BLOG Olgy Porrini: Píšete také do „šuplíku“?
Ne každý má spisovatelské ambice, i když většina lidí, kteří rádi píší, ano. Někdo má prostě jen tak silné zážitky, že se z nich potřebuje vypsat. Vypsat se z radosti, často ale spíše ze smutku. Pomáhá to. Je to součást terapie. Vždyť ne nadarmo si lidé dříve psali deník. Zachycovali v něm své pocity, strachy, obavy, ale i sny.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Já píši, ty píšeš, on píše, my píšeme, vy píšete, oni píší… Ne, to se nechci pochlubit, že umím skloňovat. Tím chci naznačit, že my lidé píšeme rádi. Ano, je nás moc. Tedy těch, kteří rádi píší. Většinou ale jen do šuplíku. Nejdříve to nevadí, ale po čase se s tím chce člověku "ven". Dostat své dílko na svět. Tedy aby si ho přečetl i někdo jiný. Co s tím? Po dlouhém váhání si vytipujete nakladatelství, o kterém si myslíte, že tematicky koresponduje s vaším rukopisem, a napíšete průvodní e-mail s přílohou vašeho díla. Chvilku váháte, než stisknete odeslat nebo enter, ale nakonec tak učiníte a hluboce si povzdechnete. A je to! Pak už jen čekáte, co se stane. Měsíc, dva, půl roku… Většinou se nestane nic. Tedy stane se to, že vám nikdo neodpoví. "Musí to být tak hrozné, že jim nestojím ani za odpověď," napadne vás a celý den jste k ničemu. Občas se stane, že nakladatelství přece jen odpoví. Zamítavě, ale aspoň něco. Zpravidla vám sdělí, že se jim rukopis líbí, ale… No, možná to také znáte. Nakonec vám nezbude nic jiného než se vrátit ke svému věrnému kamarádovi, který se jmenuje "šuplík".
A tak se ptám? Existuje nějaké nakladatelství, které se věnuje právě autorům začínajícím? Nebo těm šuplíkovým? Kdo jim podá pomocnou ruku a třeba zhodnotí to, co dělají dobře a co špatně? Každá rada je dobrá. A zrovna tak i zhodnocení. Třeba i negativní. Vše, co člověka posune dál. Je mi úplně jasné, že nakladatelství dá přednost zavedenému autorovi. Ten se samozřejmě prodává sám. Nakladatelství tím neriskuje, že prodělá, právě naopak. Rozumím tomu. Žijeme v době, kdy zisk je důležitým faktorem. Už i proto, že nakladatelství může existovat dál.
Existuje i možnost vydat knihu sám, ale to něco stojí. A co následná distribuce? A další věci kolem toho. Ne každý má tu odvahu a dostatek peněz. A pak co propagace? Kniha sice vyjde, ale nikdo o ní neví. Jasně, samonáklad může člověku udělat radost nebo ho může věnovat rodině pod stromeček. Ale to je asi tak všechno. No, nevadí. Jak jsem říkala na začátku, těch, které baví psát, je hodně. A určitě je to prima koníček. Člověk se tak může "vyzpovídat" ze svých problémů, ale i vyjádřit své pocity, myšlenky. Ano, je to báječná terapie. Vždyť už i ve středověku si dámy psaly deníky. A taková korespondence význačných osobností může být i literatura. A velmi dobrá.
Když jsem četla dopisy markýzy de Sévigné (Rozhovory na dálku), byla jsem nadšena. Tato francouzská šlechtična psala tyto dopisy své dceři, po které se jí stýskalo. Psala o všem, co se na dvoře Ludvíka XIV. šustlo. Dáma to byla vzdělaná a mě fascinovala již svými citáty. Za všechny jeden: "Čím více znám lidi, tím raději mám psy."
A co další korespondence slavných? Další dopisy? Ano, například Dopisy Olze. Jde o dopisy, které psal Václav Havel své ženě Olze Havlové. Celkem jich bylo 165. I Karel Čapek psal své Olze dopisy. Můžeme si je přečíst pod názvem Listy Olze a tady tou jeho Olgou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová. Soubor dochované korespondence je z let 1920-1938 a odhaluje složitý milostný vztah obou protagonistů. A víte, že i Július Satinský psal své dopisy Olze? No vážně. Název je Listy Olge a stojí to vážně za přečtení. "Oznamujem Vám tímto, že Vás lúbím." Pro ty, kteří slovenštinu z nějakého důvodu neovládají, si dovoluji přeložit: "Tímto Vám oznamuji, že Vás miluji."
Tím bych udělala tečku za psaním dopisů s poznámkou "dost bylo Olgy" a vrátila se zpátky k literatuře. Tedy ke koníčku zvanému psaní! Do této skupiny bych zařadila všechny psavce, tedy nás, které tato činnost baví a bude pravděpodobně bavit celý život. Nevzdávejte to! Tím myslím i grafomany, kterými jsou dle slovníku lidé s chorobnou touhou psát, pro něž je typické nutkání psát texty literárního charakteru. Jen si pište, když vás to baví! Česky, anglicky nebo v hieroglyfech… Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Někdo rád čte, jiný zase spisuje. Pro někoho je psaní relaxací, pro jiného posedlostí. Ať to znamená pro každého něco jiného, jedno mají společné. A to je radost. A o to tu jde. Tak se nermuťte, až vám zase některé nakladatelství neodpoví, a pište si dál. Třeba na svém blogu. Slibuji, že já si to přečtu.
A co vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
