší než ten pocit, že to dělat musím.“

Herectví jako práce i terapie

Právě herectví je pro ni totiž nejen zaměstnáním, ale i způsobem, jak ze sebe dostat emoce a energii. „Je to i nějaká terapie,“ přiznává. Největší oporu dnes nachází v práci, kterou má za sebou, a v důvěře lidí kolem sebe. „Stojím si za tou prací, kterou za sebou mám,“ říká. A právě na tom si postupně vybudovala sebevědomí, které už nestojí jen na tom, jak ji zrovna vidí ostatní.

VIDEO: Sexuálnímu agresorovi je jedno, co máte na sobě. Do rozkroku nekopejte, říká Houdek

Zdroj: Čestmír