BLOG Olgy Porrini: Léto je tady a s ním i cestování
Ano, je to tak. Jakmile se prodlouží dny a je stále více světlo a sluníčko občas pěkně hřeje, už plánujeme dovolenou. Kam tedy letos? No, nabídek je přehršel. Záleží jen na naší peněžence, tedy na částce, kterou hodláme obětovat. Cestovky se předhánějí v nabídce, letenky stojí stále méně, takže naší fantazii se meze nekladou.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Já žila v době, kdy se nemohlo svobodně cestovat. Jednodušeji nemohlo se vůbec nikam. Skoro. A tak jsme jezdili nejčastěji do Bulharska, kam se mohlo, a bylo tam teplo, hezcí kluci a moře! Ano, moře. To moře, které nás, čímž myslím národy uprostřed Evropy, tak fascinuje (promiňte, možná někoho ne, ale mne ano). Pak se také jezdilo do Rumunska, kde jsme velkoryse rozdávali punčocháče pokojským, protože tam je neměli a u nás jo. A nesmím samozřejmě zapomenout na Rusko, které tehdy ještě Rusko nebylo, ale byl to Sovětský svaz, tedy SSSR. No, však víte. Dále jsme mohli do Německa, do toho hodného, východního DDR. Moře bylo sice studené, ale aspoň něco. To samé bylo i v Polsku. Zapomenout ale nesmím ani na Maďarsko, které sice moře nemá, ale má Balaton, který byl pro nás též atraktivní… a pak v Maďarsku bylo úplně jiné zboží než u nás, tedy to "západní"…
No a konečně Jugoslávie. Dnes neexistuje, rozpadla se po nesmyslné válce na Slovinsko, Chorvatsko, Makedonii, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou horu a Kosovskou republiku. To byl už pro nás napůl kapitalistický ráj. Vzpomínám si, jak jsme stály s kámoškou před hranicemi s Itálií a nějací kluci z Jugošky (kteří oproti nám díky Titovi do Itálie mohli) nám nosili přes hranice džínsy a my si je zkoušely tak dlouho, dokud nám nepadly. Kluci běhali přes hranice sem a tam asi pětkrát, než nám ty kalhoty sedly, tedy než přinesli tu správnou velikost. Nojo, socialistický časy jsou už dávno a zaplaťpánbůh pryč, už nám nikdo neprohlíží kufry a moje štíhlá maminka si nemusí při návštěvě Drážďan omotávat kolem těla vysněnou záclonu… A tak ji propašovat až k nám domů a zavěsit na naše česká okna… Dneska stačí jen popřemýšlet, kam se letos vypravím na dovolenou, kam pojedu (poletím) přes víkend, a kam na lyže… koupím letenky, jízdenky, benzin, zabukuji (nebo taky ne) hotel a jedu. Ano, už jsem si zvykla. Ale stejně mne to občas fascinuje. Máš chuť na Sachra? Tím myslím samozřejmě dort Sacher. Tak v sobotu jedeme do Vídně. Vždyť je to za bukem. A co Paříž? Třikrát čtyřikrát ročně, až se jí člověk nabaží, a už zase přemýšlí, kde ještě nebyl. Ano, Evropa je dnes opravdu malá, a tak člověk objevuje Ameriku Severní i Jižní, křižuje Asií a srovnává pláže v Thajsku i na Bali. A pak samozřejmě úplně jiné kultury, úplně jiné zvyky, úplně jiní lidé, úplně jiná náboženství, jídla, myšlení i přemýšlení, rostliny, zvířata… Ani to člověk za celý svůj život všechno nestihne.
No, prostě už to není vzácnost, to cestování. A na slony už nechodíme do zoo, ale zajedeme si rovnou na safari někam do Afriky. Já vím, že se mnou někdo bude chtít polemizovat, že jako jó, cestovat můžeme skoro všude, ale potřebujeme k tomu peníze, peníze a zase peníze. Ale není tomu vždycky tak. Ti mladí už vědí, jak na to. A ta naše generace… ta už se také začíná orientovat. A určitě mi dají za pravdu všichni dříve narození, že je lepší jet i s cestovkou 55+ svobodně třeba do Španělska než žádat o devizový příslib, který stejně nedostanu. A pak se jet opalovat už po deváté na Zlaté Písky. I když proti nim vůbec nic nemám. A když budu mít chuť, pojedu tam i podesáté. Já bych spíš chtěla vyzdvihnout tu volbu, která je na cestování to nejhezčí. Jedu tam a tam, protože právě tam chci jet, vidět, poznat, navštívit…
A splnit si tak možná i svůj sen. Poznala jsem opravdu spoustu cestovatelů, kterým bylo více než sedmdesát let. Plní si svoje sny, třeba i z dětství. Někteří jsou zklamaní, ale tak nějak svobodně… Jiní zase nadšení, a taky svobodně…
A proto ať žije cestování. Jenom už kvůli tomu, kolik nových lidí člověk pozná, kolik nových zážitků ho obohatí… A proto vám přeji krásnou dovolenou a šťastnou cestu!
Máte to také tak?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
