Ostravský bard, kterého nejde jen milovat ani jen odsoudit. Nohavicův příběh pořád dráždí Česko

Jaromír Nohavica patří k nejvýraznějším českým písničkářům. Jeho tvorba oslovila několik generací posluchačů, jeho koncerty bývají vyprodané a mnoho jeho textů už dávno zlidovělo. Zároveň jde ale o osobnost, která dlouhodobě vyvolává silné reakce. Vedle uznání a významných ocenění se k jeho jménu vracejí i kontroverze spojené se Státní bezpečností nebo s Puškinovou medailí, kterou převzal od ruského prezidenta Vladimira Putina.

Samouk z Ostravy

Po maturitě začal Nohavica studovat na Vysoké škole báňské, školu ale nedokončil. Později dálkově vystudoval střední knihovnickou školu v Brně. Než se stal profesionálním umělcem, prošel několika zaměstnáními. Pracoval jako dělník i knihovník a od roku 1981 se živí jako umělec na volné noze.

Hudba ho provázela od dětství. Svou první písničku složil už v osmi letech, na kytaru ale začal hrát až o pět let později. Nikdy neprošel klasickým hudebním vzděláním, přesto se jako samouk naučil nejen na kytaru, ale také na housle, flétnu nebo tahací harmoniku.

Začínal s regionálními skupinami Atlantis a Noe, psal také pro rockovou skupinu Majestic a spolupracoval s Českým rozhlasem v Ostravě. Jeho písně se postupně dostávaly i k známým interpretkám. Zpívaly je například Marie Rottrová nebo Věra Špinarová. Vedle vlastní tvorby se později věnoval také divadlu a skládal hudbu i texty pro inscenace v Těšínském divadle, pražském Divadle Na Fidlovačce nebo ostravském Divadle Petra Bezruče.

Písně, které se šířily i přes zákazy

Výrazněji na sebe Nohavica upozornil na národním finále Porty v roce 1983, kde vyhrál diváckou anketu o nejvýraznější osobnost. Zaujal mimo jiné písní Pánové nahoře, která vycházela z tvorby francouzského literáta Borise Viana a otevřeně mířila proti nekontrolované moci.

Ačkoli měl zákaz vystupovat na některých oficiálních akcích, jeho popularita rostla. Pravidelně se objevoval vysoko v žebříčcích ankety Zlatý slavík, a to hlavně díky posluchačům, kteří jeho tvorbu znali z neoficiálních zdrojů.

Darmoděj a první velká alba

Prvního oficiálního alba se Nohavica dočkal v roce 1988. Deska Darmoděj byla složená z nahrávek živých vystoupení z let 1987 a 1988 a kritika ji přijala velmi příznivě. Brzy poté následovaly další výběry a Nohavicovo postavení na české písničkářské scéně ještě zesílilo.

Sám ale později přiznával, že role veřejně vnímaného bojovníka mu nebyla vždy příjemná. „V roli bojovníka jsem se necítil dobře. To je jeden z důvodů, proč jsem byl v té době tak nejistý a utíkal jsem – dovnitř do sebe," vzpomínal.

Začátkem devadesátých let se jeho vnitřní nejistota spojila i s alkoholem, který ho nakonec dovedl až do léčebny ve Šternberku. O mnoho let později o tomto zlomu mluvil jako o osvobození. „Od chvíle, kdy jsem vešel dveřmi do léčebny ve Šternberku, naprosto. Jedenáct let to držím. Ale slovo držím je špatné. Nedržím. Nic držet nemusím, cítím vše jako osvobození, nikoli jako bič nad sebou. Obávám se, že kdyby to měl být bič, asi bych zase začal. Podobně to mám s kouřením. Co jsem přestal pít, asi po dvou letech jsem přestal i kouřit. A to jsem kouřil velmi hodně,“ prohlásil v rozhovoru v roce 2003.

Od Mikymauzolea ke Třem čuníkům

V roce 1993 natočil Nohavica ve spolupráci s Karlem Plíhalem své první regulérní studiové album Mikymauzoleum. O rok později následovala deska Tři čuníci, která se stala jedním z jeho nejznámějších projektů pro děti. Vedle alba vydal také stejnojmennou knihu s říkadly a pohádkami.

Nohavicova tvorba se vždy pohybovala mezi vážností, ironií, lidovostí a schopností vyprávět jednoduché příběhy tak, aby v nich posluchači našli vlastní zkušenost. Právě tato kombinace z něj udělala autora, který dokázal oslovit publikum napříč generacemi.

Nohavica později vynucenou spolupráci přiznal. Odmítl však, že by lidi vědomě udával. Podle dobového tisku na něj tajná policie tvrdě tlačila a vydírala ho hrozbou vězení za pobuřování. Aféra silně poznamenala jeho veřejný obraz. Po jejím zveřejnění se zpěvák načas stáhl z médií a téměř neposkytoval rozhovory.

Téma StB se k jeho jménu vrací dodnes. Pro část publika zůstává nepřekročitelným problémem, jiní jeho tvorbu od minulosti oddělují. Právě v tom spočívá rozpor, který Nohavicu dlouhodobě provází: je výrazným autorem a zároveň osobností, kolem níž se opakovaně otevírají otázky morálky, odpovědnosti a veřejné paměti.

Puškinova medaile a vztah k ruské kultuře

Další kontroverzi vyvolala Puškinova medaile, kterou Nohavica v roce 2018 převzal od ruského prezidenta Vladimira Putina. Po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2022 část veřejnosti očekávala, že ocenění vrátí. Na rozdíl od některých jiných oceněných to ale Nohavica odmítl.

Jeho vztah k ruské kultuře je dlouhodobý. Od počátku své tvorby měl na repertoáru kromě vlastních písní také texty ruských básníků a písničkářů, například Bulata Okudžavy, Vladimira Vysockého nebo Alexandra Bloka. Právě tato blízkost k ruské literární a hudební tradici je jedním z důvodů, proč jeho rozhodnutí kolem medaile vyvolalo tolik debat.

Baník, sport a písně z hřiště

Vedle hudby patří k Nohavicovým velkým vášním sport, především fotbal. Je známým fanouškem ostravského Baníku a podílel se také na jeho hymně. Sám později popisoval, že se do nahrávání zapojil na žádost fanoušků.

„Když ji fanoušci natáčeli, oslovili mě, jestli bych jim nepřišel pomoct. Vzal jsem heligonku a šel do studia. Tam čtyřicet nejtvrdších fanoušků. Ale znáte Ostravu – ranař, ale rovný kluk. Řekl jsem: ‚Ukažte, co máte.‘ Zazpívali ‚Baníčku, my jsme s tebou‘ a já pochopil, že není třeba přidat ani tón. Je to dokonalá, jednoduchá píseň. Společně jsme ji jenom sestavili tak, aby dobře zněla na nahrávce," uvedl v roce 2005.

Sportovní tematiku promítl i do dalších písní, například Sportu zdar, Cyklistika nebo Ragby. Stejně jako u jiných témat dokázal i sport zachytit s humorem, civilností a smyslem pro detail.

Hrál téměř všude

Nohavica během své kariéry objel nespočet sálů, kulturních domů, klubů i velkých hal. Sám kdysi shrnul, že hrál „snad všude“. „Projel jsem Čechy, Moravu, Slezsko a kus Polska. Když jsem jezdil vlakem, znal jsem i jízdní řád. Přesně jsem věděl, kde mám přestupovat.“

Vedle menších koncertních prostor vystoupil také v největší české hale, pražské O2 areně, a koncertoval i v zahraničí, například v Londýně, Dublinu nebo Chicagu. Jeho publikum tak dávno nepředstavují jen posluchači z Ostravy a okolí, ale fanoušci napříč Českem i za hranicemi.

Jaromír Nohavica zůstává jednou z nejvýraznějších a zároveň nejrozporuplnějších postav české hudby. Je písničkářem, jehož texty si lidé zpívají desítky let, ale také osobností, u níž se znovu a znovu vrací otázky minulosti a veřejné odpovědnosti. A právě tento rozpor z něj dělá postavu, kterou nelze jednoduše zařadit ani odbýt jednou větou.

VIDEO: Nohavica oslovuje davy, pro Putina je dobré mít přítele v řadách nepřítele, říká Fischer