František Filipovský zemřel 26. října 1993 v Praze ve věku 86 let. Letos na podzim tak od jeho odchodu uplyne už 33 let. Za sebou zanechal přes šest desetiletí práce pro divadlo, film, rozhlas i televizi a stovky nejrůznějších postav. Přitom sám o svém hereckém typu mluvil bez velkých iluzí. „Nikdy jsem nehrál hrdiny. Hrál jsem vždycky a nejraději drobného človíčka, který se pachtí životem za kouskem lidského štěstí, a nalézaje jej, ohlíží se rozpačitě kolem sebe, jako by se ptal, jestli mu skutečně patří.“
Filipovský se navíc zapsal i do úplných počátků československé televize. Když 1. května 1953 začalo zkušební televizní vysílání a porouchala se technika určená k přehrávání připraveného programu, právě on živě zaskočil a před kamerou předvedl Harpagona z Lakomce. Záběry, které se dnes často ukazují jako dokument prvního vysílání, jsou ve skutečnosti rekonstrukcí natočenou o několik let později.
„Babička seděla, nahazovala, on si to přeříkával. Pracoval hodně a rád. V tom křesle strávil poslední dva roky života, kdy už nemohl mluvit a bylo to s ním už hrozně špatné. Naproti němu sedávala babička. Bylo to smutné, ale také krásné vidět dva lidi, kteří spolu šedesát let drží. Drželi spolu až do konce. Strašně mi to dalo,“ vzpomínala Wolfová.
Poslední období Filipovského života bylo v ostrém kontrastu s tím, čím se celý život proslavil. Po mozkové příhodě měl vážné problémy s řečí a nakonec přestal mluvit úplně. Vnučka Pavlína Wolfová vzpomínala, že rodina sledovala jeho postupné slábnutí a věděla, že se blíží konec. Přesto podle ní zůstával obklopený blízkými.
