reklama

Bodyshaming je jako kletba. Stačí nevinná poznámka a sebevědomí je pryč, říká herečka

Posměšným poznámkám na adresu své postavy čelí herečka Eva Hacurová od puberty. Ať už šlo o spolužáky na základní škole, učitele u přijímacích zkoušek na konzervatoř, nebo diváky seriálu Ulice, v němž v posledních letech hrála. Od všech slýchala, že by měla zhubnout. V rozhovoru popisuje, jak jí bodyshaming podryl sebevědomí i jak se její vztah k vlastnímu tělu proměnil s příchodem mateřství.

"Neznám nikoho, kdo by byl se svým tělem úplně spokojený a nechtěl by na něm nic změnit. S výhradami vůči vlastnímu vzhledu se ale nerodíme, probouzí je v nás až naše okolí," zdůrazňuje Eva Hacurová.
"Neznám nikoho, kdo by byl se svým tělem úplně spokojený a nechtěl by na něm nic změnit. S výhradami vůči vlastnímu vzhledu se ale nerodíme, probouzí je v nás až naše okolí," zdůrazňuje Eva Hacurová. | Foto: Jakub Plíhal

Rozhodla jste se stát tváří kampaně společnosti O2, která upozorňuje na problém šikany teenagerů kvůli vzhledu. Kdy jste se s posměšky na adresu svého zevnějšku poprvé setkala vy sama?

Co si tak pamatuju, začalo to na druhém stupni základní školy, tedy v době, kdy se člověk dostane do puberty a najednou se zajímá o opačné pohlaví. Tehdy jsem poprvé narazila na to, že kluci neshledávali můj vzhled atraktivním, protože jsem nezapadala do normy. Když mi bylo asi dvanáct, zamilovala jsem se do jednoho kluka, který mi pak řekl, že jsem hnusná jak noc a že by se mnou ven nikdy nešel. Přijde mi smutné, že dvanáctileté dítě si dopady takového odmítnutí klidně může nést až do dospělosti. Neříkám, že to, jak dneska samu sebe vnímám, když se podívám do zrcadla, ovlivnila jenom tahle věta. Je to ale jedna ze zkušeností, která ve mně pořád strašidelně rezonuje a nabourává moje sebevědomí.

Dovedu si představit, že když se vám v dospívání vrstevníci posmívají, začnete se kolektivu radši stranit a uzavírat se do sebe.

Já jsem si na základce naštěstí našla partu několika holek, která pro mě byla takovým bezpečným přístavem, kde jsem psychickou šikanu nezažívala. Od jiných spolužáků jsem ale narážky na vzhled slýchala a zároveň jsem se ve třídě postupně stala takovou organizátorkou, která třeba napíše proslov, když je potřeba, takže mě ještě k tomu vnímali jako šprtku. Kolektivem, kde jsem měla pocit, že mezi ostatní patřím, a kde nikomu nevadilo, že jsem při těle, se pro mě pak stal divadelní kroužek.

Při přijímačkách na konzervatoř jste ale narazila.

Ano, tam jsem byla opět konfrontovaná se zažitou představou, že by všechny mladé holky měly být drobné a hubené, a dali mi najevo, že já takhle tabulkově nevypadám. Hlásila jsem se tehdy asi na čtyři umělecké školy a u většiny přijímaček jsem si vyslechla docela drsné věci. Od některých komisí třeba zaznělo, že jsem metráček a že bych se nad tím měla zamyslet, nebo to daleko nedotáhnu. Na brněnskou i ostravskou konzervatoř jsem se nakonec dostala, takže moje postava nakonec asi tak nepřekonatelným problémem nebyla.

Studovat jsem šla do Brna a určitě na školu nechci plivat, protože mi toho dala hodně, a kdyby mě tenkrát nevzali, neotevřely by se mi pak později dveře na DAMU a nebyla bych jako herečka tam, kde teď jsem. Tím, že jsem ale na konzervatoři byla jednou z mála holek, které měly nadváhu, začala jsem trpět pocitem, že nebudu mít práci, protože nevypadám jako ostatní, aniž by mi třeba kdokoli z pedagogů něco takového nadále naznačoval. Na střední školu už jsem nastoupila hrozně pochroumaná, plná pochybností, jestli s mým tělem není něco špatně.

Na uměleckých školách to navíc často chodí tak, že vedoucí ročníku skládají v podstatě malé divadelní soubory, ve kterých potřebují mít různé herecké typy. Já jsem se minimálně na střední škole ocitla ve škatulce matky, chůvy nebo obecně velké silné ženy, dramatické heroiny. Měla jsem se v něm najít, ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem ho přijala. Je pochopitelně přirozené, když vás na základě vašich psychofyzických vlastností obsazují do určitých rolí, ale já jsem si v nich zpočátku připadala odsunutá. První herecké protiúkoly, které do zmíněné kategorie nespadaly, jsem začala dostávat až na vysoké.

výzkumu Děti a kult krásy v online světě, který ve spolupráci s O2 provedli vědci z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, vyplynulo, že se čeští teenageři kvůli bodyshamingu často začnou omezovat v jídle. To přitom v některých případech může vést až k poruchám příjmu potravy. Snažila jste se v minulosti držet dietu i vy?

Ano, odjakživa jsem se pokoušela nějaká kila shodit, takže jsem za svůj život vyzkoušela hodně diet a přijde mi, že jsem se v jednu chvíli stala jejich obětí. Naštěstí jsem nesklouzla k těm vyloženě brutálním a nikdy jsem neměla sklony k tomu, abych svoje tělo nechala hladovět, nebo abych jídlo zvracela. Jinak jsou ale poruchy příjmu potravy na středních uměleckých školách velkým problémem, a i když jsem se s nimi nesetkala na brněnské konzervatoři, znám hodně absolventů jiných konzervatoří, kteří jimi trpí. Škola v nich vybudovala pocit, že nezapadají do nějakých standardů, a když je tlak na štíhlou postavu velký, uchýlí se často až k extrémům.

Sama jsem si uvědomila, že kvůli věčným narážkám na svůj vzhled dodneška nemám vybudovaný zdravý vztah k jídlu. V uplynulých měsících jsem se třeba v důsledku těhotenství vůbec nehlídala, poprvé v životě jsem si užívala, že můžu sníst, na co mám zrovna chuť, protože jsem měla pocit, že si o to moje tělo říká. Teď po porodu si v tom naopak těžko hledám rovnováhu, zjišťuju, že jím, abych se najedla, ale vůbec nevím, co mám jíst. Dostávám se do smyček, kdy si třeba řeknu, že bych měla vynechat pečivo a sacharidy, nebo bych měla víc chodit s kočárkem, abych mohla jíst všechno, co mám ráda. Jindy mám naopak tendenci se jídlem trestat.

Mluvíte o záchvatovitém přejídání?

Ano, někdy mám sklony se přejídat, což je, myslím, podobné, jako když se někdo občas opije do němoty. V tu chvíli v sobě potřebujete něco vypnout, vymazat a jídlo se stane prostředkem, jak toho docílit. A pak se mi stávají situace, jakou jsem nedávno zažila na večeři u svojí kamarádky. Její partner mi v jednu chvíli řekl: "Tohle bys asi neměla jíst. Víš, jak budeš potom vypadat?" Fascinuje mě, že si někteří lidi podobné věty dovolí pronést jen tak, jako by se nic nedělo. Neuvědomují si, že vás to může bolet. Já se navíc k takovým poznámkám vůbec neumím postavit a věřím, že nejsem sama. Neznám nikoho, kdo by byl se svým tělem úplně spokojený a nechtěl by na něm nic změnit. S výhradami vůči vlastnímu vzhledu se ale nerodíme, probouzí je v nás právě až naše okolí.

Podařilo se vám postupem času přijmout svoje tělo takové, jaké je, nebo stále propadáte pochybnostem?

Všímám si, že se u mě střídají různé vlny. Když třeba nastala životní etapa, kdy jsem se do někoho zamilovala a viděla jsem, že je do mě ten chlap blázen, cítila jsem se jako bohyně. Někdy ale stačí kostýmová zkouška, kde mě obléknou do něčeho, co mi nesluší, vidím v tom každý svůj špek, a to jde potom moje sebevědomí rázem zase dolů. Cesta k sebepřijetí je z mojí zkušenosti běh na dlouhou trať a u žen to kvůli biologickým procesům platí obzvlášť. Najdou se ženské, které pravidelně cvičí, hezky se oblékají a nešly by do společnosti nenalíčené, jenomže pak otěhotní a zjistí, že je jejich tělo najednou úplně jiné a do původní podoby se třeba už nevrátí.

Vám se před dvěma měsíci narodila dcerka Lada. Jak se v době těhotenství a po porodu vztah k vlastnímu tělu proměňoval u vás?

Během těhotenství jsem se tím, jak vypadám, tolik nezabývala. Spíš jsem řešila, jak si sednout, aby mě nebolela záda, a podobné věci. Jak se říká, že těhotenství je nejhezčím obdobím v životě ženy, tak já jsem si ho vůbec neužívala. Často jsem se naopak cítila dost mizerně, takže mi na to, abych se věnovala svému vzhledu, nezbývala kapacita. Až v poslední době tedy začínám vnímat, že mi po porodu jednak zůstaly na těle stopy, které tam zůstanou už navždycky, a taky že mám na sobě kila, v nichž mi není dobře. Vzhledem k tomu, že mám za sebou šestinedělí, kdy posilovat břicho pochopitelně nebylo možné, nezbývalo mi, než to zatím řešit omezováním v jídle, což mě ale zase dostává do začarovaného kruhu.

Před třemi lety vás diváci mohli vidět v televizním filmu Až budou krávy lítat, ve kterém jste hrála burlesku. Váhala jste, jestli roli tanečnice, která se nebojí odhalit svoje plné tvary, přijmout?

Ano, vzala jsem si zhruba týden na rozmyšlenou. Bála jsem, že od diváků schytám negativní komentáře, že mě odsoudí, ať se jdu s takovým tělem zahrabat. V Česku totiž burlesky ani plus size modelky ještě nejsou úplně běžné, takže jsem měla strach, že mi lidi budou vyčítat, že podporuju obezitu, což v žádném případě nedělám. Pak jsem si ale říkala, že bych možná zpětně litovala, kdybych roli nevzala. Bylo to pro mě pochopitelně velkým vystoupením z komfortní zóny. Když máte hned druhý natáčecí den ukázat prsa před Janem Krausem, je to fakt peklo. Zároveň jsem ale tehdy v rámci příprav hodně tančila, asi třikrát týdně jsem chodila na tréninky. Když jsem si pak na sebe měla obléct všechny ty sexy kostýmy, většina štábu mě obdivovala, že se svoje tělo nebojím takhle ukázat.

Nádherné pozitivní reakce jsem nakonec dostala i od samotných diváků. Vzpomínám, jak mi třeba jedna žena napsala, že si na sebe díky mně po deseti letech vzala sukni a přestala se stydět, což mě úplně dojalo. Film navíc neotevíral jenom téma nadváhy. Jednou z postav byl taky kluk s propadlým hrudníkem, kterého za jeho postavu šikanují ve škole. Dostávala jsem tedy i zprávy od mužů, kteří měli podobnou zkušenost a přiznávali, že se s ní vyrovnávali celý život. Proto jsem ráda, že jsem roli nakonec vzala, a musím přiznat, že jsem sama během natáčení poprvé v životě cítila, že svoje tělo miluju. Jenže pak se vrátíte do reality, naberete nějaká kila zpátky, někdo si vás vezme na kobereček, ať zhubnete, nebo nedostanete práci, a je to zase pryč. Můžete svoje sebevědomí začít od základů stavět znova.

Řešením by bylo, kdyby člověk nebyl tolik závislý na názorech okolí, kdyby se mu od nich podařilo úplně oprostit.

Jenomže kdo tohle umí? Snad jenom ten zlomek lidí, kteří žijí odříznutí od společnosti. Stokrát jsem se setkala s někým, kdo tvrdil, že je mu jedno, co si o něm druzí myslí, ale nejsem si jistá, u kolika z nich je to tak úplně pravda. Člověku, který si názory okolí skutečně nepřipouští a dokáže se na ně vybodnout, upřímně závidím a má můj velký obdiv.

Zmiňovala jste pozitivní zpětnou vazbu na vaši roli burlesky. Předpokládám ale, že když jste se na televizních obrazovkách začala objevovat a diváci váš vzhled začali řešit v internetových diskusích, nebyly všechny reakce takhle pozitivní. Dokážete se přimět k tomu, abyste jejich komentáře nečetla?

Když jsem začala natáčet Ulici, byla jsem strašně zvědavá, co o mně diváci píšou. Nevyhnula jsem se tedy tomu, abych si četla komentáře na facebookové stránce seriálu, a přiznávám, že jsem byla v šoku, co si lidi dovolí, když jsou schovaní za počítačovou obrazovkou. Několikrát mi z jejich slov bylo fakt do breku, takže je radši ani nechci citovat. Vždycky jsem se zamýšlela nad tím, jestli je v pořádku, aby autoři hejtů někoho, koho neznají, takhle nevybíravě hodnotili, a jestli to třeba nedělají proto, že mají problém sami se sebou, a tak potom kolem sebe kopou.

Zároveň jsem si ale uvědomila, že do veřejného prostoru vstupuju dobrovolně a že Ulice je zrovna seriál, u kterého divákům tolik nezáleží na vašem hereckém výkonu, ale posuzují vás podle toho, jak vypadáte. Postupně jsem se tedy naučila komentáře nečíst. Řekla jsem si, že pokud chci tuhle práci dělat, musím být vůči nim imunní. Přesto jsem se později neubránila tomu, abych si v době, kdy už jsem z Ulice kvůli těhotenství odcházela a na Instagramu se objevily moje poslední scény, o sobě přečetla, že jsem už ke konci byla hnusná jako velryba a že jsem před kameru radši vůbec neměla  lézt. Byla jsem v osmém měsíci a dva dny jsem to nemohla dostat z hlavy. Nedokážu pochopit, co za člověka tohle může napsat.

Výzkum Děti a kult krásy v online světě ukázal, že pouhých 46 procent českých teenagerů je s vlastním tělem spokojených. Uvažujete jako čerstvá matka o tom, co můžete v budoucnu dělat, aby vaše dcera se sebepřijetím problém neměla?

Shodou okolností jsem tuhle otázku nedávno rozebírala na terapii. Řešili jsme, jak se jako rodič vyrovnat s tím, že vaše dítě v pozdějším věku někdo takzvaně zakleje - řekne mu, že má velké bříško, zadek a podobně. Terapeutka mi poradila, že než abych se snažila napravovat člověka, který nějakou takovou poznámku vyslovil, měla bych svoje dítě ujistit, že je moc hezké a že není důvod, aby se nemělo rádo. Je samozřejmě možné, že vás rodiče milují, ubezpečují vás, že jste krásní, celé vaše dětství je zalité sluncem, ale pak stačí malá, zdánlivě nevinná poznámka, která vám sebevědomí začne srážet. Přijde mi ale důležité, aby se rodiče u svých děti tyhle kletby ze strany okolí snažili zlomit.

Věříte, že lidem, kteří si zdravý vztah k vlastnímu tělu hledají, mohou pomoci kampaně zaměřené na body positivity, jichž v posledních letech přibývá?

Rozhodně. Sama na Instagramu sleduju influencerky, které se tématům bodyshamingu a body positivity věnují, a všímám si, že si kolem sebe často vytvoří komunitu žen, co se s podobným mindrákem taky potýkají. Najednou vidí, že v tom nejsou samy, a vzájemně si dodávají sílu problém řešit, což bývá velmi ozdravné. Ne nadarmo se říká, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest je poloviční bolest.

Mohlo by vás zajímat: Moje tělo propíral bulvár, byla to šikana, vzpomíná Ewa Farna

Na mém těle se už spoustu věcí podepsalo, těhotenství na mně nechalo známky. Přijala jsem to, ale není to samozřejmost, spousta žen nemá sebevědomí. | Video: Martin Veselovský, DVTV

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama