Klaunský nos mu určil osud. Bolek Polívka mohl být biologem, nakonec ovládl divadlo i film

Dobré herecké příležitosti přirovnává k malým zázrakům, které vzniknou jen tehdy, když se ve správnou chvíli potkají vhodný herec, režisér i scénář. Bolek Polívka měl během své kariéry takových zázraků hned několik. Z chlapce fascinovaného přírodou vyrostl jeden z nejosobitějších českých herců, komiků a mimů, který dokáže během několika vteřin rozesmát publikum a vzápětí jej dojmout.

První roli dostal už jako čtyřletý

K divadlu přivedli Bolka Polívku jeho rodiče, kteří se věnovali ochotnickému hraní. Zásadní vliv měl především tatínek, povoláním drogista, jenž sám kdysi toužil stát se profesionálním hercem. Syna proto odmalička brával na zkoušky ochotnického souboru v místní sokolovně.

„Nikdy nezapomenu, jak jsem s ním poprvé přišel v sokolovně do šatny mezi ochotníky. Ta nádherná vůně líčidel!“ vzpomínal později Polívka. První divadelní roli dostal už ve čtyřech letech a otec mu k ní připnul vlastnoručně vyrobený klaunský nos. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, jak symbolické toto gesto jednou bude.

Místo herectví ho lákala příroda

Divadlo přitom dlouho nebylo jedinou oblastí, která mladého Polívku zajímala. Věnoval se tenisu i stolnímu tenisu a rád vyrážel do lesů v okolí Vizovic. Pozoroval ptáky, zajímal se o hmyz a na střední škole vážně uvažoval o studiu biologie.

Přemýšlel, že zůstane v Kanadě

V roce 1969 se Polívka vydal za svým bratrem do Toronta a nějaký čas zvažoval, zda se v Kanadě neusadí. Nakonec se ale vrátil do Československa a spojil svou další profesní cestu s brněnským Divadlem Husa na provázku.

Právě tam se mohl naplno věnovat pantomimě, autorským hrám i režii. Postupně vytvořil vlastní divadelní svět, v němž se mísila klaunská nadsázka, improvizace, poezie, groteska i melancholie. Jeho humor nikdy nestál pouze na pointě. Často se za ním ukrývala osamělost, lidská slabost nebo touha po svobodě.

Bohuš z Dědictví zlidověl

Před filmovou kamerou se objevil mimo jiné v Baladě pro banditu, opravdovou pozornost diváků si však získal zejména díky spolupráci s režisérkou Věrou Chytilovou. Zahrál si v Kalamitě nebo Šaškovi a královně, ale nejslavnější se stala postava Bohuše Stejskala ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag, na jehož scénáři se také podílel.

Rázovitý vesničan, kterému nečekané dědictví převrátí život naruby, se stal jednou z nejznámějších postav české polistopadové kinematografie. Hlášky z filmu postupně zlidověly a Bohuš se s Polívkou spojil natolik, že jej někteří diváci dlouho vnímali především prostřednictvím této role.

Polívka ale opakovaně ukázal, že jeho herecký rejstřík sahá mnohem dál. Výrazné příležitosti dostal také ve filmech Zapomenuté světlo, Pelíšky, Pupendo nebo Musíme si pomáhat. Za výkony v Zapomenutém světle a Musíme si pomáhat získal Českého lva. Na Oscara byl nominován film Musíme si pomáhat, nikoli Polívka osobně.

Velké role jsou podle něj malé zázraky

K mimořádné roli podle Polívky nestačí pouze talent. Herec musí mít odpovídající věk i vzhled a zároveň potřebuje dobrý scénář, citlivého režiséra a správnou příležitost.

Valašským králem se stal v Manéži

V roce 1993 založil v Brně vlastní Divadlo Bolka Polívky, které se stalo domovem jeho inscenací i hostujících souborů. Na své začátky přitom nikdy nezapomněl. Do programu zval také ochotníky z rodných Vizovic a do Valašska se pravidelně vracel.

Ve stejném roce jej herec Radek Brzobohatý v televizní Manéži slavnostně korunoval valašským králem. Titul dokonale zapadl k Polívkově veřejné image, přestože vztah k rodnému kraji pro něj nebyl jen součástí humoru.

„Když vidím Vizovice a sokolovnu, vybaví se mi dětství, tatínek a ochotníci,“ svěřil se. Ve Vizovicích má dokonce vlastní sochu, která připomíná, že na své kořeny nezapomněl ani po desetiletích strávených na velkých scénách.

S Marcelou Černou, kterou si vzal v roce 2020, má syny Jana a Františka Antonína a dceru Marianu. Dlouholetou partnerku si vzal až po mnoha společně prožitých letech. „Kdysi jsem slíbil, že až jí bude padesát, tak si ji vezmu a udělám z ní mladou paní. Že to bude taková sociální plastika,“ vysvětloval s typickým humorem. Později však přiznal, že pro Marcelu byla svatba důležitější, než si původně uvědomoval.

S Annou vytvořil představení DNA, s Vladimírem zase navázal na slavného Šaška a královnu inscenací Šašek a syn. Společné hraní pro něj není jen profesní spoluprací, ale také možností být svým dětem nablízku. „Hraje se mi s oběma výborně, je to přece jen bližší než s kýmkoliv jiným,“ pochvaloval si. „A pak je tam ten skrytý důvod: být s nimi, trávit s nimi čas.“

Nemá rád ani přehnané soupeření mezi oběma městy. „Tyhle fóry mezi Brnem a Prahou jsou někdy sranda, ale někdo to bere moc vážně a nadávají si pak opravdu, to není dobré,“ upozornil.

Po desetiletích na scéně tak zůstává především hercem, který se odmítá nechat uzavřít do jediné škatulky. Může být králem, klaunem, hospodským bohémem i nenápadným mužem s těžkým osudem. A když se objeví další z jeho „malých zázraků“, stále dokáže překvapit publikum stejně jako chlapec, kterému kdysi tatínek připnul první klaunský nos.

VIDEO: Nebyl ani optimista, ani pesimista, ale melancholický a hořký komentátor, ke smrti měl ironický vztah, říká herec Boleslav Polívka

Zdroj: iDnes.cz, Český rozhlas, Divadlo Bolka Polívky, Filmový Přehled, Novinky.cz