Na zvířátkách a kytičkách vydělala miliony, dnes žije jako bezdomovkyně: Lenka Kořínková slaví sedmdesátiny

Lenka se narodila v roce 1956 v Opavě do umělecké rodiny, což předurčilo její budoucí dráhu. Po studiu na pražské konzervatoři se okamžitě stala jednou z nejsledovanějších tváří své generace. Už během studia hostovala v divadle Semafor i v divadle E. F. Buriana a po maturitě zpívala u Petra Hanniga, se kterým i nějaký čas žila. Její filmová kariéra nabrala raketový směr díky režisérovi Juraji Herzovi a jeho komedii Holky z porcelánu, kde ztvárnila Marušku Koudelkovou. Film sice provázely problémy s cenzurou, ale u diváků sklidil obrovský úspěch a Lenka v něm vypadala jako nevinná panenka. Sama Kořínková však na tuto roli nevzpomíná ráda. „Na Holky z porcelánu jsem alergická a nechápu, jak se může něco tak infantilního lidem líbit,“ uvedla s upřímností sobě vlastní.

Tvrdí, že jí role Marušky zkazila možnost dělat v kariéře něco jiného, protože ji okamžitě zaškatulkovala do typu naivních a infantilních dívek. Následovaly další hity, jako legendární Léto s kovbojem s ikonickou scénou s prasklými kalhotami nebo role lesní panny v Básnících. Režiséři milovali její roztomilou tvářičku v kontrastu s velmi ženským tělem a Lenka se nebála ani odvážných scén. „Nikdo mě do nich nenutil. Prostě se mě zeptali a já na to přistoupila. Nemám v sobě vypěstovaný stud,“ vysvětlovala své tehdejší nastavení. Jenže sláva měla i stinnou stránku – neustále jí bylo předhazováno, že bude hrát jen „sexbomby“, což v ní vyvolalo touhu za každou cenu zhubnout, což později hraničilo s mentální bulimií.

Zvířátka, kytičky a miliony na kontě

Po sametové revoluci se Lenka s velkou slávou vrátila do vlasti, ale čekalo ji zklamání. Režiséři už pro ni uplatnění neměli, protože z rolí naivních holek dávno vyrostla. Jedinou výraznější příležitost dostala ve snímku Corpus Delicti. Ve stejné době se však začal rodit úplně nový fenomén – dělená strava, kterou nazvala S.P.L.K., tedy Stravování podle Lenky Kořínkové. Její systém postavený na rozdělení potravin na „zvířátka“ a „kytičky“ vyvolal v 90. letech naprosté šílenství. Napsala celou řadu knih, kterých se prodaly stovky tisíc výtisků a Lence vydělaly miliony korun. Ke své metodě, která rozděluje stravu na skupinu kytičkovou, zvířátkovou a neutrální, se přitom stavěla velmi pragmaticky. „Já jsem se nezajímala o enzymy a vitamíny. Mě to nezajímalo, pro mě bylo podstatný, jestli je mi dobře,“ prohlásila rezolutně Lenka, která na sebe v té době poutala pozornost i tím, že nosila každou botu jinou. Ačkoliv moderní odborníci její metodu kritizují jako vědecky nepodloženou, Lenka si stála a dodnes stojí za svým: „Já takhle jim 28 let a je to evidentně vidět.“

Nelítostná realita a chlast

Ani bohatství a úspěch jí však štěstí nepřinesly. Na její psychiku začalo tlačit mnoho faktorů: odsuzování po návratu z emigrace, rozpad manželství s Karlem Klusákem, těžký úraz ruky, kdy jí hrozila amputace, a vážná nemoc bratra. Útěchu začala hledat na dně skleničky. Situace eskalovala v roce 2005, kdy republiku obletěly fotografie namol opilé herečky ležící v příkopu u cesty. Lenka reagovala svým typickým, vzdorným způsobem: „Já si můžu chlastat, jak chci, a co je komu do toho?“ Přesto si uvědomovala, že situace je vážná, a vyhledala pomoc u odborníků. Léčbu v psychiatrické léčebně však nevydržela dlouho, už po týdnu podepsala revers. V těchto těžkých chvílích jí pomáhal i druhý manžel, o sedmnáct let mladší fotograf David Holas, se kterým se však v roce 2012 rozvedla.

Angličtina „selským rozumem“ a život nomáda

Dnes je Lenka Kořínková především vyhledávanou lektorkou angličtiny. Její metoda je jak jinak než zcela originální. Nazvala ji „Angličtina selským rozumem“ a je postavena na logických vysvětleních namísto suchých gramatických pouček. „Vedu studenty tak, aby všemu, co se učí, plně rozuměli. Získávají tak vnitřní jistotu, angličtina je začne bavit,“ vysvětluje na svém webu.

A stejně nekonvenční jako její hubnoucí či výuková metoda, je i Lenčin životní styl, který se ani věkem nemění. Otevřeně přiznává, že je v podstatě „bezdomovkyní“ s trvalým bydlištěm na obecním úřadě. Podle jejích slov je to praktické: „Já se ráda stěhuju, a když máte bydliště na úřadě, nemusíte si pořád měnit údaje v občance.“ Navíc nenávidí domácí práce a vaření. Když se ohlíží za svým životem, drží se slibu, který si dala při umírání svého bratra: že nikdy nesleví ze své svobody myšlení, konání a projevu. Lenka Kořínková tak do své sedmdesátky vstupuje jako žena, která sice několikrát padla na dno, ale pokaždé se dokázala zvednout a jít dál svou vlastní, byť ne pro každého pochopitelnou cestou.

Zdroje: lenkakorinkova.cz, MÁTE SLOVO, 13. komnata Lenky Kořínkové, readzone.cz, csfd.cz