reklama

BLOG Olgy Porrini: Pár postřehů ze života v cizině

Jsou raději Češi doma za pecí nebo se vydávají do světa? Myslím, že spíše to druhé. Člověk si prostě myslí, že jinde je ta tráva zelenější. Každý má k tomu své důvody, někdo práci, někdo lásku, jiný chce poznat svět. Někdo se vrátí, někdo zůstane.

Foto: Isifa/Thinkstock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Odstěhovat se do jiné země dnes nepředstavuje žádný problém. Může to být třeba jen na čas nebo i na stálo. Je to určitě pozitivní věc, protože tak může člověk srovnávat, jak to chodí jinde a jak u nás. Samozřejmě čím blíže ta země, do které odejdeme, je, tím podobnější život v ní najdeme. Zvyky, návyky, mentalita, pravidla, obyčeje, to vše hraje velkou roli.

Jasně, pokud se přestěhuji někam do Afriky, případně do Asie, tak se s těmi věcmi, které mě udivují, setkávám stokrát častěji, než pokud si vyberu místo pobytu v USA nebo v Evropě. I když! Já osobně mám zkušenosti ze Švýcarska, tedy ze země, která od té naší leží opravdu kousek. Pokud cestujete jako turista, tak si všimnete jen nepatrných rozdílů a budete se soustřeďovat spíše na přírodní krásy státu. A že jich je! Když se tam člověk ale usadí a zjistí, že se v zemi mluví třemi jazyky, vlastně čtyřmi, je pro vás nezvyklé. Tunelem St. Gotthard se přesunete ze severního Švýcarska do Švýcarska jižního, a hned je tu změna. Tak za prvé je to jazyk. Před tunelem si ještě poklábosíte německy nebo schwyzerdütsch (hrůza) a na druhé straně tunelu už na vás mluví italsky. A změní se i krajina. Místo listnatých porostů jako u nás vás přivítají palmy, kamélie a agáve. Vzduch voní jasmínem a nezapomeňme na všudypřítomné kaštany (ty jedlé), potravu tehdejších chudých v kantonu Tessin (Ticino). A pak samozřejmě jiná je i mentalita. Ta je prostě italská, ale se švýcarským pořádkem. Docela dobrá kombinace.

Já ovšem nechci popisovat ani krásy Švýcarska, ani mentalitu lidí. Spíš uvést jen několik postřehů, kterých jsem byla účastníkem. Švýcarsko je bohatá země, a proto spousta lidí z celého světa se pokouší v ní hledat štěstí a také tam zůstat žít. Je to země demokratická, která dává politický azyl a přijímá spoustu cizinců. Těch je ve Švýcarsku kolem třiceti procent. Stěhují se sem hlavně za prací a kvalitním životem. Vedle Němců, Italů a Francouzů je zde po balkánských válkách hodně Srbů, Chorvatů, Slovinců, Černohorců, Bosňanů, ale také Turků či Tamilů ze Srí Lanky.

Chodila jsem tam do jazykové školy a měla možnost vidět integraci některých národností. Seděla jsem v lavici vedle ženy z Maroka, žijící v této zemi se svým manželem a dvěma dětmi již sedm let. Jednoho dne jsme měli za domácí úkol napsat nějakou zajímavost ze země, odkud pocházíme. Přečíst si něco v tisku a sdělit to ostatním v italštině, tedy v jazyce, který jsme studovali. Když došla řada na Fatimu (říkejme jí tak), tak nám sdělila, že ona nesmí denní tisk číst, protože je žena. Jen pro zajímavost, bylo jí dvacet sedm let. Sdělila nám ale, že by nám ráda přečetla jeden z dopisů od své matky, která jí pravidelně píše. Pak začala číst. Za každou třetí větou ji matka nabádala, aby hlavně poslouchala svého manžela, protože tak si to přeje Alláh. Nikdo z nás nevěděl, co na to říct, na co se zeptat… Ani samotná učitelka. Tak se to přešlo mlčením, ale asi každému z nás se v hlavě honilo tisíc myšlenek. Na konci roku jsme jako třída i s naší učitelkou šli na pizzu do restaurace. Fatima se přihlásila, že se nejdříve musí zeptat manžela a požádat o svolení, jestli může jít s námi. No, nešla.

Také si vzpomínám na jednu hodinu, kdy jsme měli vyprávět o rozdílech v rodinách, kdy jeden z manželů je rodilý Švýcar a druhý cizinec. Pamatuji si dva případy. Jedním z nich byl příběh sympatického Inda. "Je to těžké," řekl tehdy. "Moje rodina byla proti našemu sňatku a asi měla pravdu. Vyznáváte totiž úplně jiné hodnoty než my," pokračoval. "Jednou mi zavolal kamarád Ind, že je právě v Miláně a že potřebuje peníze. Okamžitě jsem chtěl jít do banky a vybrat všechny naše úspory a dovézt mu je do Milána. Moje žena Švýcarka byla proti. Šlo o naše tříleté úspory a nemohla pochopit, jak je mohu všechny dát kamarádovi. A já zase nemohl pochopit, proč bych mu je nedal. Vždyť přece až budeme potřebovat my, pomůže on zase nám." Oba měli pravdu. Každý tu svoji. Ale každý jinou. Díky kultuře, díky své výchově.

A ten třetí případ se týkal asi padesátileté ženy, původem z Alžíru. Přišla do Švýcarska se svým manželem, který získal rychle práci, a postupně se jim narodily tři děti. Jenže manžel před několika lety zemřel a ona zůstala s dětmi sama. Dvě starší děti již studovaly na univerzitě, nejmladší byl gymnazista. Strašně se rozčilovala, jaký má těžký život, protože po smrti manžela se musí živit jako uklízečka. "To by se v Alžíru nemohlo stát", říkala skoro nenávistně. "Tam by se o mě musela postarat rodina mého muže, nejlépe jeho bratr". "A proč se tedy nevrátíte, když je to tu tak hrozné?" Zeptal se jí kdosi. "Děti nechtějí," řekla opět s nevolí, "nemohu je přesvědčit. Ten nejmladší chodí po diskotékách a já ho neuhlídám od pití alkoholu… Hrůza! Příšerná země!" "Ale zase se můžete vdát z lásky," chtěl někdo odlehčit situaci, která byla velmi tíživá. "Z lásky," ušklíbla se. "Mně manžela vybrala rodina a byli jsme spolu až do jeho smrti. A vy se berete z lásky, jak říkáte, a za pár let jste rozvedeni. Jedině rodiče vědí, co je správné. "

Nediskutovali jsme o tom tehdy, nechci o tom diskutovat ani teď. Jsou to jen vzpomínky. Jde prostě o jinou zemi, o jiný mrav. Jen mě napadá, že měnit život člověka nemá cenu, pokud nechce on sám. Musí to vyjít z něho samého. Musí chtít sám od sebe. Prostě jak to stojí v jednom citátu od neznámého autora: "Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, proto měním sám sebe."

A jak to vidíte vy?

Levínský: Nakažených je až 400 tisíc. Promořování nefunguje, nemocnice ho nepřežijí | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama