reklama

BLOG Olgy Porrini: Vzpomínky na kamarády z dětství nevyblednou

Vzpomínky na dětství jsou jako korálky navlékané na šňůrce během našeho života. Čím více stárneme, tím více jich přibývá. Kam se asi přestěhoval Pavel? Kam Jiřina? Při cestě s rodinou do jižních Čech se vám vybaví vzpomínka právě na ty dva, kteří vám snědli řízky od maminky během školního výletu.

Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

Za život poznáte spoustu lidí. Někteří jen proplují vaším životem, jiní však zanechají určitou stopu. Vzpomínku. Otisk. A protože právě vzpomínky se vynořují stále více, čím jste starší, začnete přemýšlet, kam se vlastně všichni ti přátelé, kamarádi, kolegové poděli. Ono to není tak jednoduché zjistit, kde jsou, co se s nimi stalo a, s trochou cynismu, jestli ještě vůbec jsou. Víte, já si pamatuji doby, kdy pevná telefonní linka nebyla samozřejmostí. Takže pokud se některý z kamarádů přestěhoval, zanechal maximálně po sobě jen adresu a ta se během času někam zatoulala.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Ale vždyť dnes máme Facebook, namítnete. To sice ano, ale je tam jedno velké ALE. Já totiž hledám kamarádky. Tedy osoby rodu ženského. A protože dřív byla svatba a změna příjmení zcela normální, tak je pod rodným jménem vážně nenajdu. To je to první ALE. Druhé je, že spousta z nich určitě Facebook ani jinou techniku nevyužívá, protože, věřte nevěřte, ji ke svému životu nepotřebují. Spousta se jí brání, další z ní mají strach, jiní nechtějí nic v dosavadním životě měnit a zbytek ani neví, jak na to nebo že něco takového jako Facebook vůbec existuje. 

A tak jsem to vzdala. Říkám si, že buď přispěje náhoda nebo osud, že je někdy někde potkám nebo zůstanou už jen v mých vzpomínkách. Většinou těch z dětství. Jako dítě jsem bydlela v malém činžovním domě kousek za Prahou. Dětí tam bylo docela dost. Dům obývaly většinou mladé rodiny, z nichž každá měla dvě děti. Snad jedině Ilonka byla jedináček. Ta se odstěhovala jako první. Její tatínek jako právník dostal místo a byt v Praze. A tak dodnes v mých vzpomínkách Ilona zůstává tou obrýlenou holčičkou s bílou mašlí. Další kámoška Eva mi zmizela v Austrálii. V roce 1968. Nebo v roce 1969. Tak někdy. Doma jí o cestě zakázali mluvit, ale ona jako správná kamarádka mi to pošeptala. "A co když vás nepustí?" ptala jsem se. "No, my se jich nebudeme ptát," odpověděla a její slova mi tak dodnes znějí v uchu. Kde jsi, Evo, a jak žiješ? 

Další kamarádka, jedna z nejlepších, se jmenovala Iška. Až po letech jsem zjistila, že se jmenovala vlastně Jindřiška. No, však mi to její jméno připadalo také divné. Prý se provdala na Moravu. Ale kam? Na sever nebo na jih? Ráda bych se jí zeptala, proč vždy, když začalo pršet, jsme běhaly v tom dešti k pumpě na vodu pro pivo. Aspoň jsme tomu tak říkaly, že leje, tak běžíme k pumpě pro pivo. Jak jsme na to přišly? Čert ví. Také mám fotku, kde se koupeme v dětských vaničkách na společném dvorku, každá v té své, nohy venku, protože už nám byly vážně v té době těsné. Bylo nám tam nějak osm let. Nebo spaní ve stanu. Také na dvoře. Celá parta dětí. Přinesly jsme si peřiny z domova a večer vyvolávaly duchy. Bože, jak jsem se bála. Prý tam byl i duch Vinnetoua, jak prohlásila Iška, neboť s ním mluvila. Ale hlavně jsme lítaly venku, trhaly švestky a třešně v alejích a uřícení jsme si odbíhaly domů pro chleba se sádlem a kyselou okurku. 

Nejlepší kamarádka byla ale Pavlína. Byly jsme spolužačky a seděly spolu v jedné lavici. A do památníku (nevím, jestli ještě něco takového existuje) mi napsala: "Když jsme si spolu hrávaly, byly jsme malé žabky, vzpomeň si na mě po letech, až budeme staré babky." Tak vzpomínám, Pavlíno. Spolu jsme psaly i román na pokračování. Jmenoval se Sága rodu Truhlářů. Pamatuješ na kapitolu Hurá, prabábě roste zub!? Tenkrát jsme byly ovlivněny Ságou rodu Forsytů, která běžela v televizi, a nikdo o ničem jiném tehdy nemluvil. Jó, to byl jen jeden televizní kanál, vážení.

A tak už asi nikdy nezjistím, kam se všichni lidé z mého dětství poděli. A nejen ti z dětských let. Během života jsem potkala spoustu dalších zajímavých a inspirativních lidí. I v cizině. Někteří v mém životě zakotvili, jiní odpluli neznámo kam, další už jsou na druhém břehu. Nedá mi to se pousmát. Tak to prostě je. Tečka. Asi už je nenajdu a Pošta pro tebe není tou mojí cestou. A tak mi zbývají jen ty vzpomínky. "Nejkrásnější vzpomínky na světě jsou ty, při kterých zjistíš, že se usmíváš." (Neznámý autor).

A co vy? Také vzpomínáte? 

Portál z proslulého mramoru musel čekat na pražském secesním skvostu na znovuobjevení | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama