BLOG Olgy Porrini: Nejsilnější láska je ta mateřská
Jakmile se dítě narodí, změní se pro ženu skoro všechno. Přestože ji to mimino připraví o klidný a hluboký spánek, tak ho bezvýhradně miluje (až na některé výjimky). Důvod je zcela prozaický. Mateřská láska. Anebo ještě lépe, trik přírody, který zajistí, že se matka postará o své děti.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Mateřský cit je vlastní nejen lidem, ale všem tvorům na této planetě. Aspoň si to myslím. Copak jste neviděli dojemné fotky samice s mládětem? Ať už se jedná o opičí říši, nebo třeba slony? Zdá se, že láska mateřská je tedy daná. Mateřské city jsou opěvované v každé kultuře. Jsou ale dány všem? A co tedy takzvané krkavčí matky? A víte, že krkavec se o svá mláďata příkladně stará? Proč tedy zrovna krkavec to odnesl za ty, kteří žádný mateřský cit nemají?
Takže popořádku. Chudák krkavec nebo spíše "krkavčice" (češtináři prominou) se používalo pro označení necitelného člověka a chamtivce. Snad za to mohl ten vzhled ptáků. Takže pokud mluvíme o krkavčí matce, pak se jedná o přenesené pojmenování a znamená to bezcitná matka. Tak to bychom měli, proč to zrovna odnesl krkavec ošklivec…
A teď k citu mateřskému neboli tolik opěvované lásce mateřské. Žena, která čeká dítě (a podotýkám, která chce dítě), očekává jeho příchod s obavami. Jak to zvládne? Bude ho mít ráda? "Neboj, jakmile miminko pochováš v náručí, zadíváš se mu do očí, tak tě láska k němu srazí na kolena!" Takhle utěšují budoucí maminku ženy, které už děti mají, ty, které jsou v očekávání. Jde vlastně o zázrak přírody, o schopnost, která byla ženám dána do vínku. Jenže co když se tento cit nedostaví? Matka tak zaskočena hledí na dítě a bojí se říct něco nahlas. Tedy to, že nic moc necítí. Je to jako v pohádce Císařovy nové šaty. Císař nemá nic na sobě, ale má strach to vyslovit nahlas, aby nebyl obviněn, že je hloupý. Tak se v něm převalují emoce, ale navenek císař hraje dokonalého vladaře. A tak se pyšně jako páv prochází a naparuje… Možná i novopečená maminka je uvnitř plná pochybností, ale mlčí, protože se bojí, že není ta správná máma… Ve skutečnosti je láska k maličkému tvorečkovi hlubším citem, který potřebuje určitý čas. Někdo ten cit prožívá hned po narození miminka, druhý si holt musí chvíli počkat. A nebojte se, ono to přijde. Ten hluboký cit opravdu nelze zpochybnit. Jakmile přijdou první dotyky, první pohlazení, jsou oba tvorové ztraceni. Tím myslím matku i dítě. Láska se pak už jen prohlubuje. A tak vzniká láska specifická, které říkáme mateřská.
Jednu věc ale příroda zařídila ihned. A to je to, že rodiče (ve světě lidském, ale i zvířecím) se o svá "mláďata" instinktivně starají a ochraňují je. A to až do doby, dokud nevyrostou, dokud nejsou soběstačná. I když jsou matky, které pečují o své potomky celý život. No, však to znáte! Tady se zase mluví o lásce opičí. Chudák opice! Snad to vzniklo z toho, že matky opice často nosí svá mláďata a nechtějí je ze své náruče pustit. Kdo ví?
Dříve děti vyrůstaly v rodině, kde bylo dětí více a určitě nebyly středem domácnosti. Vlastně pozornosti. Byly jím předávány zkušenosti a moudra předchozích generací, aby až vyrostou, mohly tak stát na vlastních nohou. Tomu tak je ještě v zemích, o kterých se mluví jako o méně civilizovaných. Ve světě západním se dítě stává středem "vesmíru" a většinou se vše točí kolem něj. Vždyť je to naše vymodlené dítě, slyšíte často. Ano, dětí se rodí stále méně a stále později. Tedy v pozdějším věku. Ženy rodičovství odkládají až na pozdější dobu a pak vše nejde podle plánu. Ale tady se stále točíme v jednom kruhu. Máma - dítě - láska.
Ale co ty matky, které žádnou mateřskou touhu necítí? Je tomu opravdu tak, nebo jde jen o pózu? Já osobně si myslím, že jsou možné obě varianty. Jsou opravdu ženy, které dítě ke štěstí a naplnění nepotřebují. Většinou se realizují jinak. Prostě jsou jinak nastaveny. A je třeba to respektovat. Ano, někdy jde o pózu "já žádné dítě nechci", neboť (a to přiznám jen sama sobě a někdy ani to ne) jsem propásla čas, kdy jsem děti mít mohla. Ale ať je tomu, jak chce, určitě je lepší děti nemít, když tuto přirozenou potřebu nemám. Mohla by ze mne být totiž krkavčí matka, tedy osoba bezcitná a ubližující. Prostě výjimky existují. Známe příběhy, ze kterých člověka mrazí. Jde o ženy, které děti nechtějí, ale donutí ho k němu okolnosti. Tedy ho mít. Rodinná situace, víra, manžel… Bůhví. Těchto okolností je dnes čím dál méně, a proto se rodí i čím dál méně nechtěných dětí.
A jsme u konce. Snad jen na závěr jeden citát. Je od americké spisovatelky Mildred B. Vermont: "Být matkou na plný úvazek je jednou z nejlépe placených prací… Protože odměnou je čistá láska."
Nevěříte? A jak to tedy vidíte vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
