Nedávno jste se zúčastnila kulturistické soutěže, že které jste si odnesla hned dvě medaile. Co bylo impulzem do tak náročného projektu jít?

Během života si dávám různé výzvy, tahle nebyla první a k těm čtyřicátinám to nějak padlo jako nápad shůry. Několik let mi různí lidé říkali - hele, vždyť cvičíš pravidelně, nechceš to zkusit? Ale já jsem věděla, co to obnáší, a říkala jsem jim, že nejsem pitomá. Ale teď se mi tak dobře trénovalo s novým trenérem, kterého jsem potkala během covidu, a byla jsem v životní formě, tak jsem mu říkala - Marťas, nedáme to teď? Nejdřív to odmítl, ale vysvětlila jsem mu, že chci jen jeho a že mě jinak připraví o životní sen. Trochu jsem ho vydírala, přiznávám, takže nakonec kývl. Věnoval se mi pět dní v týdnů a musím říct, že se z něj stal můj nejlepší kamarád.

Ono by to asi jinak nešlo, když s někým tak intenzivně trávíte čas, musíte si sednout.

Byl mi i vrbou a vnímal, když mi není dobře. Chytla jsem například střevní virózu, ale musela jsem s tím trénovat. A nemohla jsem změnit jídelníček a dát si třeba suchý rohlík, jako všichni ostatní, když je jim špatně. Možná se to nezdá, ale takový rohlík má strašně moc kalorií. Musela jsem si dát to těžké maso, a tak jsem měla opravdu strach, co to se mnou udělá. Nebyla jsem zkušená, byla jsem v takovém režimu poprvé.

Takhle silnou vůli jste měla vždycky?

Nevěděla jsem, že takovou vůli mám, ale manžel mi říkal, že jsem taková a nechápe, co mě na tom překvapilo. Je pravda, že pro cokoliv se v životě rozhodnu, tak že už to pak nevzdám. Jsem takový ten Hujer, nepodvádím a nesnažím se sama sebe obalamutit.

Co bylo během toho půl roku přípravy nejtěžší?

Že jsem musela obětovat jídlo. Tréninky nebyly problém a já jsem třeba na záda zvedala tolik, co kluci. Ale nikdy v životě jsem nedržela žádnou dietu. Jsem čuně, můj manžel taky, my sníme cokoliv. Měla jsem chutě i na věci, které jinak nejím. Utrpení bylo pokaždé v kavárně, kde jsem si kupovala kávu, a musela koukat na vitríny se zákusky. Půl roku jsem si říkala Hani, je to jenom pět měsíců. Jedla jsem striktně jen maso a k tomu rýži nebo brambory. Ráno pořád jen vajíčka na milion způsobů. Těstoviny, které miluju, jsem za tu dobu neměla ani jednou.

Během soutěže jste měla na sobě hnědý nástřik. Jak taková procedura probíhá?

Nebylo to pro mě úplně příjemné. Kůže musí být důkladně ošetřená peelingem, aby to bylo rovnoměrné. Den předtím jdete na první nástřik, ve kterém je samoopalovací přípravek. V tom musíte bez osprchování spát, což pro mě, která je posedlá hygienou, bylo strašné. Taky tím zaděláte celé povlečení. Ráno je druhá fáze nástřiku. A problém je třeba dojít si i na toaletu.

Měla jste také nádherné třpytivé plavky.

Inspiraci jsem našla na ruském instagramovém účtu firmy, které to dělá už dlouhou dobu. Ty jsem pak zadala tady v Česku do výroby. A je to poměrně nákladné, protože ty moje stály čtrnáct tisíc. Pak už se to jen dozdobí bižuterií. 

Vrátila jste se po soutěži ke svému normálnímu jídelníčku?

Teď už na to jídlo koukám úplně jinak. Já už si prostě večer toho pribiňáka, nanuka nebo třeba mísu plnou ovoce nedám. Naučilo mě to nad jídlem přemýšlet, abych tělu dávala opravdu to, co potřebuje.

Plánujete v podobných projektech pokračovat?

Takových otázek jsem dostala strašně moc, protože formu jsem měla podle lidí, co tomu rozumí, dobrou  Ale moje rodina zažila během toho půl roku strašně omezený život. Nejeli jsme na dovolenou, nešli jsme na večeři a nevím, jestli bych je tomu znova chtěla vystavovat. A manžel mi taky řekl, že jestli budu ještě jednou závodit, tak že se rozvedeme. Ale u mě nikdy nevíte a já sama nevím, co mě napadne.

Vaše manželství si v minulosti prošlo vážnou krizí.

Rok jsme byli od sebe. Nebýt našeho syna, tak bychom se rozešli. Ale když se rozvedeme, tak by Andreásek nemohl být se svým tátou každý den, to by bohužel nešlo, manžel by si našel partnerku, já partnera a nebylo by možné nějaké soužití a to mě strašně trápilo. A po tom roce jsme došli k tomu, že máme nějaké chyby, že nikdo není dokonalý a že to zkusíme nějak zachránit. Takže bůh ví, jak to dopadne, ale bylo by moje přání, kdyby nám to vydrželo do konce života.

Kdo z vás udělal po roce odloučení první krok?

Manžel dlouho bojoval, ale já jsem palice dubová a potřebovala jsem asi čas, abych nějaké věci vstřebala a ujasnila si priority. A asi jsem to byla já, kdo vyšel vstříc tomu, že bychom to mohli společně ještě zkusit.

Umíte se omlouvat?

Ano, ale naučila jsem se to až s postupujícím věkem. A doteď se mi u toho strašně křiví pusa. Sice to udělám, protože vím, že je to správné, ale není mi to přirozené. Je ale zajímavé, že to takhle mám jen v tom partnerském životě. V ostatních úrovních s tím problém vůbec nemám, co je vlastně smutný, protože partner by měl být ten hlavní.

Co vás teď v nejbližší době čeká?

V červnu odlétáme na dovolenou. A poprvé v životě jedeme na delší dobu než jen týden. Říkala jsem si, že si ti moji kluci zaslouží pořádný výlet po tom, co se mnou půl roku vydrželi. Takže jedeme na jedenáct dnů a vybrali jsme si krásný rodinný hotel na Kypru, protože v současnosti se naše dovolené řídí hlavně tím, aby tam byl spokojený Andreásek. No a srpnu nás čeká výlet do Las Vegas, kam manžel poletí pracovně. To bude na dva týdny, ale to bude malý u babiček.

Nebude mít problém s tím, že rodiče tak dlouho neuvidí?

Vůbec ne. On je neskutečně sociální. Když ho například vezu k našim, tak už mě popohání, abych odjela, že tam chce být sám. A já se mu nedivím. Naši mají srub a k tomu pozemek velký čtyři tisíce metrů, kde má bazén, houpačku a prolejzačky. S mým taťkou jezdí na výlety. Je v těch nejlepších rukou.