reklama
 

BLOG Olgy Porrini: Je slušné telefonovat v tramvaji?

Ne každý je vlastníkem auta, a tak často využívá hromadnou dopravu. V hlavním městě je používání MHD dokonce rychlejší. Jenže! Zná každý z cestujících pravidla slušného chování v tramvaji, metru nebo autobusu?

Foto: iStock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Už se vám také stalo, že nastoupíte do tramvaje, sednete si, vyndáte knížku a chcete se pustit do čtení? … Když najednou vedle vás se ozve: Ahoj, jak se máš, co děláš? To už víte své. Vedle vás se totiž posadil telefonní maniak. A že jich je! Jakmile se probudí, sáhnou po telefonu a už to jede… To mi sice může být ukradené (to myslím to ráno, neboť s dotyčnou nebo dotyčným nebydlím), ale jedno mi to není, když se ten někdo posadí vedle mě v tramvaji. Nebo přede mne. Nebo za mne. To už není totiž úniku.

Nejdřív se pokouším začíst do knížky, ale je to marné. Můj soused nebo sousedka má hlas jak zvon. A tak se dozvídám, že k obědu budou vepřové medailonky na houbách. To dotyčná mluví se svou matkou a žádá ji o sdělení rodinného receptu, aby si její miláček pochutnal a připoutala si ho k sobě na věky věků. To, že mne to nezajímá, v tom nehraje žádnou roli. Při tak důležité konverzaci se nebere ohled vůbec na nikoho. Natož na mne a na moji četbu.

Nejdřív vždycky dostanu vztek a v duchu si promýšlím ta správná slova, která bych řekla. Je to zbytečné. Stejně nic neřeknu. Jsem totiž zbabělec. Po návalu vzteku přijde druhá fáze a to je rezignace. Zavřu knížku a uložím ji do kabelky. Pak zavřu oči a zkouším meditovat. Tedy oprostit se od hlasu, který mi řve do ucha a je to dosti nepříjemné. Nejde to. Nebo to spíš neumím. A tak se postupně dozvídám nejen ten báječný rodinný recept (tajemství je ve vídeňské cibuli, rozebrané na kolečka a usmažené do křupava), ale i to, že po Jardovi vyjela Zuzana a že ona to tak nenechá a bude si Jardu více hlídat. Následuje výčet kolegyň, které si brousí zuby na její místo ve firmě, dále… No dále už vážně nemůžu, a tak se mile dovolím, že budu vystupovat. Dotyčná se na mě nevrle podívá, jako že co vyrušuji, a pak mne nechá vystoupit. Ještě se stačím na ni omluvně usmát. Neopětuje, protože zrovna líčí, co jí řekl šéf…

Co vám mám povídat! Vystoupit jsem vůbec neměla v úmyslu, udělala jsem to jen proto, abych se zbavila líčení událostí mé spolucestující. Čekání na další tramvaj jsem si zkrátila psaním SMS svému nadřízenému, že se asi o nějaké minuty zpozdím. Odpovědí mi bylo O. K. I když s vykřičníkem! Ach jo.

Konečně dorazila i má tramvaj. Já nastoupila, posadila se (mám štěstí, bylo volné místo), vytáhla knížku a vtom vedle mne zazvonil. Telefon. Scénář se opakoval. Tak vám nevím. Mám na tyto situace štěstí jenom já? Nebo se to stává i vám? Vadí to jenom mně? Nebo i vám? Jsem jenom já frustrovaná baba, které to telefonování jde na nervy? Nebo to vadí i někomu jinému? Nechápu, proč někdo nemůže, když mu zazvoní telefon, říct: "Promiň, já jsem v tramvaji (potichu), zavolám ti hned, jakmile vystoupím." No jasně, pokud by se jednalo o něco důležitého, tak ať si to vyřídí ten dotyčný v tramvaji. Ale proboha, jestli mám koupit čtyři kotlety, nebo šest, to snad tak akutní není! Nebo ano?

Mě napadá jen jedno. Ohleduplnost a takt. Možná i trošku empatie. To se mi zdá, že chybí. Že někoho vůbec nenapadne, že mé starosti (ony to většinou starosti ani nejsou) ty ostatní nemusejí zajímat. Ba dokonce je nezajímají vůbec. Ano, v dnešním světě je mobilní snad úplně každý. Tím důležitější je prostě právě ta ohleduplnost při každodenním používání mobilu. A tak si myslím, že by nebylo na škodu zařadit používání mobilních telefonů do učební osnovy ve škole (nejlépe už základní), aby si děti osvojily pravidla telefonování na veřejnosti (ve veřejných dopravních prostředcích), a vymezit tak hranice, co ještě můžu a co je už přes čáru. Vždyť je to přece tak jednoduché a určitě se nám to všem vyplatí. A nemusím tak kazit všem ostatním náladu hned po ránu.

A jak to vidíte vy?

Sexy idoly 90. let. Jak hollywoodští fešáci stárnou do krásy | Video: Aktuálně.cz
reklama
reklama
reklama