BLOG Olgy Porrini: Umíte žít na venkově?
Venkov nebo také vesnice představuje pro mnohé z nás bydlení v romantickém domku se zahradou, v blízkosti lesa a daleko od hluku města. Samozřejmě tam zurčí potůček a zpívají ptáci a děti mohou běhat všude, kde chtějí. Vládne tam klid a mír. Jenže…
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Mám žáka, již pána v letech, který se do jedné takové krásné vísky u Prahy (opravdu kousek, jednou to asi bude součást Prahy) přestěhoval. Ba co víc! Postavil krásný dům. Dům je opravdu víc než krásný, neb pán je architekt. Do této vísky přesídlilo mnoho dalších "cizinců"… Ne opravdových (ty přece my Češi tady nechceme), ale převážně Pražáků nebo jiných přespolních… A tak se tam sešla parta prima lidí - od dirigenta až po profesora fyziky a chemie… No a tito lidé začali vesnici měnit k obrazu svému. Byli zvoleni do zastupitelstva obce a hned začali konat. Nová škola od první až do deváté třídy, náměstí s kašnou, kavárna a cukrárna, provizorní kino, mužský a ženský sbor, ochotnické divadlo… Prostě kdo umí, umí… A mohou z toho profitovat všichni… Jenže! To bychom nebyli v Čechách. Starousedlíci se vzbouřili. Nikdy tady nebylo nic, jen jedna hospoda, jednotřídka a v neděli fotbal. Po fotbale se šlo do té hospody a tam se odehrávala veškerá kulturní činnost. Nebo lépe bujaré popíjení piva a dalších alkoholických nápojů, u kterých bylo nejdůležitější velké množství a malá cena. No, proti gustu žádný dišputát. Ať si každý dělá, co chce.
Jenže tito starousedlíci začali bojovat proti novousedlíkům. Prostě a jednoduše házet jim klacky pod nohy. Hledali chyby, psali udání, kritizovali úplně všechno nové, zkrátka se snažili jim veškerou činnost otrávit. Že máme ve vesnici veřejnou kanalizaci? Kdo se je o to prosil? Žil bez ní můj táta, můj děda, tak se bez ní obejdu i já.
Že je tu nová škola a děti nemusí nikam dojíždět? Pchá, dojížděl jsem já, dojížděl můj táta, můj děda, tak proč by nemohl můj synek nebo dcerka dojíždět taky?
Cukrárna? K čemu? Vždyť moje "máma" peče každou neděli. Proč bych tedy utrácel peníze? Kino? Když mám televizi? A tak bych mohla pokračovat! A čím déle tam novousedlíci žijí (stále doufali, že se nějak se starousedlíky dají dohromady), tím je to horší. V souvislosti s tím mne napadá, co by se stalo, kdyby se nedej bože přistěhovali do této vesnice Němci, Francouzi, Italové, Slovinci, Ukrajinci… Radši nechci ani domyslet.
Proto tak ráda jezdím do zahraničí. Pro tu pestrost, úsměv, toleranci a pochopení. Vrátila jsem se od kamarádky ze Švýcarska, bydlí také v jedné vesnici… Za sousedy má z jedné strany Španěly, z druhé strany Chorvaty. Nebo to jsou Srbové? To neřeší. Důležité je, že vesnice jen kvete. Že se tam starají o zeleň i o řeky, že tam mají dvě školy (to pro případ, že by se zvýšila porodnost), že se všichni schází na náměstí na pokec… kdo má kytaru, tak zahraje, a kdo chce, tak zpívá!!! A každý nový nápad je vítán a podporován. Vždyť je to proboha pro nás pro všechny.
Kdysi jsem měla přítelkyni, která snila o tom, že se přestěhuje z Prahy na venkov. Romantička! Vzala si kluka z vesnice a celá nažhavená šla za ním. S jeho příbuznými měla peklo na zemi. Nic nebylo dobré, a ať se snažila, jak chtěla, stejně se nezavděčila. A co ji vytáčelo nejvíce, byla závist. A to nejen mezi sousedy, bohužel i v samotné rodině.
Tak vám nevím. Ono je to asi případ od případu. Jistě se najdou i vísky, kde se mají rádi a jsou k sobě tolerantní. Kdo ví? Aspoň bych si to moc přála.
A jaké zkušenosti máte vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
