Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

„Budu to ještě umět s někým být?“ Klára Issová otevřeně o samotě, vztazích i strachu z budoucnosti

Klára Issová otevřeně přiznává, že velkou část života byla sama na sebe až příliš tvrdá. Perfekcionismus, sebekritiku i potřebu mít věci pod kontrolou postupně začala rozplétat s pomocí psychologie, koučů i vlastní práce na sobě. Dnes už prý mnohem rychleji pozná okamžik, kdy na sebe znovu začíná tlačit.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do preferovaných zdrojů pro Google vyhledávání a do oblíbených na Google zprávách

Pomáhá jí zdánlivě jednoduchá věc: na chvíli zastavit běžící kolotoč. „Jsou to takový mini zastaveníčka, který jsem si prostě naučila už dělat třeba během dne a pomáhá to,“ popisuje. Místo dalšího výkonu si dnes dokáže položit otázku, co vlastně potřebuje. Někdy podle ní stačí tři minuty, jindy chvíle ticha. „Bejt na sebe přesně víc laskavý, víc jemnej, nechtít hnedka to po sobě.“

Související

Pomáhá jí zdánlivě jednoduchá věc: na chvíli zastavit běžící kolotoč. „Jsou to takový mini zastaveníčka, který jsem si prostě naučila už dělat třeba během dne a pomáhá to,“ popisuje. Místo dalšího výkonu si dnes dokáže položit otázku, co vlastně potřebuje. Někdy podle ní stačí tři minuty, jindy chvíle ticha. „Bejt na sebe přesně víc laskavý, víc jemnej, nechtít hnedka to po sobě.“

Rodinné vzorce si nesla i do vztahů

Hodně věcí dnes spojuje s prostředím, ve kterém vyrůstala. Její otec uměl být podle ní vřelý a podporující, zároveň měl ale velmi silnou a někdy výbušnou energii. Teprve po jeho smrti se na některé vzpomínky začala dívat jinak. „Až když táta nebyl… jsem si někdy vzpomněla a říkám: Jo, ale on mi fandil,“ říká. „Sice to třeba komunikoval způsobem, kterej mi nebyl příjemnej, kterej jsem nedokázala v tý době pochopit, ale zpětně si to teďko pojmenovávám jinak.“

Reklama
Reklama

Složitý byl také rozchod rodičů. Jako dospívající si přála, aby se už rozešli, protože podle ní napětí cítily i děti, přestože se o něm třeba nahlas nemluvilo. „Jestli si myslíte, že to nevíme, tak to všechno víme prostě,“ vzpomíná. Později si ale vyčítala, že se do situace příliš zapojovala a že rozhodnutí mělo zůstat na rodičích.

Související

Právě z rodiny si podle sebe odnesla i tendenci držet vztahy déle, než bylo zdravé. „Prostě vydržíte v něčem, co nefunguje dýl, protože to držíte, chcete nějak, aby to fungovalo,“ říká. Dnes už se na minulost dokáže dívat jako na skládačku. „K tý moudrosti člověk se dobírá krůček po krůčku a nejde to přeskočit.“

Samotu zvládá dobře. A možná až příliš dobře

Po letech se naučila být sama natolik, že jí samota často vyhovuje. Potřebuje ji po natáčení i období, kdy je neustále mezi lidmi. „Já umím bejt hodně sama, musím říct. Já jsem se naučila bejt hodně sama a zvládám to a je mi v tom velice dobře,“ přiznává. Ticho jí dává prostor zpracovat věci, které prožila, a vrátit se sama k sobě.

Zároveň ale neskrývá, že touha po blízkosti nezmizela. Jejím cílem je být jednou spokojená sama se sebou natolik, aby pocit naplnění nehledala v partnerovi, dětech, úspěchu nebo majetku. „Vím, že jsem zase jenom člověk a toužím po sdílení,“ říká. „Někdy to zvládám úplně levou zadní a pak jsou někdy dny, kdy mi to prostě chybí.“

Občas si proto sama pokládá otázku, jestli si na vlastní nezávislost nezvykla až příliš. „Budu to ještě umět s někým bejt? Sama to zvládám skvěle. Všechno se obstarám, v pohodě,“ říká. A dodává i obavu, kterou by možná nahlas nepřiznal každý: „Spíš se bojím toho, aby se z člověka nestala taková jako zapřklá ženská, která zůstala sama. To bych nechtěla.“

Budoucí vztah ano. Ale s vlastní ložnicí

Představu o partnerství dnes přitom nemá svázanou s klasickým modelem společného života. Dokáže si představit, že by partneři bydleli každý zvlášť. A pokud by sdíleli jeden byt, v jedné věci má už jasno.

„Přišla jsem na jednu věc a vím, že na ní budu trvat. Chci mít oddělený ložnice,“ směje se. „Můžem bydlet ve stejným bytě, to by se mi moc líbilo, ale chtěla bych mít prostě svojí ložnici.“ Důvod není romanticky komplikovaný, ale velmi praktický: potřebuje vlastní prostor a hlavně kvalitní spánek. „Dobře spát potřebuju sama v pokoji. Takže to je pro mě hodně zásadní věc.“

Související

Nad představou velké rodiny už dnes také neláme život přes koleno. V minulosti prý buď nebyl vhodný partner, nebo vztah nevyšel. A mezi jednotlivými vztahy mívala dlouhé pauzy, protože jí trvalo, než se ze zlomeného srdce opravdu dostala. „Při posledním rozchodu jsem po dvou letech říkala: To už mi nemůže trvat osm let takhle dlouho léčit to srdce. Panebože, prosím tě, rychlejc,“ vzpomíná s humorem. Zároveň ale už ví, že některé věci uspíšit nejdou. „Člověk potřebuje prostě v každý fázi to, co potřebuje. Nejde to všecko urvat silou.“

Možná právě to je změna, ke které se Issová postupně dopracovala. Ne mít konečně všechno „vyřešené“, ale přestat od sebe požadovat, aby to vyřešené bylo. Sama říká, že práce na sobě nikdy nekončí. Dnes už ji ale bere s větší lehkostí: „Jsou to furt dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takovej taneček, ale vlastně se furt šoupete dopředu.“

VIDEO: Brno je český Bronx, Jak chrápe minotauří pagoda a Proč bydlení Carrie Bradshaw ekonomicky vůbec nevychází

Reklama
Reklama
Reklama