Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Můžeme slušnost vůbec nějak definovat? A vida! "Slušnost, též zdvořilost, správné chování či ctnostné chování je morální kvalita určující míru toho, co je slušné. Je dána normami určité kultury, které formy chování lze považovat za slušné, a proto se standardy slušnosti liší po celém světě." Tolik Wikipedie. No, to je tedy definice…

Tak zpátky k té tramvaji. Když už se mi konečně podaří do ní nastoupit (lépe řečeno vtěsnat či narvat), upírám oči k zemi, aby mne proboha nikdo nepustil sednout, neb mám na to "svým věkem" nárok (nebojte se, nestává se to často), a prosím v duchu svého andělíčka strážníčka, aby mě nenechal upadnout, když řidič nečekaně ostře přibrzdí. Někdy nade mnou ochrannou ruku drží, někdy ne… Někdy zase dobíhám na tramvaj nebo autobus a už už nastupuji… ale ouha, dveře se mi zavřou před nosem. Ne tedy samy, ale pan řidič. Někdy se mi zdá, že to dělá s radostí. No, a pak už jen sleduji, jak mi dopravní prostředek ujíždí v dál… Třeba má pan řidič (nebo paní řidička) blbou náladu a holt to někdo musí odnést. No, nevím… Často jezdím do zahraničí. A věřte nevěřte… Řidič na mě počká!!! A ještě se k tomu usmívá. Inu, jiná země, jiný mrav.

A co tohle? Pokladna na nádraží. Vyzvedám si In-kartu a k tomu dostanu ještě jakési provizorní jízdenky, či co to je. Inu, ptám se. Za mnou nikdo nestojí, to mi tudíž paní pokladní jistě ráda vysvětlí, co a jak. Jenže ona ne. Zase mýlka. Prý je všechno na jejich webových stránkách a něco v tom smyslu, abych neotravovala. Okénko se přibouchne. Co myslíte, má tohle co do činění se slušností, nebo to spadá spíše do kategorie "profesionalita"? Kdo ví.

V létě chci jet na prázdniny s vnoučaty. Někam, kde se dá koupat, ale i chodit na výlety, a tudíž bych si přála nějaký apartmán i s kuchyňkou, abych nebyla odkázaná jen na restaurace a mohla si připravovat jídlo dle našich plánů. Výběr ubytovacích zařízení je velký. Tedy na internetu. A tak volám, ptám se. "A prosím vás, je v místě (tedy nedaleko) vašeho ubytování i nějaký obchod s potravinami? Víte, já nejezdím autem, tak, abychom si mohli dojít nakoupit," vysvětluji.

"To já nevím."

"Aha, vy nejste místní?"

"Jsem."

"A kam tedy chodíte nakupovat?"

"Do toho vám nic není."

No není. A tak už se dál neptám a místo, abych zavěsila, slušně odpovídám: "Tak to já si to ještě rozmyslím a do konce týdne zavolám. A děkuji," dodám.

Donedávna jsem pracovala. V místnosti, kde nás sedělo kolem dvaceti, jsem hlasitě zdravila "dobré ráno", tak jak mne to naučili doma. Ne každý mi odpověděl. Nevím, jestli je to proto, že jsem jim byla nesympatická, nebo jestli zdravení považují za přežitek. Měla jsem chuť se zeptat. Ale ostych mi to nedovolil. Tak to bude asi půl napůl. Ale které té půlce jsem nesympatická a která považuje zdravení za přežitek?

Ano, a takhle bych mohla pokračovat. Vážně mě to někdy štve. Víte, kdyby byli lidé k sobě slušní a kdyby se k sobě hezky chovali, nebyl by ten svět hezčí? A co svět? On stačí jeden den. Já už jsem holt taková. Když se ke mně někdo chová hezky a nedej bože se ještě k tomu usměje, jsem celá naměkko. A to i když prší.

A jak to vidíte vy?

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková