Věk si příliš nepřipouštěl, byť dokázal s typickým humorem připomenout i jeho praktičtější stránky. Když přišla řeč na důchod, přiznal, že žádné velké rozčarování nezažil. „Já jsem už tehdy selským rozumem domyslel, že budu mít jednou malý důchod, tak nejsem zklamaný,“ smál se. Vzápětí ale přidal větu, která dnes zní o poznání silněji: „Tehdy jsem ale rozhodně nepočítal s tím, že se dožiju osmdesáti let…“
Později přišly skladby, které Yo Yo Band dostaly mezi nejpopulárnější české kapely. Rybitví, Karviná nebo Kladno zůstaly v rádiích po desetiletí a Tesařík s oblibou připomínal, že jeho vlastní texty byly oproti těm od Ivana Hlase podstatně poťouchlejší. „Karvinou a další napsal Ivan Hlas, to jsou lyričtější písničky, ty já nikdy neuměl. Já v nich mám spíš takovou poťouchlost.“
Cesta k profesionální hudbě přitom vůbec nebyla přímočará. Tesařík strávil čtrnáct let jako kulisák v Národním divadle, konkrétně ve Stavovském, tehdy Tylově divadle. Místo si zamiloval, ale když se část provozu přesunula do nové budovy Nové scény, odešel. „A shodou okolností, se štěstím, jsem se dostal k mytí oken! Stal se ze mě myč oken, to zní hezky, ne?“ vzpomínal s humorem.
Ve svých osmdesáti se ale mnohem raději díval dopředu než dozadu. Yo Yo Band měl naplánované další koncerty, přes zimu plesy a léto už bylo podle něj prakticky plné. „To mě drží při životě,“ řekl o vystupování. Vedle toho už patnáctým rokem učil techniku zpěvu a interpretaci na konzervatoři. Představa, že by zůstal doma a přestal být aktivní, mu byla úplně cizí. „Neumím si představit, že bych jen seděl doma a už nic nedělal.“
