BLOG Olgy Porrini: Nakupování nepatří mezi mé hobby
Dítě se zeptá maminky: „Co budeme dělat v sobotu, mami?“ „No, půjdeme do obchodního centra, potřebuji si něco koupit na sebe, pro tebe a pak je tam i kolotoč a další pobavení,“ odpoví. Je nakupování nový druh zábavy? Co se mě týče, tak určitě ne!
Ne? Podiví se určitě velká část dam, paní, žen a dívek a sem tam i nějaký muž. Proč nemám "shopping" ráda? Lítat po obchodech mě prostě nebaví. Pokud něco potřebuji a musím vyrazit, zatnu zuby a jdu. Nebo jedu. Do obchodu, kde mohu kýžený produkt koupit. Někam dojet je to nejmenší. Ale pak začne to peklo. Tím peklem nazývám zkoušení. Jasně, ne vždy kupuji kalhoty, sukni nebo halenku, občas to jsou věci do domácnosti nebo dekorativní předměty, jež mají zkrášlit můj příbytek. V tomto případě by to ještě šlo. To si jen chodíte mezi regály, berete tu či onu věcičku do ruky, obracíte ji a přemýšlíte, jestli se bude hodit k modrému koberci. Dovolím si malou odbočku. Těmi věcmi, postupem času krámy, zaplňujete svůj byt a místo volného prostoru se váš přečančaný příbytek stává kýčovitým skladištěm. V jednoduchosti je prostě krása. Takže pokud místo do prodejny vyrážím na houby nebo do přírody, udělám to nejlepší, co pro sebe udělat mohu. Houby se hodí do bramboračky a příroda mi předvede, co je opravdu krásné. Tyto, řekněme, kreativní nákupy si ale občas i užívám. Zrovna tak zakoupení nějakého klenotu, když už není po ruce někdo, kdo by mi ho zakoupil sám a rád.
Já myslím tím nakupováním ale především koupi oblečení. A to znamená zkoušení a zase zkoušení. První fáze, což je vybírání zboží, ještě jde. I když! Člověku se může zalíbit tolik pěkných kousků, že musí zvolit metodu vylučovací, neboť do kabinky může vzít jen tři nebo pět kusů. A pak je nutné nenápadně nahlédnout do své peněženky, kolik vlastně mohu utratit peněz. Případně zjistit svůj aktuální stav konta. Dále bych podotkla, že mým problémem jsou i velikosti. Nevím proč, ale zásadně beru do ruky ty menší a pak se v kabince nestačím divit, že halenku nebo sukni nemohu dopnout. V hlavě se mi rozsvítí kontrolka a mozek hned vysvětluje, že to není určitě tím, že bych ztloustla, ale že mají nějaké divné číslování. No, však někteří z vás to také znají.
Takže špatnou velikostí začíná fáze číslo dvě. Poté vracení zboží na původní místa. A když nikdo nekouká, vybrat číslo větší. S povzdechem "ach jo" vyrazit opět do kabinky. Ne vždy je volná (nakupuje nás spousta), takže nezbývá nic jiného než se zařadit do fronty. Přitom šikovně kabelkou maskuji velikost kalhot nebo blůzy. Ještě aby někdo viděl, jaké mám číslo, že? Podotýkám, že fáze číslo dvě se může opakovat ještě jednou, ne-li dvakrát, pokud ani tato velikost nesedí. Není se co divit, milé paní a dívky, vyrábí to Číňani a ti jsou holt malí, drobní a tak dále. Že by za to mohly jahody se šlehačkou, které pravidelně konzumujeme při sledování televize, to nás ani nenapadne. Ale abych neodbočila od nakupování oděvů.
Fáze číslo tři. Zkoušení správné velikosti. Pro mě to pravé peklo začíná právě tady. V malé kabince je nedýchatelno, vedro jak v Karibiku a já zkouším jednu věc po druhé. Tahle barva je moc světlá, další zase moc tmavá, tohle nesedí vzadu, tohle zase vpředu, v tom jsem moc tlustá, tahle fazona není pro mě, zrcadlo tady zkresluje… A já se potím a pomalu přecházím do deprese, abych nakonec konstatovala, že se mi nic nelíbí a že půjdu ke konkurenci. A to znamená, moji milí, všechny fáze opakovat znovu. Pravda, mohu vynechat tu s těmi velikostmi, ale co když je číslování jiné, že? Naděje umírá poslední. Nakonec zjistím, že jiné není a v duchu si slíbím, že budu jíst jahody bez té šlehačky, případně si naordinuji dlouhé procházky nebo jízdu na kole. No, a když zopakuji celou proceduru, aniž bych si zase něco vybrala, nezbývá nic jiného než vyrazit do dalšího obchodu.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Nakonec si něco koupíte. Když uondaní dorazíte večer domů, vysíleně spočinete na gauči, kde zůstanete po celý zbytek večera. Řeknu vám, nestojí to za to. A když si konečně obléknete nový kostýmek, v němž nenápadně kroužíte kolem partnera, možná uslyšíte slova, která vám vyrazí dech a bodnou přímo do srdce: "Neztloustla jsi náhodou? A co to máš vůbec na sobě?!"
Takže, já nesnáším "shopping". A to i ten v supermarketech. Ty nekonečné regály jogurtů, sýrů, salámů, ovoce, zeleniny… I když tady už si vím více méně rady. Jedu si s vozíkem tam, kde už to znám, a beru většinou potraviny vyzkoušené. No, občas přihodím něco nového. Ale hlavně rychle, abych už byla na čerstvém vzduchu.
Ale aby bylo jasno. Nemám vůbec nic proti těm, kteří mají opačný názor a naopak je nakupování baví. Jen si to užívejte! Já to mám opačně. Ale litovat mě nemusíte. Volný čas si užívám u jiných činností, které mě tak fyzicky ani duševně nevyčerpávají. A to prostě tančení mezi regály není. A jaký citát použít na konec? Tak snad ten od Coco Chanel: "Módu si můžete koupit, ale styl, ten musíte mít."
A co vy? Nakupujete rádi?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
