BLOG Olgy Porrini: Kdo se objevuje na módních molech? Nejsou to ještě děti?
Modelingu se dnes věnují stále mladší děvčata a chlapci, až si někdy člověk říká, že je to vážně trochu moc. Od hraní s panenkami nebo s legem míří rovnou na přehlídková mola a do modelingových agentur. Tyto děti nemají žádnou šanci na normální dětství.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Tak jsem se nedávno vracela z nákupu a čekala na svoji tramvaj. Protože hned nejela, krátila jsem si čas čtením plakátů a různých oznámení vylepených na stanici. Jeden mě vážně upoutal. Stálo na něm asi toto: MODELKY. A pod tímto názvem následovala věta: Hledáme ženy od 13 do 21 let a muže od 15 do 23 let. Nevěřila jsem vlastním očím. Sice špatně vidím, ale s brýlemi číst problém nemám. No, co vám mám povídat! Inzerát nebo oznámení (nevím, jak to správně nazvat) jsem si přečetla několikrát, dokud nedorazila má tramvaj. A v ní jsem přemýšlela, kteří lidé považují třináctileté děti za ženy a patnáctileté chlapce za muže? Copak dnešní děti už nejsou dětmi, ale muži a ženami? Tak tomu samozřejmě není a zkuste mě přesvědčit o opaku.
Já chápu, že dnes je povolání modelky či modela velmi atraktivní a mnohé dívenky či chlapci o tom sní. Anebo za tím stojí jejich rodiče? Ať je tomu jak chce, proč proboha nazývají modelingové agentury děvčata a chlapce ženami a muži! Podle mě je příšerné brát dětem dětství a tak je předčasně uvádět do světa dospělých.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi byla s dcerou v Chorvatsku. Dceři bylo tenkrát 14 let a sešla se tam parta lidí, kteří měli děti ve stejném či přibližném věku. Jedna rodina měla dvě dcery. Obě děvčata byla velmi hezká, jedna blondýnka, druhá černovláska. Ta černovlasá ale měřila pouhých 164 centimetrů, kdežto blonďatá sestra měla požadované míry modelky. Její rodiče mi sdělili, že modelkou chce být (bylo jí 14 let) a že s ní objíždějí nejrůznější castingy. Také mi řekli, že do tohoto snu investovali hodně peněz, protože každá adeptka na modelku musí mít svůj vlastní katalog s fotkami, který rozesílá modelingovým agenturám. Takže musí zaplatit nemalé částky fotografovi a poté nechat vyrobit knihu, kterou je třeba neustále obměňovat a aktualizovat. Oba rodiče mi připadali docela normální. Otec pracoval jako středoškolský profesor, pokud si dobře vzpomínám. Chodil ve slaměném klobouku a připomínal mi rybáře Santiaga z Heminqwayova románu Stařec a moře. Možná se modelkou toužila stát jen dotyčná dívenka. Kdo ví?
Víte, ono se není co divit! Všude v časopisech se na nás usmívají modelky (i když ony jsou spíše vážné), probírá se jejich dobrodružný život, jak cestují, jak jsou slavné, s kým tráví volný čas a kolik peněz si vydělávají… Já se vůbec nedivím, že taková holčina nebo kluk je chce napodobit. Kdyby se dočetli o jiných povoláních, tak by tomu určitě tak nebylo. Jenže dnes lékař nebo zdravotní sestra nejsou v kurzu. O učitelích ani nemluvě. A tak dívky a chlapci, ženami a muži je opravdu nazývat nebudu, dělají vše pro to, aby v modelingu uspěli. A když se jim to povede a naskočí do tohoto vlaku, čeká je mnohdy rozčarování v podobě předepsané váhy a tak podobně. Nastane kolotoč, kterému se říká anorexie a bulimie. Zaplať pánbůh, o tom se nyní již otevřeně mluví a píše.
Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já si myslím, že děti patří za školní škamna (v civilizovaném světě) a měly by tam zůstat, dokud nedokončí povinnou školní docházku a nedovrší věku osmnácti let. A místo fotografování v dospělých pózách a oblečení by si měly hrát a bavit se úměrně jejich věku. Vždyť ono to povolání modelky nebo modela není stejně na celý život, ale jen do té doby, dokud budou splňovat parametry současné módy. Co pak? Většinou na studium čas nemají, a tak si často zavírají zadní vrátka. A mezi námi, tolik Claudií Schifferových nebo Naomi Campbellových zase není. Čímž myslím jejich dlouhou kariéru. Většinou hvězdička zasvítí a pak zhasne. Já jako matka bych takovou kariéru svým dětem rozmlouvala. Nebo bych se o to alespoň pokusila. Vždyť ty děti ani nevědí, do čeho jdou!
Na závěr bych si dovolila slova australské spisovatelky Colleen McCulloughové: "Nevědomost je blažená, říká se, ale já tomu nevěřím. Nevědomost je past, která vede lidi k tomu, aby činili správná rozhodnutí."
A jak to vidíte vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
