reklama
 

BLOG Olgy Porrini: Otcovská láska

O lásce mateřské už toho bylo napsáno spoustu. Všichni víme, jak je důležitá, a ten, kdo ji nepoznal, je ochuzen na celý život. Ale co láska druhého rodiče? Tedy otce? Nemá právě ona také svůj velký význam v životě dítěte?

Foto: Isifa/Thinkstock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jistojistě má. Každý určitě s láskou vzpomíná, co mu táta kladl na srdce, jak ho chránil a snažil se mu předávat moudra, která tenkrát pro nás moudrem ještě nebyla. To člověk musí teprve vyzrát, aby to ocenil. Ale je možné mít rád (milovat je dost silné slovo) někoho, kdo na vás celý život kašlal, i když o vaší existenci věděl? Jenže pravděpodobně se mu vaše bytí nehodilo "do krámu"? Já s tím mám problém. Když se v padesáti seznámíte se svým "pravým" otcem, ať je jakkoli sympatický, mé srdce mlčí (řekla bych slovy básníka). A v tu chvíli se mi vybaví táta, který mne vychoval a v podstatě mi nic zvláštního nedal. Ale byl na mne hodný. Měl mě rád. Jak prosté. A já ještě dnes vidím docela zřetelně, jak mne ochraňuje, když jsem udělala v životě nějaký průšvih, jak s ním kráčím do hospody pro "točené" k obědu (to mi bylo asi pět)… a když si dává "jedno od cesty", tak to mámě neprozradím. Jsme dva spiklenci. Ano, to je můj táta. Žádný intelektuál, žádná známá persona, ale jak říkám, měl mě rád. A to nejen slovně. Ale především skutky. Táta už umřel. A pak najednou přišel jiný táta (to už mi bylo padesát). Ne, to nebyl táta… to byl otec, nebo tak nějak… V podstatě ho nezajímá, kdo jsem, kam jdu, co chci… Ani to, kdo jsem byla, kam jsem šla, co jsem chtěla… Ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost. Zajímá ho, co chce on. A on nechce být sám. Najednou… No, to se stává. Žena mu umřela, syn nemá rodinu. A tak, aby snad něčím naplnil své dny, které jsou velmi dlouhé, mě vyhledal. A proto jsem tu teď já a moje rodina… moje dcera… moje vnoučata. Ono být dědečkem a pradědečkem je fajn. Ale přijít k tomu bez zásluhy? Asi jsem moc přísná a někdo jiný by to možná bral… Ale já jaksi nechci. Co, nechci? Já nemohu. Prostě tam chybí těch padesát let otcovské lásky. Je to tak. Tečka. Je mi lhostejný, ano, možná mi je ho líto, ale to na vztah táty a dcery nestačí. Nechodila jsem s ním totiž do té hospody, a když mi bylo úzko, tak tu nebyl…

Takže takhle to mám já. Vím, že spousta dalších to má jinak. Ale já si nemůžu pomoci. A to slovo táta je už v mém srdci dávno obsazeno. Máma s tátou již zemřeli, ale stejně za nimi na hřbitov chodím pravidelně. I když to mám z ruky. Mám potřebu jim sdělovat všechny novinky o své rodině, o sobě a taky poprosit, aby mi drželi palce, když mi o něco v životě jde. Jestli mě slyší (kdo ví?) a vyslyší, je úplně jedno. Důležité je, že se mám komu vypovídat. Tedy těm osobám, které mě měly jednoduše rády. Mámě a také tátovi. Tomu, který měl strach, když jsem měla žloutenku, a který na mě pískal pod oknem, když jsem byla v karanténě. Jsou to ti lidé (i když už tu nejsou se mnou), kterým na mě záleželo. A na závěr jedno ruské přísloví: Rodič není ten, kdo rodí, ale ten, který krmí a vychovává.

A co si o tom myslíte vy?

Pětileté děvče kopíruje celebrity. Zvládne Angelinu Jolie i Serenu Williams | Video: Instagram/Stefani Chaglar

Mohlo by vás zajímat

reklama
reklama
reklama