reklama

BLOG Olgy Porrini: Zázraky se nedějí aneb Jak jsem chodila do autoškoly

Nevím, jestli je na vině Bůh, nebo moje genetická výbava, ale co se týče řízení auta, je to nad moje schopnosti. Že i na něco takového, jako je jízda na silnici, je potřeba talentu, mě vážně nenapadlo. Vždyť jezdí kdekdo, že?

Foto: Shutterstock

Každý z nás určitě zažil něco, čemu se říká "zlý sen". Teď nemyslím, že by se mi něco hrozného zdálo, jde spíše o to, co jsem zažila v reálném životě. Zážitek to nebyl zrovna příjemný a nerada na něj vzpomínám. Jenže málo platné, stal se, a tak se někdy opět vynoří. Po letech se tomu musím už jen smát a beru to jako malou humoresku ze svého života. Určitě teď čekáte, jaký horor ze mě vypadne, a přitom jde o záležitost pro většinu z vás příjemnou. No, abych ten úvod neprodlužovala, tak tedy…

Již ve zralém věku jsem se totiž rozhodla udělat si řidičský průkaz. Podotýkám, "ve zralém", protože si myslím, že to hraje také svou roli. V mládí se nám daří totiž všechno lépe, možná také proto, že je člověk lehkomyslnější a ne tak odpovědný. Nevím. To nechám na vás.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jen na vysvětlenou. Proč jsem si tak pozdě chtěla udělat řidičák? Autem jsem jezdit nepotřebovala, měla jsem ochotného manžela, který mě vždy dopravil tam, kam mé srdce toužilo. Jenže najednou nebyl a já zjistila, že tahat těžké tašky do kopce (na kopci totiž bydlím) moc příjemné není. Také cestování, které je mým koníčkem, neznamená jen vybrat místo návštěvy, sednout do auta vedle řidiče a jet. Znamenalo to hledání nejrůznějších spojů, autobusů, vlaků, které často nenavazovaly, prostě tak jednoduché to nebylo. A tak myšlenka přihlásit se do autoškoly ve mně postupně zrála, až nakonec dozrála. Vždyť řídí kdekdo, nejde přece o studium jaderné fyziky nebo analytické geometrie, že? Tak jsem si to rozumově odůvodnila a přihlásila se do autoškoly. A tím začal můj "zlý sen". Copak teorie. Tu se našprtáte. Ale ty jízdy! Jestli někdo nemá na řízení talent, tak jsem to já. Další roli hrála tréma. A pak i ten věk. Odpovědnost mi našeptávala, že tady jde o víc, holka… "Co když někoho zajedeš? Co když nabouráš? Co když…"  Poslední tečkou byl pak pan instruktor. Jevil se jako hodný a chápavý strejda, možná jím i byl, ale na mně se rozhodl si vykřičet plíce. Jakmile zařval, začaly se mi třást ruce, které byly na volantu, a já si nebyla jistá, jestli je to strach, nebo začínající Parkinson. K tomu se roztančily i nohy, zejména od kolem dolů, a silou vůle jsem je udržela na pedálech během jízdy. Poskakovaly spolu s rukama ještě dlouho po zastavení. Mohla bych pokračovat, ale ani časem se mé jízdy nijak nezlepšily, naopak, staly se mým "zlým snem", jak jsem psala na začátku. V noci jsem se budila zpocená hrůzou a nevědomky šlapala na pedál. Dokonce i během dne jsem zničehonic propukla v pláč. Jedinou útěchou mi bylo, když mi můj učitel sdělil, že naučil řídit i takové blbce jako jednoho vysokoškolského profesora, na kterého zdaleka nemám. 

Nakonec jsem na radu svého okolí zažádala o výměnu instruktora. Stalo se. Ale… Už zdálky jsem viděla přicházet korpulentního pána, který řval "tak sis prý stěžovala", a já pochopila, že to zase nebude to pravé ořechové. Nohy i ruce se mi roztřásly ještě před nástupem do auta a nepřestaly, ať jsem se snažila, jak jsem mohla. No, abych vás zbytečně nenapínala. Zkoušky jsem nakonec udělala. Hurá, mám řidičský průkaz! Konec dobrý, všechno dobré! Ne, ne, není! Nejezdím! Mám nějaký psychický blok, kvůli kterému se celá roztřesu, jakmile se k nějakému autu jen přiblížím. Ještě že jsem si to vlastní auto nekoupila. Stálo by před domem. I když jsem měla vyhlídnuté jedno krásné červené. Místo toho jsem si pořídila tašku na kolečkách, a tak ten nákup do kopce zatím zvládám. Co se týče hledání v jízdních řádech, v tom jsem se také zlepšila a posledních pár let se mi zdají i krásné sny. Jenže na druhou stranu si říkám: "Není to škoda? Neměl by takový instruktor být člověkem empatickým a spíš horšího žáka podpořit? Nevím…" No, už se tím dnes netrápím. Je to uzavřená kapitola. 

A tak - abych dnes nezapomněla na citát - "Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje." To řekl americký spisovatel Charles Farrar Browne.

A jak to vidíte vy?

Slavná ostravská vila má temnou minulost. V podzemí je ukrytý opravdový unikát | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama