Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

„Odsoudili ji skoro všichni.“ Máma nesla vinu, Havel zůstal ikonou. Kohoutová dnes tenhle pohled odmítá

Berenika Kohoutová otevřeně mluví o tom, jak náročné je skloubit mateřství, práci a partnerský život. Vrací se i ke svému dětství, prvnímu manželství a vztahu s maminkou Irenou Obermannovou. Bez příkras přidává i svůj pohled na Václava Havla a chování mužů k ženám.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do preferovaných zdrojů pro Google vyhledávání a do oblíbených na Google zprávách

Berenika Kohoutová nikdy nepatřila k lidem, kteří by se snažili svůj život lakovat narůžovo. Vedle herectví, hudby a dalších projektů je dnes především mámou dvou dětí a sama přiznává, že skloubit všechny role dohromady bývá někdy pořádný nápor. „Je toho strašně moc na všechny, si myslím obecně, na matky i na otce, ale teda na matky především,“ říká s tím, že o to složitější situace je pro ženy, které se vedle rodiny snaží dál věnovat své práci.

Související

S humorem mluví především o prázdninách, které podle ní dokážou rodičovské síly pořádně prověřit. Na jedné straně si užívala, že může být s dětmi, na druhé po týdnech nepřetržité péče zjistila, že sama sebe téměř přestala vnímat.

„Byla jsem strašně šťastná, že jsem s těma dětma mohla bejt, ale pak jsem zjistila, že jsem třeba třicet dní v kuse neměla fokus na sebe jako vůbec.“ Nakonec potřebovala na chvíli odjet a „najít sama sebe zpátky, vyhrabat někde Bereniku odněkud z temna.“

Reklama
Reklama

Právě podobné pocity podle ní stále narážejí na představu, že správná matka by měla chtít každou volnou chvíli trávit výhradně s dětmi. Kohoutová se proti tomu vymezuje. „Absolutně miluju svoje děti, dělám pro ně naprosto první a poslední, ale neznamená to, že si budu odpírat veškerý svoje dosavadní potřeby,“ říká. Jednou z nich je práce, druhou pak čas strávený pouze s partnerem. „Chci bejt s tím partnerem někdy bez těch dětí, abysme mohli vůbec tu rodinu nějak normálně vést.“

Související

Ani pevný vztah podle ní totiž není vůči náporu každodenního rodičovství imunní. O svém manželství mluví jako o vztahu postaveném na pevných základech, zároveň ale bez příkras přiznává, že děti partnerskou dynamiku zásadně promění. „S těma dětma je to záhul strašnej. Ten vztah trpí prostě. To je jasný.“ Problém přitom nemusí znamenat velkou krizi. Někdy stačí běžný provoz, ve kterém dva lidé zjistí, že si během dne prakticky nestihli nic říct.

„Byla jsem až moc rozumný dítě“

Možná právě proto dnes jinak přemýšlí i o vlastní rodině. Její rodiče se rozešli, když jí bylo pět let, a ona sama o sobě říká, že byla „až moc rozumný dítě“. „Já byla opravdu to dítě, ze kterýho se stal ten dospělák trošku,“ vzpomíná. Poslouchala rozhovory dospělých, silně vnímala matčin smutek a babička ji podle jejích slov „slušně očkovala proti tátovi a proti chlapům obecně“.

Postupně se tak dostala do role, kterou sama s nadsázkou přirovnává k rodinné terapeutce. „Je to tak doteď a já už bych klidně nemusela. Nebo bych mámě mohla poslat nějakou fakt hodně vysokou fakturu.“

Související

Přesto v ní zkušenost z dětství nezničila představu o fungujícím vztahu. Naopak. „Já jsem tak nějak vždycky věděla nebo chtěla jsem, asi jsem si to nějak vzala do hlavy, že budu mít prostě tu fungující hezkou rodinu s tím dobrým chlapem,“ říká. A s typickou sebeironií dodává, že se jí to podařilo „napodruhé“.

Rozvod jako konec jedné cesty, ne života

První manželství skončilo rozvodem, který ale tehdy nevnímala jako životní katastrofu. Když jí tehdejší partner při rozchodu řekl, že „život není konstanta“, něco se v ní podle jejích slov paradoxně uvolnilo. „Řekla jsem si: S tebou asi nechci vlastně bejt. Tak to je dobrý, čau.“ Větu si nakonec dokonce přenesla do vlastní písně.

Máma, Havel a stará kauza novým pohledem

Výraznou součástí jejího příběhu zůstává také vztah s maminkou, spisovatelkou Irenou Obermannovou. Kohoutová přiznává, že ji dlouhá léta provázely otázky spojené s její knihou a Václavem Havlem. Dnes už ji celé téma spíš unavuje, zároveň ale připouští, že by si přála, aby na tehdejší kauzu společnost jednou dokázala pohlédnout jinýma očima.

Související

Podle Kohoutové totiž dlouho existovala tendence některé významné muže oddělovat od toho, jak se chovali v soukromí. U Václava Havla jeho politický a kulturní význam nijak nezpochybňuje, odmítá ale představu, že by kvůli němu měl stát mimo běžná měřítka partnerského chování.

„Politicky nebo kulturně já mu to absolutně neupírám a vlastně s tím souzním,“ říká. Jenže pro ni samotnou už nestačí, když někdo dělá velké věci navenek. „Hele, nejseš pro mě cool, když sice děláš suprově něco pro společnost a pro lidi, ale chováš se jako fakt hnusně doma. To už ne. To mě nebaví, promiň.“

Podobnou změnu pohledu vnímá také v tom, jak ženy mluví o chování mužů, které se ještě před několika lety často přecházelo jako něco běžného. Sama přiznává, že v nepříjemné situaci není vždy jednoduché okamžitě nastavit hranice. Člověk se někdy zasměje, až později mu dojde, že poznámka byla za hranou. Proto jí vadí argument, že žena měla jednoduše říct, že jí něco není příjemné. Podle Kohoutové by bylo mnohem lepší, „kdyby to ty chlapi neříkali, než aby se ty holky začaly umět bránit“.

Dnes navíc podobná témata vnímá i očima matky dcer. Doufá, že jejich generace bude sebevědomější a bude mít jednodušší cestu k nastavování vlastních hranic. Sama ale současně ukazuje, že síla nemusí znamenat zvládat všechno bez zaváhání. Někdy může být stejně důležité přiznat, že je toho moc, na chvíli odejít od rodinného chaosu a znovu v něm najít samu sebe.

Berenika Kouhoutová / Má duše není na prodej | Video: Showtime na CNN Prima NEWS
Reklama
Reklama
Reklama