Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Asi jste si všimli, že ráda cestuji. Jasně, nejsem jediná. A tak jako mnozí z nás si vozím i vzpomínky, které jsou na rozdíl od upomínkových předmětů stále v mé hlavě. A sem tam při různé příležitosti se opět vynoří.

Nedávno jsem v televizi viděla pořad o národním parku Tsavo v Keni a hned jsem si vzpomněla na dovolenou, kterou jsem právě v Keni strávila. Neměla jsem s kým odcestovat. Všichni moji kamarádi už něco měli, jiní zase neměli chuť, další peníze… a tak dokola. Přemýšlela jsem, že vyrazím tedy sama, vždyť stejně jedu s cestovkou. Jenže jednoho dne jsem se seznámila s paní, která měla podobné cestovatelské touhy. Nechci se rozepisovat, jak je riskantní odjet s někým, koho neznám. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mé zkušenosti nejsou zrovna pozitivní. Ono je totiž důležité, aby ti lidé něco o sobě věděli. A to se nedá zjistit z jednoho odpoledne u kávy. No, jednoduše řečeno, myslím, že to nebyla šťastná volba ani pro jednu stranu. To abych byla spravedlivá. Ale stalo se. Nakonec na ty dva týdny s odstupem času ráda vzpomínám. Člověk totiž vytěsní to špatné a v hlavě si nechá jen to pěkné.

Samozřejmě jsme vyrazili i na safari. Chtěli jsme do národního parku Tsavo a Amboseli. Zorganizovala jsem to sama. Jako průvodce jsme si vybrali místního chlapce, hovořícího několika jazyky. Už to samo o sobě nás uchvátilo. Říkal si Rocky. Bůh ví proč. Nakonec mi prozradil, že pro tu jeho sílu. Byl milý, usměvavý a na všechny naše dotěrné otázky a požadavky odpovídal větou "hakuna matata", tedy žádný problém. To se nám líbilo ještě víc. Dali jsme mu zálohu a nemohli se dočkat příštího rána. Přijede, nepřijede? Kupodivu přijel. A ne sám, ale i s kolegou. Jeepem. A se dvěma dalšími spolucestujícími z Itálie. Zapomněla jsem vám napsat, že nás bylo pět (dali jsme se dohromady v hotelu), a přibyli tedy ještě ti dva cizinci.

No, o safari psát nechci. To byl vážně zážitek. Vidět všechna ta zvířata ve volné přírodě je opravdu nádhera. Zvládli jsme i Kilimandžáro, masajskou vesnici, no prostě klasika. Jen při zpáteční cestě se to nějak zadrhlo. V autě to hrklo a začalo stávkovat. Oba průvodci se snažili jeep opravit, ale ať dělali, co dělali, auto stávkovalo dál. No nic, jeden z nich si stopnul další auto a vydal se pro pomoc. Druhý, ten náš Rocky, nás usadil v blízké restauraci. Byla tam jedna jediná. Široko daleko nic jiného. Také do restaurace měla daleko, ale na tu chvilku byla dobrá. To jsme si říkali. Ještě jsme nevěděli, že chvilka se promění na chvíli, chvíle na hodinu a ta pomalu přejde v hodiny nekonečné. Čas plynul, slunce pálilo jak praštěné. Co byste také chtěli od Afriky, že? Schovat se před ním nebylo kam. Ten jediný stůl stál totiž přímo na slunci bez přístřešku. Páni restauratéři byli totiž zvyklí, že se u nich hosté staví maximálně na kávu. Drůbež volně pobíhala po dvoře, zřejmě pro případ, že by se někdo přece jen zastavil déle než na tu kávu. Jenže chtít tu slepici chytit, oškubat a uvařit, vyžadovalo dalších pár hodin. To jsme zjistili, když se začal ozývat náš žaludek. Mezitím jsme stačili Rockyho naučit písničku "Skákal pes přes oves". A věřte, nevěřte, ten kluk měl vážně na jazyky talent! Nakonec jsme se dočkali. Jídla i opravy auta. O půlnoci jsme se vydali na cestu do hotelu. S písní "skákal pes" na rtech. S naším průvodcem jsme pak absolvovali ještě pár výletů, ale to není účelem tohoto blogu. Spíš bych se chtěla zmínit o něm. O našem průvodci. Prozradil nám totiž své sny. Chtěl do Evropy. Několikrát ji už navštívil. Vždy na pozvání turistů, kteří si ho tak jako my velmi oblíbili. Českou republiku navštívil několikrát. 

Vrátila jsem se domů a až později jsem se dozvěděla dohru s naším milým průvodcem. Dostal pozvání od jedné české rodiny. Strašně se těšil, jenomže mu prý ukradli peníze na letenku tam i zpět (to víte Keňa!) a on se propadl do hluboké deprese. No nic, ti, kteří ho pozvali, mu poslali peníze jako půjčku. Dušoval se, že vše vrátí. Strávil u nich hezké tři týdny, jen na peníze čekají dodnes. Zjistili, že nejsou jediní. 

Také po návratu domů jsem si uvědomila, kolik "postarších" bílých žen se vodilo s "mladými" černými chlapci za ruce. Říká se jim tam (rozuměj těm ženám) "sugar mama". Jsou vysněným cílem těch mladých mužů, protože pak už je to do Evropy kousek. No nic. Ne, nepohoršuji se. Ale dovolte mi hlavou trošku pokývat. Nerozumím tomu. Těm mužům možná ano. Těm ženám ne. Že by to bylo kvůli nedostatku lásky? Ale vždyť je to iluze. Jenže, kde je ta hranice mezi iluzí a realitou? Mezi pravdou a lží? Ať je to, jak chce, tak i s láskou lze dobře obchodovat. Neboť, co by to bylo jiného? 

A jak to vidíte vy?